Článek
Na podzim tohoto roku oslavil náš drahý syn své první narozeniny.
Být rodičem není lehké, a každý to zvládáme po svém, ale hlavně spolu.
Stejně jako má žena ve svém „Deníku matky citlivky“ popisuje své pocity, že jako máma selhává tak milionkrát za den, tak i já na tom nejsem zrovna nejlépe.
Ten pohled na syna, který už více chodí, než leze, a to, že to mohu neustále sledovat a být toho součástí, je zcela neuvěřitelné. A když si půjčí maminčin telefon, cosi do něj žvatlá a u toho se batolí po místnosti, je více než zřejmé, koho tím napodobuje. Mě. Protože telefonovat s kolegy a klienty mě vidí asi tak 10× denně.
Nicméně je to stále více a více pozornosti, kterou syn potřebuje. A to s mou prací z domu moc dohromady nejde.
Ať chci nebo ne.
V mém posledním článku jsem popisoval problém se zvládáním svých emocí. Ten pocit mám stále. Avšak mezitím si neustále říkám, že PRÁCE, ač nás živí, opravdu není tak důležitá, jako rodina. Opravdu mi stačí pracovat jen 8 hodin denně, a nemusím dělat dobrovolně dvanáctky a čtrnáctky… Nicméně jelikož jsem opravdu těžký workoholik, mám prostě problém nepracovat.
Ještě, že mám tak velkou podporu.
Stále častěji si uvědomuji, že si za své úzkostné stavy mohu více a více sám. A fakt pro mě není lehké tyto mé stavy zpracovávat, natož že to musí snášet má žena.
Pro dobro své rodiny na tom musím zapracovat. Jak? To se dozvíte v dalším článku… Holt běhání už nepomáhá.
