Článek
Před měsícem vyšel rozhovor s analytikem Dominikem Preslem, který opustil tým poradce pro národní bezpečnost. Presl poměrně zdrcujícím způsobem popsal, jak vůle řešit dezinformace spadla na nulu a současný kabinet se spíše bojí čelit dezinformacím. Situaci nepomáhá ani neschopnost státu na problémy dezinformací reagovat. Třešničkou na dortu může být i nedávný výrok ministra vnitra Víta Rakušana, že boj proti dezinformacím je „vyčpělý“.
Jak vnímáte tvrzení, že vláda de facto rezignovala na boj s dezinformacemi? Není téma dezinformací v dnešní době už přežité?
Rozhodně ne. Boj proti dezinformacím je stále velmi aktuální a s časem bude stále důležitější, ale chápu, že někomu jako zbytečný může připadat. Jen velmi málo lidí totiž vnímá skutečný rozsah tohoto problému.
Skutečný rozsah?
Ano, boj proti dezinformacím, nebo jakkoliv tomu budeme říkat, se netýká jen toho, že někdo na sociálních sítích napíše nesmysl, ale je to problém, který sahá až ke kořenům našeho lidského poznání, které otravuje jako rakovina.
Co si pod tím můžeme konkrétně představit?
Tak nejviditelnější dopad můžeme vidět na krizi autorit, kterou teď procházíme.
Krize autorit je něco, co ve veřejném prostoru často zaznívá.
Ano. Ve zkratce.. Všichni jsme ve výsledku „ovce“, které mají potřebu autorit. Nemůžeme totiž vystudovat všechny obory na světě a být odborníky na všechno, to zkrátka není v lidských silách. Proto, když si chcete utvořit názor na nové téma, hledáte informace u odborníků. Třeba tím, že si přečtete jejich článek, knihu nebo se podíváte na nějaké video. Efektivně tím delegujete své poznání na nějakou druhou osobu. A tahle druhá osoba je v tu chvíli vaše epistemická autorita.
A kdo jsou tyto autority?
No, v ideálním světě jsou tyhle autority odborníci, politici, média, učitelé nebo klidně i automechanik, který vám poradí s opravou auta. Jenže ve chvíli, kdy tyto autority dlouhodobě selhávají, nejsou spolehlivé nebo je proti nim jenom vedena nějaká štvavá dezinformační kampaň tak lidé zkrátka začnou hledat alternativní autority. Samotná potřeba po těch autoritách totiž nezmizí a vždy je budeme potřebovat, nehledě na to, co se stane. Je to zcela přirozené.
A tady na scénu přicházejí dezinformace a dezinformátoři?
Přesně tak. Přichází vyplnit tu poptávku po autoritách. A jakmile jednou člověka zatáhnou do své alternativní reality, už ho jen tak nepustí. Ostatně není v jejich zájmu člověka pustit, protože dezinformátoři nezřídka od svých sledujících vybírají finanční prostředky, které mohou dosáhnout i poměrně zajímavých hodnot.
To ale znamená, že když kritizujeme lidi jako je Jindřich Rajchl, tak to ničemu nepomůže, protože ti jeho sledující prostě případně přejdou k někomu jinému?
Přesně tak. Spoustu lidí na něj útočí jako na osobu. Že má sám drahé auto, zatímco mluví o bídě, že je proruský a podobné irelevantní nesmysly. To nikoho, kdo ho vidí jako autoritu, o ničem nepřesvědčí. A kdyby náhodou ano, prostě půjde k někomu jinému, třeba i horšímu, jako je Pavel Zítko, protože stále nevěří systému a stále potřebuje své autority.
Jak naznačujete, dezinformátorů je ve veřejném prostoru stále mnoho a lidé se mohou přelévat od jednoho dezinformátora k druhému. Je to důsledek neefektivního boje proti dezinformacím?
Osobně bych šel tak daleko, že řeknu, že je prakticky neexistující a když už vidíme nějaké novináře, nebo zájmové skupiny, které se tím zabývají, tak to často berou opravdu za špatný konec. Což ale chápu. Lidí, kteří tomu problému rozumí opravdu do hloubky, je velmi málo. Nakonec to byl právě pan Presl, který popsal své negativní zkušenosti se systémem boje proti dezinformacím.
Pojďme se podívat na problém médií. Jaká je podle vás role médií na poli dezinformací?
Je jen velmi málo mediálních domů, které k tomu přistupují zodpovědně. Přesněji řečeno, je jen velmi málo takových novinářů. Většina spíše jede na té „populistické“ vlně senzací. Vrábelovy exekuce, Rajchlovo Porsche, výkaly na „petičním stánku“ a podobné věci, které ničemu moc nepomáhají. No a pak jsou tu zájmové skupiny, které na tom všem krásně demonstrují jak dezinformace vlastně nejsou žádný problém a všichni co je řeší jen chtějí prosadit nějakou svojí agendu nebo “zavést „novou totalitu“.
Takže jsou dezinformace skutečně velký problém?
Větší, než si většina lidí myslí. Málokdo si doopravdy dovede představit celý rozsah toho problému. Bavíme se tady o všem od ezoteriky, přes pseudovědu, až po čisté dezinformace, které ovlivňují názory a rozhodovací procesy lidí, což může končit, a často končí, pro ty jedince špatně.
Měl bys nějaký příklad, na kterém bys to mohl ukázat?
Tak mohl bych se tady rozpovídat zeširoka o všem okolo covidu, ale lepší příklad bude spíš kauza Andrewa Wakefielda, kterou v češtině výborně shrnul už před lety Pavel Kasík pro Technet a přímo vychází z původních zdrojů, tedy od investigace Briana Deera, který celou kauzu detailně rozkryl.
Ve zkratce, slyšel jste někdy o tom, že by nějaké vakcíny mohly způsobovat autismus? Tak to je dílo tady pana Wakefielda. To byl lékař a výzkumník ve Velké Británii, který se svého času pokusil o diskreditaci MMR vakcíny.
Proč by to dělal?
No v jeho případu to bylo celkem jednoduché. Finanční zájem. Předtím, než přišel se svou zfalšovanou studií si nechal zaregistrovat monovalentní vakcíny, které měly nahradit zdiskreditovanou kombinovanou MMR vakcínu. Podstatné je to, že mnoho lidí ztratilo důvěru v očkování a ten následný pokles proočkovanosti vedl k mnoha epidemiím. Ty následky vlastně vidíme dodnes i přesto, že byl usvědčen a přišel o svou licenci.
Nebyly spalničky vlastně vymýcené?
Rozhodně ne všude, ale u nás třeba ano. Ani to už ale neplatí, protože o ten status jsme přišli v roce 2019. A to jsou například ta nebezpečí dezinformací. Jedno z těch přímých.
A ty nepřímé?
To je rozhodně složitější otázka. Zařadil bych sem rozvoj normalizace konspiračního smýšlení. Takové to, když za vším vidíte spiknutí, nezajímají vás důkazy a vyhodnocujete informace jako neúplné. V podstatě hodně lidí považuje za normální, když si utvoří názor ještě dříve, než znají všechna fakta. To je hodně problematické z dlouhodobého hlediska.
Následně tu máme třeba tvoření alternativních realit, ve kterých žijí lidé, kteří se odstřihli od všech informací kromě těch, které si přečtou na vybraných webech a ty považují za realitu. To je také něco, co si do budoucna vybere svoji daň.
Myslíte různé dezinformační weby?
Nejenom. Ono tedy ten pojem dezinformační web je takový hodně vágní a svádí to ke zkratkovitosti. Nicméně pro náš rozhovor pojďme říct ano, dezinformační weby. Hodně lidí, když se na ně jde podívat a přečte si nahodile jeden či dva články, tak jen zakroutí hlavou a řekne si, že takovým věcem může věřit jen, a promiňte mi to slovo, blbec. Pravdou ale je, že ty weby prezentují určitou alternativní realitu se svojí vlastní alternativní historií, se svými fyzikálními zákony a tak podobně. Pro dlouhodobého konzumenta je to vlastně realita, kterou nekriticky přijímá. Je to stejné jako s různými scamy na internetu. Také se mnoho lidí diví, že na to někdo skočí. A ejhle, skočí.
A jak ty lidi vrátíme do reality? Jde to vůbec?
Hmm (směje se). Myslím, že až na tohle někdo dá odpověď, zaslouží si Nobelovku za mír. Tohle téma je hodně mladé. Prakticky se to teprve učíme poznávat a pracovat s tím. Máme tu zmatky v terminologii, kde nám třeba někteří tvrdí, že dezinformace ani neumíme definovat, což tedy absolutně není pravda. Nicméně cesta by mohla vést pravděpodobně přes ty epistemické autority. Tam je totiž evidentní ten milník, který způsobuje to odchýlení od reality. Musíme pracovat na zodpovědnosti našich autorit a to vyžaduje opravdu hodně úsilí na všech stranách. Politiků, médií, odborníků a vlastně i nás všech. A u toho je dobré věcně reagovat na ty, kteří jsou těmi falešnými autoritami. Dekonstruovat jejich nesmysly a obrnit se u toho obří trpělivostí.
To nezní moc pozitivně
Tenhle problém jsme tu dlouhodobě nechali hnít. Jsou to reálné plody našeho jednání a nezájmu. Lidí, kteří před tím dlouhodobě upozorňují, tu u nás máme dost, měli bychom je začít poslouchat a přestat hledat jednoduchá řešení, která vlastně neexistují.
Máte radu pro ty, kteří chtějí pomoci v boji proti dezinformacím?
Můžu to zkusit. Většina lidí, které znám, a kterých se ptám na internetu, má ve svém okolí někoho, kdo nějakým konspiračním teoriím holduje. Zároveň ti lidé čekají od systému, že za ně tento problém vyřeší. Nějak, asi mávnutím kouzelného proutku. A i když sami ti lidé třeba konspiračním teoriím nevěří, často je sami neumí moc odargumentovat. To se musí změnit. Lidé to musí vzít do vlastních rukou. Nikdo to za ně totiž nevyřeší a jak už jsem říkal, ten problém je hlavně v té nedůvěře v systém. A pokud tu je nedůvěra v systém, nemůžeš čekat, že si oběti dezinformací nechají od systému pomoci. Ale v rámci rodin nějakou důvěru máme. Rodinný příslušník má tak mnohem větší šanci pomoci svému příbuznému, než kdokoliv z vlády, nebo médií.
A kde je tam ta pozitivní věc?
No právě v tom, že tu je naděje. I když bude stát hodně úsilí. Ale vážně, pozitivní je, že je tu hodně lidí, kteří se o ten problém opravdu zajímají a snaží se nezištně lidem pomáhat. A dokud tu takoví lidé budou, tak máme opravdu naději. Jako jeden příklad za všechny zmíním Patrika Kořenáře.
Děkujeme za přečtení článku. Jelikož jsme otevřeli celkem neznámé téma, jistě máte dotazy. Prosím, vložte je do komentářů a já je předám Antonínovi k zodpovězení.
