Článek
Generické maskulinum
V češtině například existuje tak zvané generické maskulinum. Je to, slovy gramatiky, „název osoby v mužském rodě, který je míněn jako neutrální z hlediska rodu biologického, neboť mluvčí biologický rod nezná, nebo ho v daném kontextu považuje za méně důležitý než jiné sociální charakteristiky.“ Jak prosté.
Leč stalo se módou toto generické maskulinum ignorovat a svědomitě přechylovat do ženského rodu, co se dá i co se nedá (míním všechny ty cyklisty a cyklistky, vědce a vědkyně nebo, co já vím, zaměstnance a zaměstnankyně). O důvodech se můžeme než dohadovat, ale s Pavlou je oba považujeme za hloupé. Proto si z téhle módy také utahuji ve svém článku o „úředním“ připomínkování Babičky.
V českém prostředí totiž leckde existuje skutečná diskriminace žen. Bez legrace. Rozmanité slovíčkaření, jako třeba právě nesmyslné přechylování, ten opravdu vážný společenský problém jen rozmělňuje a dělá z něj frašku.
Žena jako „blbý, ale pohledný diplomat“?
Pavla má – bohužel – s diskriminací žen v tom našem malém českém teploučku přebohaté zkušenosti. Jako vystudovaná elektroinženýrka-energetička se řadu let pohybovala v technickém prostředí, které bylo doménou mužů. Jejich reakce na chytrou a zároveň pohlednou ženu byly věru prapodivné.
Začínalo to „dobře míněnými“ doporučeními při zkouškách na fakultě, aby se šla raději věnovat mateřským povinnostem. Pokračovalo to nejapnými řečmi zaměstnavatelů a končilo rozdíly v ohodnocení za stejnou práci.
Nerovnoprávnost uměla být i měkce zabalená. Jeden ze šéfů například od podřízených žen neočekával odbornou erudici ani pracovní výkony, nýbrž schopnost uplatňovat takřečené „ženské nástroje“ ve vztazích na pracovišti i mimo ně. Když mu Pavla dávala najevo, že ona je tu na práci, kterou umí, a ostatní jde mimo ni, vznikala nedorozumění. Výsledkem bylo, že pracovala jak divá, ale šéfův respekt měly její kolegyně, které tuhle hru přijaly. Přitom přišla-li návštěva na pracovní schůzku, bylo jasné, že kávu jí připraví nějaká žena, bez ohledu na pracovní zařazení a momentální vytížení.
Nejde ale jen o práci. Dost nepříjemné umějí být také třeba sexistické poznámky a gesta na ulici, bůhvíproč považované za „mužné“.
Zatímco mnohé dámy naříkají na přibývající léta, Pavla si dnes libuje, že už z toho věku šťastně vyrostla. Ovšem jen do té chvíle, než si rozpustí vlasy a nasadí tmavé brýle. U všelijakých poznámek a výmluvných gest se jen v duchu směje. Horší je, když ji jako „mladou blbou káču“ klidně sjede navrčený policista při kontrole, dokud se nepodívá na datum narození v řidičáku.
A s kým spí?
O diskriminaci žen vím svoje i já. Nikdy třeba nezapomenu, jak jsem se kdysi nachomýtl rozhovoru dvou takových chlapáků v jisté ctihodné instituci. Jeden ukázal na dveře kolegyně ve významné funkci, na což druhý reagoval tónem muže světa znalého: „A s kým spí?“
V tu chvíli mne napadlo: Buďto to v té instituci opravdu takhle funguje. Anebo nefunguje, ale je považováno za znak síly, autority a mužnosti o tom takhle hovořit. Obojí je na pováženou.
Jindy jsme byli pozváni na Pavlinu technickou alma mater. Přivítal nás tam mladý doktorand oslnivým vtipem: „Víte, co dělá pohledná holka u nás na fakultě? Hledá cestu ven.“
Hm, tak za ty desítky let se tam nejspíš moc nezměnilo.
Dost řečí
Čtenář možná namítne, že už moc žvaním, a jakže to mám sám v praxi.
Jak už jsem víckrát zmínil, s Pavlou jsme manželé a zároveň kolegové v rodinné konzultační firmě. Trávíme tak vedle sebe většinu času a čím déle spolu žijeme a pracujeme, tím víc si neumíme představit, že by to kdy bylo jinak.
Pracujeme společně pro domácnost i pro firmu – každý, jak umí nejlíp. Technicky vzdělaná Pavla kupříkladu pečuje o naše internetové portály a o počítače. Já zase víc analyzuji a píšu. Pavla obdařená bystrým zrakem vysmýčí do posledního smítka podlahu doma. Já se zrakem nevalným se pověnuji schodišti, které snese vojenský přístup „co je mokré, to je čisté“. A tak různě.
Abychom vše zvládli jako firma, respektujeme se navzájem jako ti nejschopnější kolegové. Abychom vše zvládli jako manželé, máme se rádi jako muž a žena.
Asi takhle.
Co s tím
Co tedy s tou rovnoprávností? Nejsme s Pavlou vševědoucí, ani nemáme ambice spasit svět. Pár věcí nás přesto napadá.
Třeba v zaměstnání méně řešit vztahy a více práci samotnou. Včetně jejích výsledků. Nebo nedělit práci v domácnosti na „mužskou“ a „ženskou“, ale brát ji prostě jako práci, kterou je potřeba udělat, protože se sama neudělá. Přijmout jako fakt, že chytrost ani hloupost nemají pohlaví. Řešit problémy, které jsou a ze samého blahobytu zbytečně nevytvářet nové.
Také být k sobě navzájem ohleduplní a ohleduplnost ocenit bez dalších „ale“ a „pokud“.
Kdysi jsem byl v pražské tramvaji svědkem roztomilé scény: Na sedadlech seděl starý, ale křepký anglický pár. Přistoupila starší paní, už evidentně ne tak křepká. Šedovlasý anglický gentleman vstal a uvolnil místo staré české dámě, která je s povděkem přijala. Ten pohled jeho ženy, plný laskavosti i pýchy na skutečného muže, který je jejím manželem, bych vám vážně přál.
A o to tu asi jde.
