Hlavně nefňukat! Aneb veselé střípky ze slabozrakého života

Víc než šedesát let se pohybuji po světě se sítnicemi tak prořídlými, že mi je občas ani moderní přístroje na špičkové klinice nezměří. A pokud snad změří, následuje dlouhé dohadování mezi příslušnými lékaři, cože mají napsat do zprávy, protože ty výsledky jsou beztak dost nejasné. Má to jistý půvab sledovat, jak poslední slovo má stejně člověk, ne ta technika.

Prvních padesát let jsem zároveň nosil brýle tak silné, že byly každou chvíli rozflákané (pokud byly skleněné) nebo působily značně alternativním dojmem (pokud byly později plastové). Po půl století jsem je vyměnil za nitrooční čočky, to když šlo do tuhého. Ale o tom tu psát nemíním.

Každopádně bez brýlí dál vidím blbě tak, jako předtím s brýlemi, než šlo do tuhého, ale je to praktičtější. Až do té doby jsem si kupříkladu myslel, že snad mám strach z výšek. Poté se ukázalo, že to byla ve skutečnosti vcelku racionální obava o ty hrozně těžké, hrozně drahé a neustále padající brýle. Strach z výšek ale rozhodně ne.

Tenhle příběh znám jen z rodičovského vyprávění a jak jsem koupil, tak prodávám.

Coby předškoláka mne naši vzali na jakési odborné vyšetření na odborné pracoviště. Jako předškolák jsem se zároveň neustále motal pod rukama svého milujícího dědečka. Dědeček byl malíř, co maloval pokoje i filmové dekorace a také obrázky olejovými barvami, a vše mi trpělivě vysvětloval.

Nu, a teď si představte toho kloučka, kterému při zkoušce barvocitu ukážou jakousi modrou, on se dlouze zamyslí a vážně odpoví: „Ultramarin světlý.“

Bylo nade vší pochybnost zřejmé, že barvocit má ten klouček v pořádku.

V prvních letech základky se rodiče potýkali s „dobře míněnými“ radami pedagogických pracovnic, že by se mi lépe dařilo na nějaké specializované škole pro slabozraké. V hudebce už mi malovali budoucnost svého budoucího kolegy. Žádná z těch perspektiv mě ovšem nelákala, i když muziku jsem měl rád a mám rád dodnes.

Rodiče měli naštěstí dost rozumu, aby to nechali na mě. Čas (a mé dva vysokoškolské diplomy) jim daly za pravdu.

Vzhledem k mému zraku mi jako školáku byla přidělena i průkazka ZTP-P (ach ta MHD zdarma). Vydržela mi ovšem asi rok nebo dva. Poté ji posudková lékařka zase sebrala řkouc, že takoví, co chodí do normální školy, si ji nezaslouží.

Rodičovská reakce na ten verdikt vyzněla v tom smyslu, že ať si ji baba strčí do zcela opačných končin, než má oči. Já si určitě v životě poradím i bez ní. A tak se i stalo.

Od tělocviku jsem byl na základce a na gymnáziu střídavě osvobozován, případně neklasifikován. Od tělocvikářů jsem byl z toho důvodu považován za jakési nedochůdče. (Oni tělocvikáři jsou vůbec zvláštní národ, hodný psychologické studie.) Až tedy na jednoho, výjimečně rozumného. Ten mi vymyslel jakýsi individuální plán s posilováním. A co mi ukázal, to jsem praktikoval dál (a vlastně praktikuji dodnes) bez odborné podpory.

Na vysoké jsem usoudil, že chodit po horách, lyžovat a posilovat bicepsy můžu i bez toho, abych honil nějaké pitomé zápočty a jezdil kvůli tomu na opačný konec Prahy. Takže jsem se celkem pragmaticky „hodil kripl“.

Mluvím tu o lyžích-běžkách. K nim patřila parta kamarádů a kamarádek majících ten zvláštní zvyk, vracet se z túry do chalupy už skoro (případně úplně) za tmy, nezřídka po dosti nesjízdném povrchu. Když jsem se osmělil namítnout, že tento způsob návratu zdá se mi poněkud nekomfortní, byl jsem usazen s tím, že stejně nevidím, tak nač že si zrovna já stěžuju. I ostřejší humor má svůj půvab.

Dokud jsem nepoznal Pavlu, měl jsem za to, že nemůžu na sjezdovku, protože nevidím. S ní se ukázalo, že sice opravdu nevidím, ale na sjezdovce si poradím. Tedy: Docela přátelsky se domluvím s těmi silami, co se mnou hýbou vpřed a do stran a když je poprosím, zastaví mne.

Horší je to s nástrahami civilizace. To by jeden neřekl, co má taková lanovka různých tyčí, které se vám připletou před obličej zrovna, když to nejmíň čekáte. Také děti typu „dělová koule“ nebo pověstní snowboarďáci dokážou připravit horké chvilky, jak postrádají pud sebezáchovy, nečekaně mění směr, případně obojí.

Letní turistika v horách tyhle nástrahy nemá. Zato se tam vyskytují rozmanití lidé, kladoucí rozmanité otázky, povětšinou pitomé. Už jich máme s Pavlou pěknou sbírku. V žebříčku pitomosti dlouhodobě vede jistý mladý Američan, který se nás kdysi v rakouských Alpách zoufalým tónem tázal, zda je to pořád takhle do kopce.

Pozoruhodní jsou také lidé sveřepí. Když jsme s Pavlou stoupali (pokolikáté už) od Bílého Labe na Luční, šla proti nám skupina seniorů. Byvše ujištěna, že už to mají dolu kousek, zatvářila se jedna baba obzvlášť pomstychtivě a prohlásila: „Zato vy to máte ještě daleko!“

A samozřejmě skály, skalní města a divoká příroda. Ve Slovenském ráji se mi o zábavu postaral náš pejsek (ať mu věčně padají do misky buřty tam v tom jeho nebi). To si tak pěkně zaplaval v Hornádu, obalil se blátem, načež přišly stupačky na skále, které zdolával na mých zádech v batohu. Kdo jste někdy nesl na zádech zabláceného zvědavého pejska Slovenským rájem, jistě si to umíte představit. Zvládli jsme to nakonec šťastně oba.

A teď ale celkem vážně. To co mi v terénu pomáhá, je nervosvalová koordinace. Hodí se náramně i v běžném životě. Stačí třeba šlápnout do prohlubně kdesi na rozbitém chodníku. V ten moment, kdy ji ucítíte pod sebou (dřív o ni nevíte) máte zlomek vteřiny na to, přenést váhu na druhou nohu a vybalancovat. Tahle koordinace (často víc, než sluch) jsou při pohybu moje „alternativní oči“. V přírodě, občas i dost členité, si ji neustále trénuji, v přírodě i v civilizaci ji používám.

Pochopitelně před nástrahami ve výšce hlavy vás koordinace většinou nezachrání. Naštěstí mám i ve svých šedesáti a pár husté dlouhé vlasy. Ty mi milosrdně zakrývají řadu památek na různá náhodná setkání se sníženým podhledem nebo třeba se sukem na větvi.

Zažil jsem přitom reakce lidí blbých i lidí pohotových. Tou první je třeba hysterický křik: „Dejte mu na to něco!“, adresovaný přítomné Pavle (inu, dobrá rada nad zlato). Tou druhou je věcný dotaz, zda něco nepotřebujeme. Ano, obvykle potřebujeme, totiž velké množství papírových kapesníčků. Ani byste neřekli, jak takováhle nezištná pomoc přijde vhod.

Nemáte-li nárok na řidičák (a já jako řidič bych byl nebezpečnější než blondýna v SUV), musíte sbalit protějšek, který zaprvé řidičák má a zadruhé rád jezdí.

Nemůžeme se s Pavlou nikdy shodnout, kdo koho tenkrát sbalil. Já jsem měl za to, že na tuhle vysportovanou a chytrou děvčici nemám nárok dosáhnout. Ona prý, že jsem pro ni byl velká autorita, ale myslela si, že jsem zakotvený jinde. No, a nakonec jsme oba zjistili, že naše předpoklady byly nesprávné.

Od té doby jsme spolu najeli statisíce kilometrů. Do řízení jí zásadně nekecám, jen občas hlídám, kudy jedeme, abychom i uprostřed zapáleného hovoru dojeli tam, kam dojet máme.

Schopnost orientovat se po hmatu jsem párkrát využil, když bylo potřeba něco nouzově přidrátovat pod autem. Hruď se mi dmula pýchou při slovech našeho automechanika, že tak krásně přidrátovaný výfuk ještě neviděl. Ale co si budeme povídat, ten zážitek bych si býval rád odpustil. Naštěstí už se dlouho neopakoval, tak ať je tomu tak i nadále.

Už víc než desítku let máme s Pavlou naši malou, ale šikovnou rodinnou firmičku, fungující na mé OSVČ. Čtyřikrát do roka se hmoždím s kontrolním hlášením DPH.

Ano já vím, je to institut nanejvýš záslužný, neb pomáhá bojovat proti daňovým únikům. Proto nereptám a pečlivě vyplňuji všechna ta DIČ, dny uskutečnění zdanitelného plnění, čísla faktur a kdovíco dalšího. Ale když mám naklofáno (a včas jsem si to neuložil) a systém mi náhle oznámí, že sorry, vole, error (to je dávný Jiránkův vtip z Vědy a techniky mládeži), to by jeden vyletěl z kůže. A nemusí mít ani sítnice slabé jak hedvábný papír nebo jako co.

Mockrát si v různých situacích říkám: Milý státe, když už mi nepomůžeš, tak mi to prosím aspoň nekomplikuj. I když samozřejmě vím, že právo na chyby je základním lidským právem všech státních a jiných veřejných činitelů a zaměstnanců, jejich elektronické nástroje nevyjímaje.

Minulou zimu jsme s Pavlou strávili u naší velké africké rodiny v Mosambiku.

Také jsme se byli podívat v tamním kostele, kde jsem věřícím v kostce vyprávěl svůj životní příběh, který jsem zakončil českým příslovím: Přičiň se a bůh ti pomůže. Ti dobří lidé napjatě poslouchali, živě reagovali a nakonec se nechali slyšet, že mých dvacet minut vydalo za dvouhodinové kázání.

Nemám rád natažené dlaně a ohnuté hřbety, protože vím, že to jde bez nich. Hlavně nefňukat!

Tak hodně štěstí vy všichni, kdo se nebojíte žít se svým handicapem a mít hlavu vztyčenou.