Hlavně nefňukat! Do třetice všeho dobrého ze slabozrakého života

V úvodním článku jsem se kromě jiného zmiňoval, jak jsem místo ve škole pro slabozraké skončil v takříkajíc normální třídě s normálními dětmi.

To mělo svá pro i proti. Pochopitelně člověk, který je jiný než ostatní, lehce přitahuje různé pitomečky, kteří v něm vidí snadný terč pro vybíjení svých mindráků. Chvíli to trvá, než zjistí, že ten terč vůbec tak snadný není, ale je to celé dost otravný proces.

Jistý Petr Solnar ve Foglarově knížce Boj o první místo si nevěděl rady se spletí různých pokřivených vztahů ve třídě (v principu úplně stejných jako mezi dospělými). Nakonec mu náhoda přihrála do cesty skautský oddíl, kde se mezi kluky hrálo fér. Od té doby žil skauty a třídní žabomyší války mu byly vedlejší.

Něco podobného se přihodilo mně. Skauti tehdy sice nebyli, ale stejnou roli sehrál rozumně vedený pionýrský oddíl nebo pěvecký sbor, kde jsem se uplatnil s kytarou a písničkami.

Jinak upřímně řečeno, ze základky jsem odcházel s neskrývaným pocitem úlevy.

Gympl už byl lepší a vysoká škola ještě lepší. Tedy obzvlášť diplomová praxe. Na regionálním ředitelství drah jsem tehdy vyfasoval místo u psacího stolu a volnou jízdenku pro objíždění různých pracovišť, z nichž jsem tahal informace pro diplomku.

Jedno takové se nacházelo i na spádovišti. To je, či spíše bývalo, místo se spoustou kolejí, kde jednotlivé vozy z rozpojeného nákladního vlaku sjížděly samotíží z kopce do kolejí podle jednotlivých směrů, aby se tam z nich staly další nákladní vlaky pokračující do cíle. Ty vozy pohybující se vlastní vahou byly těžké, neřízené a nebezpečně tiché. Musel jsem být hodně ostražitý. Pravda, nákladní vagón člověk nepřehlédne ani s hodně špatným zrakem. Příště už bych to ale raději nezkoušel.

Jo, a tu volnou jízdenku jsem si tenkrát náramně užil.

Spolužáci a spolužačky na základce a na gymplu se při písemkách pyšnili pečlivě vypracovanými taháky, tedy papírky s nápovědou vyvedenou drobným písmem, mistrně poschovávanými tu i onde. Já jsem (pochopitelně) tuhle fintu využít nemohl. Nezbývalo tedy, než se naučit.

Nejlepší to bylo, pokud šlo si o věci něco načíst, porozumět tomu a pak s tím porozuměním pracovat. Tam, kde se vyžadovalo něco nadrilovat nazpaměť, to byla prostě loterie.

Podobná situace mimochodem nastávala (a občas nastává) při společném zpívání, třeba u táboráku nebo v hospodě. Tam vždycky kamarádi vyrukovali se spoustou zpěvníků a listovali v nich jak diví, než našli ten správný text. Mně stačilo zalovit v paměti. Neb nic se člověk neučí tak snadno a tak trvale, jako věci zdánlivě nedůležité.

V té době, kdy v chlapcích a dívkách začínají pracovat příslušné hormony, stávali se mí spolužáci ramenatí a ještě ramenatější a holky na to slyšely. Ne snad, že bych neměl dostatečně rostlá ramena, ale ty těžké silné brýle měly takříkajíc antikoncepční efekt. Což, jak praví klasik, není ani tak smutné, jako spíš k dožrání. Na ženu svého srdce jsem si tedy musel pěkně počkat.

Přešla léta. Mnozí ti kdysi ramenáči postupně dědkovatí. Já s Pavlou víme své. Kdo počká, ten se dočká.

Od malička mne přitahovaly vlaky a všechno kolem nich. Pochopitelně jsem se nemohl stát strojvedoucím ani výpravčím, ale i práce takřečené kancelářské krysy se ukázala velice zajímavá.

Například jsem kdysi měl příležitost zasáhnout do konstrukce příměstských CityElefantů. Ty totiž původně měly navrhované záchody pod schody do patra, což ovšem ty schody značně zužovalo. U dálkového vlaku by to byla mrzutost, u příměstského by to byl malér. S partou studentů a stopkami jsme tehdy porovnávali dobu nástupu do různě řešených vozů a nakonec jsme přesvědčili drážní lokomotiváře, aby zadali změnu konstrukce se záchody na konci vozů. Vzpomínám na to, kdykoli tím vlakem jedu.

Rumunsko mělo před lety (nevím, jak teď) pověst země, kde je bezpečno od dvou tisíc metrů nad mořem výš. Ověřili jsme si to, když jsme tam kdysi dávno s partou kamarádů putovali po rozlehlých a malebných Karpatech.

Jednoho dne ale bylo potřeba sestoupit z hor a vydat se vlakem zpět. Než jsme nastoupili do osobáčku, kamarád, co šel koupit jízdenky, mi hodil přes krk svůj drahý fotoaparát plný ještě dražších snímků z té výpravy. Když jsem pak ve voze pomáhal jedné naší holce s těžkou krosnou do poličky nad hlavou, položil jsem ho na sedadlo, aby nepřišel k úhoně.

Byl to mžik, jak u kouzelnického triku. Pohled nahoru na krosnu a poličku. Pohled dolů – a milý foťák nikde. Nemohli jsme věřit svým očím ani své paměti. Hledali jsme ho, zda se snad neskutálel na zem. Po fotoaparátu se slehla zem. Řeknu vám, zahanbeněji jsem si snad nikdy nepřipadal. Nikdo mi nic nevyčítal, nikdo mě z ničeho neobviňoval, ale já měl na sebe ukrutnou zlost.

Jak jsme tak přitom tropili rozruch, cestující, převážně místní lidé, se po nás zvědavě dívali. Všichni, až na takového stařečka a stařenku, oba jako z pohádky. Klidně seděli na svých místech a stařenka k sobě tiskla svoji pohádkovou mošničku.

Zlost a podezření ve mně klíčily celou cestu tím osobákem. Když jsme na konečné všichni vystupovali, přitočil jsem se zezadu k té stařence a mošničku jí poroztáhl. Ze tmy jejích útrob na mne cosi náhle stříbrně blýsklo. V příští chvíli už jsem v té tašce hrabal a vytáhl z ní ukradený fotoaparát, jehož přezka mi tam o sobě dala vědět.

Na milou stařenku jsme hulákali cosi o policii (ten stařeček náhle dělal, že ji nezná), pak jsme ji nechali být. Co taky s ní. Poučení do života mi zůstalo.

V sedmdesátých letech, pokud si vzpomínám, běžel v kinech film s názvem Hvězda padá vzhůru. Film jsem nikdy neviděl, ale o padání vzhůru něco vím z praxe.

To si takhle s Pavlou pěkně šlapeme do kopce, ona má volno, protože nahoru snad nepoletím, když tu ouha. Snad to byl nějaký do oblouku vyrůstající hladký kořen, či co, najednou mne něco obrátilo doslova vzhůru nohama a mrštilo se mnou po hlavě směrem k srázu. Příroda umí být opravdu strašně zlomyslná. Naštěstí ten sráz byl zarostlý křovím, tedy bylo se zač chytit a po čem se vyškrábat zpět na cestu.

A samozřejmě, ani jsme se oba nevzpamatovali, už se nás ptali nějací kolemjdoucí turisté, zda se právě tudy dostanou už nevím kam. To, že mne Pavla zrovna v tu chvíli předělávala z lesního muže zpátky na civilizovaného člověka, jim nijak nevadilo. Ono budit důvěru je hezká věc, ale občas se přitom nestačíme divit.

Pavla si pak vyčítala, že mne měla varovat, ale úplně zbytečně – dobře vím, že všechno fakt nevychytáte. Taky mne Pavla někdy varuje před překážkou nahoře a tumáš, zrovna je nějaká i dole. Jindy mi ukazuje cestu a já se pustím jinudy – prostě gravitace umí být silnější než dobrá rada. Není to jednoduché usnadňovat v terénu cestu člověku nevalně vidoucímu.

V prvním článku téhle minisérie píšu mimo jiné o tom, jak se při výletech přírodou občas setkáváme se záludnými otázkami ostatních turistů. O tom Američanovi, co se divil, že je to v Alpách pořád do kopce, už jsem se zmínil. Pozoruhodný byl také Němec, který se k nám na parkovišti v Saském Švýcarsku kdysi přitočil s tím, že má jen jeden úplně jednoduchý dotaz. Ten dotaz zněl: Je to z Bad Schandau do Mnichova rychlejší přes Lipsko nebo přes Prahu?

Nicméně s absurdními otázkami se dá setkat i mimo turistiku. Představte si, že přijdete z prosvětlené čekárny do potemnělé oční ordinace. Ta ordinace má bílé dveře s bílými futry, bílé stěny a kdesi na jedné té stěně bílý věšák. Paní doktorky se slušně ptám, kam že si mohu dát zimní bundu. Reakce té mladé dámy mě dostala: „Pověste si ji na věšák. No tam na ten věšák. Tam, vedle dveří! Copak ho nevidíte???“

Myslím, že by tahle otázka zněla zvláštně v kterékoli ordinaci, ale v ordinaci oční měla její tupost až skoro svébytnou poezii. Jen úplně nevím, jestli by ji každý ocenil tak, jako já.

Zajímavé bylo se kdysi dostat se svým poškozeným zrakem do pozice zcela opačné. Na schodišti v jednom pražském secesním domě (tak strašlivém, jak jen schodiště v secesních domech dokážou být) jsem natrefil na váhající paní s bílou hůlkou. Postavil jsem se k tomu tak, jak mně samotnému přišlo nejpřirozenější.

Napřed jsem paní slušně pozdravil a zeptal se, jestli potřebuje pomoci sejít dolů. Poděkovala a kývla, že ano. Nechal jsem ji tedy, ať se do mne sama zlehka zavěsí tak, jak jí to nejlépe vyhovuje, a po těch ztemnělých schodech jsme zvolna kráčeli spolu. Přitom jsem jí potichu popisoval cestu (byla snad slepá, ale ne hluchá): „Jdeme rovně, stále rovně, teď se začnou schody točit doleva. Jsem v mezipatře, teď se otočíme a zas jdeme rovně dolů.“ A tak podobně, než jsme se octli v průjezdu. Tam jsem té paní popřál krásný den a šli jsme si oba po svých. Na ulici už to znala.

Kdesi jsem slyšel, že mnozí lidé rádi pomáhají svým bližním, aby sami sobě ukázali, že mají nad nimi převahu. Nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že na tom něco je.

Pokud tedy pomáháme handicapovaným lidem, přistupujme k nim, prosím, jako k sobě rovným. Něčeho se jim snad nedostává, ale určitě budou umět něco, co jiní ne a co si zaslouží náš respekt.