Článek
Seriál lze posuzovat ze dvou úhlů: pedagogického a právního. Pokud se zaměříme na pedagogický pohled, nelze než souhlasit s názory učitelky Štěpánky. Efektivnější je využívání nenásilné a respektující komunikace, raději děti chválit než trestat. Z právního hlediska ale s autorkou nesouhlasím. Vybírám pouze některé výroky z pořadu, které rozporuji:
„Platí obecně to, že učitel ti nemůže jen tak do ruky vzít tvoji věc a zabavit ti jí, protože to by byla krádež. Nikdo cizí ti nesmí jen tak zacházet s tvým osobním majetkem.
Učitelé nás trestají písemkou navíc. Můžou to udělat? Rozhodně nemůžou, všechny tresty, které učitel může udělovat jsou vymezeny ve školním řádu a jsou to takzvaná výchovná opatření. Pokud dává učitel za trest písemku, porušuje školní řád. Pokud to učitel dělá, řekněte to doma.“
Celé minutové video vyznívá tak, že pokud učitel dítě potrestá jiným způsobem než výchovným opatřením, dopouští se přinejmenším chyby a protiprávního jednání. Tuto větu si dobře zapamatují zejména děti s problémy v chování, včetně jejich rodičů. Absurditu zmíněných výroků uvedu na konkrétním příkladu.
Žák Tonda přiběhne do školní jídelny, přistoupí ke spolužačce Aničce, odstrčí jí a stoupne si před ní. Učitel situaci vidí a jde ji řešit.
„Tondo, viděl jsem, že si Aničku strčil a pak sis stoupl před ni, to se mi velmi nelíbí, co se děje?“ Učitel uděluje zpětnou vazbu a pátrá po porozumění, mezitím utěšuje naštvanou Aničku.
„To byla jenom legrace, my se takhle předbíháme vzájemně…“ povídá Tonda. Připomínáte společná pravidla chování v jídelně dle školního řádu a posíláte Tondu na konec fronty.
„Nepůjdu, nemůžete mě trestat tím, že půjdu na konec fronty, Štěpánka v televizi říkala, že jediný trest, který mi můžete dát je výchovné opatření, klidně mi ho dejte, já dneska ale raději budu první na řadě…“ Argumentujete, že ve školním řádu je uvedeno (a většina školních řádů tuto formulaci obsahuje), že žák plní a respektuje pokyny vyučujícího.
„Já rozumím vašemu pokynu, ale plnit ho nebudu, udělte mi výchovné opatření v souladu se školním řádem, je mi to jedno, napište mi poznámku,“ povídá Tonda řádně vyzbrojen shlédnutým videem, co naplat, že přeřazení ve frontě může být vnímáno jako organizační, a nikoliv výchovné opatření.
Situace je absurdní, stejně jako je absurdní celý seriál Lepší škola, učitel samozřejmě může dítě usměrňovat i jinými opatřeními, než která jsou vymezena školním řádem, a nejenom učitel, rodič dítě velmi často svěřuje i jiným osobám, které za něj přebírají odpovědnost, například vedoucím na letním táboře, vedoucím zájmových kroužků, rodinným známým apod. Mají i ti právo dítě trestat? Výchovně na něj působit?
Občanský zákoník v § 857 říká: „Dítě je povinno dbát svých rodičů. Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku.“
Klíčový je i § 881 téhož zákona: „Péči o dítě a jeho ochranu, výkon jeho výchovy, popřípadě některých jejích stránek, nebo dohled nad dítětem mohou rodiče svěřit jiné osobě; dohoda rodičů s ní se nemusí dotknout trvání ani rozsahu rodičovské odpovědnosti.“
V případě svěření dítěte do péče jiné osobě, přechází část rodičovských práv právě na dozorující osobu (v případě školy na právnickou osobu, v případě tábora na provozovatele apod.), ta je v prvé řadě povinna jednat v nejlepším zájmu dítěte a chránit ostatní účastníky vzdělávání - poslat dítě na konec fronty je tedy přiměřeným opatřením a není nutné ho mít taxativně uvedeno ve školním řádu, stejně jako je v pořádku dítěti zabavit mobil o přestávce, pokud na něm sleduje pornografii nebo jiný nežádoucí obsah - nejlepší zájem dítěte je třeba posuzovat vždy individuálně.
Pokud jde například o dětské tábory, tak z podstaty akce vyplývá, že rodič svěřuje své děti péči a dozoru organizátora. Tedy už jen tím, že tam dítě přihlásí a organizátorům dítě předá, na ně přenáší své povinnosti a oprávnění v rozsahu, které vyplývá z podstaty akce – tj. minimálně děti „hlídat“ a starat se o ně, přičemž to hlídání si nelze představit bez jistého rozsahu výchovného působení. Své pravomoci a povinnosti rodič nesvěřuje konkrétnímu vedoucímu ani učiteli, ale té škole/organizaci. S konkrétními pracovníky ani se spoluúčastníky žádný přímý smluvní vztah nemá.
Stejně jako samotná rodičovská práva nejsou absolutní a nemohou být ostře vymezená (například tam, kde zájmy a představy rodiče kolidují s vlastními zájmy dítěte nebo se zájmy společnosti nebo se zájmem druhého rodiče), tak ani nemůže být jednoznačně vymezený rozsah práv a povinností přenášených na toho, komu je dítě dočasně svěřováno. Lze se opírat jednak o explicitní smluvní obsah (text nabídky, přihlášky, prezentace, táborový řád aj.), jednak o legitimní očekávání založená na zvyklostech, zkušenostech a obecně uznávaných hodnotách. Nepochybně rodič musí počítat minimálně s tím, že pokud by dítě jakkoliv škodilo ostatním nebo narušovalo program, organizátor musí mít možnost to dítě nějak usměrňovat a zmocnění k tomu vyplývá prostě už z toho, že rodič organizátorům to dítě na akci svěřil do péče a dozoru.
Samozřejmě může dojít ke střetům hodnot, ideologií nebo výchovných stylů, například rodič může mít jiná měřítka toho, jaké způsoby výchovného působení jsou přijatelné nebo v jaké míře má být jeho dítě chráněno před ostatními dětmi atd. K takovým názorovým kolizím dochází zcela běžně i mezi dvěma rodiči - otcem a matkou. Předcházet se tomu dá jedině tak, že se rodič bude zajímat o to, komu dítě svěřuje, a stejně tak organizátor se bude zajímat o to, jaká očekávání od něj rodiče mají. Pokud rodiče dítě svěří a organizátor je přijme, tak se rozumí samo sebou, že organizátor pak musí jednat do značné míry autonomně, podle svých schopností, své odpovědnosti, svého svědomí, svého stylu a řádu a svých hodnot.
Příkladem, byť mírně odlišným, avšak značně podobným, je soudní případ z roku 2016. V tomto sporu byla paní učitelka první třídy propuštěna po návratu ze školního výletu za to, že asistovala dětem během osobní hygieny intimních partií. Soudkyně ve svém verdiktu konstatovala, že žádným právním předpisem není upraveno, jakým konkrétním způsobem má být kontrolována osobní hygiena dětí na škole v přírodě. Rodiče svěřením dítěte do péče přenesli na školu i povinnost dohlížet na osobní hygienu. Podobných právních sporů existuje nespočet, a soud by se podobně zabýval i otázkou adekvátnosti a neadekvátnosti trestů.
Situaci nám komplikuje i to, že dítě není pouhou svěřenou věcí, majetkem rodičů, ale osobou, a rodiče nejsou jeho vlastníky a provozovateli, ale pouze zákonnými zástupci, i když navíc mají vůči dítěti nějaké zákonné povinnosti. Jako zákonní zástupci mohou ovšem dítě zastupovat pouze v té míře, v jaké není způsobilé jednat za sebe samo, a z pozice zákonného zástupce nejsou oprávněni uplatňovat své vlastní zájmy, ale pouze zastupovat zájmy dítěte, které tak vlastně je jejich příkazcem a kterému jsou podřízeni a odpovědni v té míře, v jaké dítě je způsobilé samo za sebe jednat a rozhodovat. Tj. přijetí přihlášky na tábor vlastně primárně neznamená smlouvu organizátora s rodiči, ale smlouvu organizátora s dítětem, které je rodiči pouze zastupováno. Respektive role zákonného zástupce dítěte by vlastně měla být striktně oddělena od role pečovatele o dítě a vychovatele. Pak se ovšem dítě do moci organizátora tábora vydává samo a svou přihláškou (ať už osobně nebo v zastoupení rodiči) se dobrovolně podřizuje táborovému řádu, psanému i nepsanému. Pak na to tedy lze hledět tak, že smluvní a režimové vztahy jsou záležitostí čistě mezi organizátorem a účastníkem, a rodiče v tom nemají jinou roli než tu, že v nějaké míře mohou zastupovat účastníka v tom, v čem by za sebe nebyl plně způsobilý jednat nebo v čem se on sám rozhodne nechat se zastupovat.
Pokud tedy organizátor dítě napomene, přesadí, usměrní nebo „potrestá“, tak je v zásadě v podobné pozici, jako když letuška usměrňuje dospělé pasažéry během letu v letadle nebo když ochranka usměrňuje fanoušky v kotli na stadionu či jim zabavuje (nedovolí pronést) nějaké věci při vstupu.
Složitější je to ve školách, zejména tedy v rámci povinné školní docházky, která není tak úplně dobrovolným smluvním vztahem, a tedy tam škola představuje nějakou společenskou či přímo státní moc. Co se týče trestů, záleží na tom, jak chytře je napsaný školní řád, aby to bylo nějak vyvážené a ani jedna strana ho nemohla příliš zneužívat. Kdyby došlo ke sporu, tak by se posuzovalo, jestli trest nebyl nepřiměřený nebo ponižující atd., a nebude se očekávat, že bude ve školním řádu detailně popisováno např. kdy a proč smí učitel žáka přesadit nebo jakými slovy mu smí vynadat.
A může tedy učitel dát žákovi za trest písemku, jak uvádí díl Práce za trest? Je to slovíčkaření, nazveme-li to trestem, dostáváme se na tenkou hranu, říkejme tomu ale výuka, která je přizpůsobená individuálním potřebám žáka - jinými slovy v čem je slabší, to si musí více procvičovat během vyučování - a pak je to v pořádku. Možná díky Štěpánce budeme muset být právníci všichni.
Natočme tedy spíše pro děti video, jak jednat ve vzájemném respektu a v zájmu všech, žáků i učitelů.
