Článek
„Děti hrubnou,“ často slyšíme od pedagogů. „Dva spolužáci se na chodbě pozdraví slovem označujícím ženský pohlavní orgán a berou to jako normální,“ sdělila mi jedna paní učitelka během semináře. Stanislav Bendl ve své knize o kázni k tomu dodává, že slušnost se stává deviantním termínem, a ti, kteří mluví jako Mirek Dušín, jsou považováni za divné exoty. Má smysl trestat děti za vulgární výrazy, když je sami používáme? Odpověď je komplikovaná a závisí na situaci. V několika případech by trest neměl být automatický.
Nadávka jako výraz přátelství
Pokud si dva mladíci vyměňují vulgární výrazy a ani jednomu z nich to nevadí (což je nutné ověřit), stává se trestání problematické. Často si mladí ani neuvědomují, že tato slova nahlas sdělují jeden druhému; je to prostě automatické. Žádný z nich nepoužil nadávku s úmyslem toho druhého poškodit. Naopak, použití takového výrazu může symbolizovat vztahovou symetrii, která naznačuje, že oba patří do téže skupiny nebo party. V takovýchto případech se dokonce může vyprazdňovat sémantika nadávky a běžné oslovení dostává zcela jiný nádech.
Ten, kdo s tím má problém, je obvykle pedagog. Nabízí se proto možnost otevřené konverzace: „Karle, Martine, nelíbí se mi, když se oslovujete takto. Je mi to nepříjemné a trhá mi to uši. Nicméně respektuji, že vám to nevadí. Mohli bychom se tedy domluvit, že byste se takto oslovovali v mé nepřítomnosti?“ učitel pokládá otázku, nehodnotí dané chování, hovoří za sebe a nabízí respekt a toleranci. Nelze opomenout ani zbytek třídy, a tak je vhodné se po chvíli zeptat, jak vnímají danou situaci ostatní.
Nadávka jako výraz zastání se druhých
Existují situace, kdy je vhodné spíše pochválit použití vulgárních výrazů, než je trestat. Žák Honza v zadní lavici obtěžuje spolužačku Adélu, která sedí před ním. Sahá jí do vlasů a hází po ní drobné papírky. Dívka dává najevo své nesouhlasné pocity rukou, jíž se po Honzovi ohání. Martin, který sedí vedle Adély, má již dost trpělivosti s Honzou. Otočí se k němu hlasitě vykřikne a vulgárně ho pošle do patřičných míst, kam světlo nesvítí. Jak by měl vyučující reagovat? Ideální přístup by mohl být následující: „Moc se mi líbilo Martine, co jsi teď udělal, že jsi se postavil za Adélu, ale nesouhlasím s tím, jak jsi to řekl. Prosím, zkus to říci Honzovi jinak.“ Tradičním monologem o nevhodných výrazech byste v Martinovi pravděpodobně zabili snahu hájit druhé a konflikt by zbytečně eskaloval. Důvodem nadávky v tomto případě je uvolnění napětí a pocitu frustrace.
Nadávka jako projev limbického systému
Žák Karel stojí za školní budovou, opírá se o plot a kouří cigaretu. Z dálky ho zpozoruje třídní učitel, zamíří k němu, poklepe mu na rameno. Žák se lekne, prudce se otočí a vyhrkne: „Ty vole, to jsem se lekl,“ přičemž se dívá kantorovi přímo do očí.
Z příkladu je zřejmé, že úmyslem žáka nebylo učitele urazit, nadávka byla vyřčena na základě leknutí, náš limbický systém to nejprve vyhodnotil jako ohrožení, informace do něj totiž doputovala zhruba o 500 milisekund rychleji, než do části mozku, kde dochází ke korovému (řekněme racionálnímu) zpracování. Že před námi stojí pedagog si zkrátka uvědomíme trochu později. V takových případech se žák obvykle omluví za svou reakci.
Není každá vulgarita špatná a nevhodná. Naučme děti rozlišovat situační kontext a vyjádřit svůj nesouhlas jiným způsobem než prostřednictvím hrubých slov. Řeknu-li někomu „jsi kedlubna“, bude to nadávka? To nechť posoudí primárně ten, komu je určena.
