Článek
Když ji v květnu 1945 přivedli spoutanou do výslechové místnosti v pražské Bartolomějské ulici, měla obrovský strach z fyzického násilí. Rodačka z Mostu a dcera ústředního ředitele Mostecké uhelné společnosti Karla Blaschka a Anny Luise, dobře věděla, že dny luxusu skončily. Narodila se v srpnu 1913 do bohaté rodiny. Jako manželka nejmocnějšího muže Protektorátu byla ozdobou nacistických večírků, na kterých oslňovala svým vytříbeným vkusem. S o mnoho let starším Karlem Hermannem Frankem se seznámila v Praze na podzim 1938, kdy studovala v posledním ročníku na lékařské fakultě německé univerzity.
Frank tehdy do hlavního města druhé Česko-Slovenské republiky jezdil z Liberce a scházel se se svým spolupracovníkem doktorem Blaschkem, Karolity bratrem, ze kterého později udělal šéfa zemského úřadu. Frankovo první manželství s Annou Müllerovou se kterou měl syny Haralda a Gerharda, tehdy už stejně skomíralo a v únoru 1940 se manželé rozevedli. Svatbu s Karolou měli už v dubnu 1940 na Staroměstské radnici a Frank ji přivedl do přepychové vily v Praze-Bubenči v dnešní ulici Nad Zátorkou. Nikdo tehdy nechápal, co tak krásná a vzdělaná žena vidí na průměrném knihkupci z Lokte se skleněným okem. Karola ještě krátce pracovala jako internistka na klinice Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí, než se jim narodily tři děti.
Svého vlivného manžela, pokud zrovna nebyla těhotná, doprovázela na velké společenské akce. Fotografové ji zachytili na Barrandově s Josephem Goebbelsem, ve Valdštejnském paláci na koncertě z díla Heydrichova otce jen den před atentátem nebo v Obecním domě při Beethovenově koncertu vedle státního prezidenta Emila Háchy a ministra vnitra Richarda Bienerta. Pamětníci na ni vzpomínali jako na nejelegantnější z německých paniček, která pro velké události volila nádherné róby z potištěného hedvábí, a to i těsně před porodem. K Čechům se prý chovala dobře a politicky se neangažovala, přestože byla řadovou členkou NSDAP i Sudetoněmecké strany.
Zásah na plzeňském náměstí
Když v květnu 1945 vypuklo Pražské povstání, Frank se ještě pokusil vyjednávat. Chtěl ustavit přechodnou českou vládu, která by zabránila krveprolití, a proto nechal z Terezína přivézt významné vězně jako Vladimíra Krajinu nebo Kamila Kroftu. Ti však jakoukoli účast odmítli. Bienertova snaha o vyhlášení Českomoravské republiky ztroskotala na střelbě ve městě a Frank nakonec zvolil útěk. Nad ránem 9. května vyrazila z Prahy kolona čtyř vozů směrem na západ. Frank seděl v osmiválcovém mercedesu na začátku, Karola s dětmi a chůvou jela ve třetím autě. Kolem jedné hodiny odpoledne ale dorazili do Rokycan, kde Franka lidé na náměstí poznali, bušili do kapoty, hrozili pěstmi a házeli kameny. Američané ho zatkli a odvezli do Plzně, přičemž Frankovi slíbili, že rodina ho bude následovat a nemusí mít strach.
O Karolu ale Američané zájem neměli. Podle plzeňského listu Nový den se jí podařilo z Rokycan uprchnout až do nedalekého Stodu, kde se ukryla v chorobinci. Tam ji však české orgány vypátraly a převezly do plzeňské věznice. Odtud putovala na policejní ředitelství do Bartolomějské ulice v Praze, kde strávila v pátém patře budovy několik dní. Frank, který tehdy čekal na soud na Pankráci, o své ženě nic nevěděl. Generál Josef Bartík mu sice slíbil, že ho žena bude moci navštívit, k setkání ale nikdy nedošlo. Až krátce před popravou, která se konala v květnu 1946 na dvoře Pankrácké věznice před zraky tisíců lidí, se Frank ze zprávy svého obhájce Kamilla Reslera dozvěděl, že se jeho žena nachází v Moskvě.
V Bartolomějské o ni totiž projevila zájem sovětská vojenská zpravodajská služba. Podle jejích vlastních vzpomínek brzy pochopila, že je v rukou sovětské rozvědky. Koncem května 1945 ji převezli na polní letiště u Drážďan a odtud rovnou letadlem do moskevské věznice Lubjanka. V Sovětském svazu byla odsouzena na dvanáct let vězení. Více než rok strávila v Lubjance a zbytek v pracovním táboře v Kazachstánu. Když se tamní náčelník dozvěděl, že je lékařka, nechal ji pečovat o zdraví ostatních vězňů. Československé úřady v květnu 1946 na dotaz Moskvy odpověděly, že proti ní mimořádný lidový soud žádné řízení nevede a nemají o ni zájem. Okolo jejího věznění vznikla řada mýtů. Podle některých záhadologů byla sovětskou agentkou už od roku 1937 s úkolem vdát se za Franka a v Rusku skončila proto, že tajně donášela britské MI6 a SOE. Důkazy pro to ale neexistují.
Lubjanka
Děti hledala pod cizími jmény
Do Německa se vrátila až v polovině 50. let na základě smlouvy mezi SSSR a SRN o předávání válečných zajatců. Jako dvaačtyřicetiletá žena se v západním Německu teprve dozvěděla, že její muž byl už dávno oběšen. Čekal ji navíc nelehký úkol. Její tři děti po zatčení v Plzni zůstaly v deportačním táboře, rozebraly si je německé ženy a odvezly je do Německa, kde vyrůstaly v náhradních rodinách pod novými jmény. Přestože se často uvádí, že je hledala čtyři roky, podle reportérů obeznámených s příběhem se jí to s pomocí příbuzných podařilo už během několika týdnů a rodinu znovu spojila.
V 60. letech se v Německu znovu habilitovala a až do důchodu pracovala jako uznávaná lékařka ve Vestfálsku. Muže odmítala a znovu se už nikdy nevdala, Frankovi zůstala věrná. Zemřela v roce 1982, i když podle jiných zdrojů to bylo až po roce 1989. Publicista Stanislav Motl uvádí, že na konci 80. let v utajení navštívila Prahu i rodný Most. Pokud v Mostě byla, svou rodnou Blaschkovu vilu v Žižkově ulici už nenašla. Po válce v ní sice fungovala mateřská škola, ale později byla budova v rámci demolice starého města zbourána. Životní příběh neslavné mostecké rodačky dodnes láká umělce. Stala se mimo jiné předlohou pro postavu Neznámé v divadelní hře Pankrác 45 s podtitulem Casting na popravu, kterou uvádělo pražské Švandovo divadlo a v níž postavu ztvárnila herečka Bohdana Pavlíková.
