Lída Baarová okouzlila Hitlera i Goebbelse, pak přišel strmý pád

Byla mladá, drzá, paličatá a tak neuvěřitelně krásná, že se jí dvořil celý tehdejší filmový svět. Ludmila Babková, kterou dnes všichni známe pod uměleckým jménem Lída Baarová, se narodila v září 1914. Už od dětství v sobě nesla zvláštní mix – po otci, který byl magistrátním úředníkem, zdědila pevnou disciplínu, po mamince, operní pěvkyni, zase uměleckého génia. Tato kombinace z ní brzy vytvořila ženu, jejíž půvab se stal tou nejsilnější zbraní. Zbraní, kterou bohužel neuměla ovládat. Měla našlápnuto k celosvětové slávě a k tomu, aby dobyla Hollywood. Místo zámořského triumfu a pohádkového bohatství si ale vybrala cestu, která ji navždy zapsala do dějin jako symbol té nejtemnější kolaborace.

Už v sedmnácti letech měla Lída Baarová takový ten těžko popsatelný šarm, dravost a magnetizující kouzlo, kterému dnes v moderním showbyznysu říkáme „it factor“. Byla to dívka, která moc dobře věděla, že její krása je zbraň, a nebála se ji použít. Původně ji rodiče posílali na balet, ale paličatá Ludmila rychle pochopila, že její dramatický talent hravě převálcuje všechny piruety světa. Když ji režisér Miroslav Krňanský objevil přímo na pražské konzervatoři a nabídl jí roli ve filmu Kariéra Pavla Čamrdy, ambiciózní dívka neváhala ani vteřinu. Narazila však na tvrdá školní pravidla. Protože studenti měli tehdy pod přísným trestem zakázáno profesionálně filmovat, musela mladá Ludmila Babková jednat tajně. Pomohl jí v tom její otec, který pro ni vymyslel zvučný umělecký pseudonym podle jejich rodinného přítele, spisovatele Jindřicha Šimon Baara, s nímž trávili dovolené. Doufali, že inkognito udrží, jenže úspěch byl příliš velký. Podvod v roce 1931 definitivně praskl a nadějnou, ale vzpurnou studentku ze školy bez milosti vyhodili.

Lídě to ale bylo v tu chvíli úplně jedno. Její hvězda totiž stoupala k nebi a ona si šla tvrdě za svým snem. Během pouhých pár let se stala absolutním miláčkem českého publika a o role rozhodně neměla nouzi – jen rok po vyhazovu ze školy už měla na kontě šest celovečerních snímků. Na stříbrném plátně zářila po boku těch největších tehdejších velikánů, jako byli Vlasta Burian, Hugo Haas, Karel Lamač nebo Oldřich Nový. Diváci ji milovali v komediích jako Lelíček ve službách Sherlocka Holmese nebo Dívka v modrém. Její honoráře stoupaly do tehdy nevídaných, závratných výšin a ruku v ruce s nimi letělo nahoru i její obří sebevědomí, na které nebyla psychicky vůbec připravená. Často podléhala mužům, kteří jí bezhlavě padali k nohám. Někdy byla nezkrotně rozpustilá, jindy se k okolí chovala až nezdravě povýšeně a namyšleně. Byla to zkrátka klasická mladá hvězda, které sláva stoupla do hlavy. Netrvalo dlouho a její věhlas překročil hranice Československa.

Když v roce 1934 přišla nabídka od mocného německého studia UFA na hlavní roli ve velkofilmu Barkarola, Lída Baarová věděla, že se jí otevírá svět velkého byznysu. Mělo to ale háček – a ne malý. Němci byli nekompromisní: ambiciózní Češka musela rapidně zhubnout a hlavně zvládnout perfektní němčinu. Lída dokázala neuvěřitelnou věc, která svědčí o její dravosti a talentu na jazyky. Během pouhých tří týdnů vypilovala svou výslovnost na takovou úroveň, že mluvila bez jakéhokoli přízvuku, prakticky jako rodilý mluvčí. Navíc měla hrát vedle svého tehdejšího idolu Gustava Frölicha. Film měl obrovský úspěch, kritici ji vynášeli do nebes jako novou evropskou hvězdu a Lídě se otevřely dveře do nejvyšších nacistických kruhů.

Při natáčení ji na čaj do svého sídla pozval samotný Adolf Hitler, kterého si okamžitě získala. Později na něj ve svých pamětech vzpomínala. Fascinovaly ji jeho „modrošedé oči, které byly jako ta nejstudenější ocel,“ a Hitler se netajil tím, že mu mladá herečka neuvěřitelně připomínala jeho milovanou, ale tragicky zesnulou sestřenici Geli Raubalovou, se kterou měl vůdce dosti podivný vztah. Skutečné peklo, omámení i strach se ale rozhořelo až ve chvíli, kdy kolem ní začal kroužit říšský ministr propagandy a pán nad celým německým filmem, Joseph Goebbels. Ten se do ní zamiloval už v roce 1936.

Goebbels sice kulhal, vypadal podvyživeně a na první pohled krásnou a dravou herečku vůbec neoslnil. Dokonce i sama Baarová vzpomínala, že zpočátku vůbec nebyla nadšená. Joseph měl však obrovskou moc, intelekt, charisma a byl mistrem manipulace. Navíc to byl on, kdo rozhodoval o tom, kdo dostane hlavní roli, což pro herečku toužící po slávě bylo neodolatelné. Baarová, která se o politiku nikdy nezajímala, jeho dvoření a „intelektuálnímu herectví“ nakonec podlehla. Goebbels byl do české dívky tak bezhlavě a šíleně zamilovaný, že byl ochotný opustit svou rodinu, postavení i slibnou kariéru v Říši. Vážně plánoval, že s Baarovou odjedou žít nový život do Japonska. Údajně byl ochotný se rozvést, pokud mu to požehná samotný vůdce.

Goebbelsova manželka Magda byla neuvěřitelně pragmatická a chladná. V obavě z rozpadu rodiny byla ochotná tiše tolerovat jejich manželský trojúhelník a poměr, hlavně když nedojde k rozvodu a rodina zůstane naoko celistvá. Dokonce i během jejich milostné aféry zvládl Goebbels přivést na svět další tři děti se svou ženou. Takový návrh se ale hrdé a naivní Češce nezamlouval a odmítla ho.

Ponížená Magda Goebelsová se nakonec vypravila pro pomoc přímo k samotnému vůdci. Hitler se rozčílil k nepříčetnosti. Neexistovalo, aby se přední tvář nacismu a strážce rodinných hodnot rozvedla kvůli románku s herečkou – a ke všemu s českou herečkou, tedy příslušnicí méněcenné rasy. Hitler vzal telefon, Goebbelse seřval jako malého kluka a románek s filmovou divou mu jednou provždy pod pohrůžkou konce kariéry zatrhl.

Po Hitlerově rázném zásahu to pro Lídu Baarovou znamenalo okamžitý a strmý pád z absolutního vrcholu. Získala přísný zákaz vystupovat na veřejnosti a nesměla natáčet v německých filmech. Vyděšená herečka musela z Říše doslova utéct zpět do Prahy. Teprve tehdy si začala uvědomovat, jak fatální chyby se dopustila. Později ve svých pamětech hořce a do konce života litovala toho, že kvůli Goebbelsovi a své tehdejší zaslepenosti v roce 1937 odmítla sedmiletou exkluzivní smlouvu, kterou jí nabízeli agenti v americkém Hollywoodu. Mohla být v bezpečí za oceánem a celosvětově slavná. Baarová se po letech hájila tím, že byla tehdy mladá, hloupá a o politiku se vůbec nezajímala. Dokonce tvrdila, že když začali Židé mizet z ulic, upřímně věřila tomu, že prostě jen legálně odcestovali do Ameriky. Jenže kritici i veřejnost jí to nikdy neuvěřili – musela přinejmenším vidět, že Židé nesměli kvůli novým zákonům ani do parku, natož do kina na její vlastní filmy. Dějiny jí její zaslepenost zkrátka neodpustily.

Když přišla okupace a vznikl protektorát, ocitla se okouzlující herečka mezi dvěma mlýnskými kameny a prožívala neustálý strach. Na jedné straně ji bedlivě sledovalo německé gestapo, které na ni nezapomnělo, a na té druhé jí čeští herečtí kolegové ze solidarity k odboji odmítali podat ruku a k bojkotu jejích filmů otevřeně vyzývala i exilová vláda v Londýně. Zákaz hraní v Čechách sice neplatil, ale sehnat roli bylo extrémně těžké. Nakonec se za ni přimluvil majitel barrandovských ateliérů Miloš Havel a nechal pro ni připsat roli ve filmu Ohnivé léto. Havel jí později pomohl dostat se i do italského filmu, kde natočila několik snímků. Jenže i odtud musela před postupujícími Němci v roce 1943 utéct zpět do Čech.

Skutečné peklo a tvrdá odplata ale přišly až s koncem války. Baarová se děsila vítězství kohokoliv, protože věděla, že její minulost ji dožene. Pokusila se o zoufalý útěk na západ do americké zóny, ale Američané ji zadrželi a po krátkém pobytu v mnichovském blázinci ji poslali zpět do osvobozeného Československa. Okamžitě skončila ve vězení, byla obviněna z velezrady a u lidového soudu jí hrozil dokonce trest smrti. I když ji po dlouhých 16 měsících kruté vyšetřovací vazby na Štědrý den roku 1946 nakonec kvůli nedostatku důkazů zprostili obžaloby a propustili. Daň, kterou za své románky a pletky s nacisty zaplatila, byla naprosto děsivá. Zasáhla totiž celou její rodinu.

Její maminka neunesla obrovský psychický nátlak. Při jednom z velmi tvrdých a agresivních policejních výslechů, kde byla dcerou křižována, jí selhalo srdce a na místě zemřela. Mladší sestra Zorka Janů, která byla sama nesmírně nadějnou začínající herečkou, neunesla šílenou šikanu okolí, opovržení a zákaz hraní jen kvůli tomu, čí byla sestra. V těžkých depresích nakonec skočila z balkónu rodinné vily na Hanspaulce. Její otec přišel v této šílené a chaotické době plné výslechů o nohu a rodina přišla o veškerý majetek. Lída se tak neměla po propuštění z vězení prakticky ke komu a k čemu vrátit.

Po propuštění z vězení byla Lída Baarová zlomenou ženou bez rodiny a bez zázemí. Útěchu a bezpečí našla po pouhých šesti měsících na svobodě v náruči loutkáře Jana Kopeckého, se kterým se paradoxně seznámila už během svého pobytu ve vězení. Jenže klid netrval dlouho. Po únorovém komunistickém puči v roce 1948 se nad ní začala stahovat nová mračna – hrozilo jí další vyšetřování a kriminál. Manželé na nic nečekali a rozhodli se pro riskantní útěk přes zasněžené hranice do Rakouska. Kopecký odtud nakonec zamířil do daleké Argentiny, ale dravá Lída toužila po návratu na evropská filmová plátna a zamířila do milované Itálie.

A stal se malý zázrak. Přestože za sebou měla takto šílené životní peripetie, italská filmová produkce o ni měla stále zájem. Natočila zde dalších šest filmů a jedním z jejích režisérů byl dokonce i samotný velikán světové kinematografie Federico Fellini, který ji obsadil do svého snímku Darmošlapové. To jen dokazuje, že Baarová nebyla jen „hezkou tvářičkou“, ale disponovala nepopiratelným talentem. V rodném Československu bylo její jméno tabu a mělo být v našich zemích navždy vymazáno z paměti.

S filmováním definitivně sekla v roce 1956, kdy se z nablýskaného světa reflektorů vytratila a nadále se věnovala už jen divadelním rolím po celé Evropě. V osobním životě našla klid až o mnoho let později po boku lékaře Kurta Lundwalla, který ji léčil v Rakousku a s nímž se po třiadvacetileté známosti v roce 1969 nakonec i provdala. Štěstí ale netrvalo dlouho – její druhý manžel po pouhých necelých čtyřech letech zemřel a Baarová ho přežila o neuvěřitelných osmadvacet let. Do milované Prahy se podívala už jen na skok v dubnu 1990 po dlouhých dvaačtyřiceti letech v exilu.

Když v pátek 27. října 2000 Lída Baarová ve věku 86 let v rakouském Salcburku zemřela, zprávu do světa pouštěl další filmový velikán, režisér Otakar Vávra. Bývalou filmovou divu našla v jejím pětipokojovém bytě ležet mrtvou na posteli až pečovatelská služba. Žila tam v naprostém ústraní. Jejími jedinými společníky na samotném sklonku života plného dřívější slávy a obdivu byly už jen hromady knih, krabičky cigaret, tlumící léky a tvrdý alkohol. Kruh se uzavřel velmi smutně.

Na pohřeb jedné z nejkrásnějších žen naší filmové historie, která doplatila na svou naivitu a zapletla se s monstry, dorazila jen hrstka nejvěrnějších lidí.

Zdroje:

rozhlas, dotyk, iDnes