Nejsmutnější divadlo světa: Když Evropa v klecích místo zvířat krmila lidi

Zatímco inženýři stavěli Eiffelovu věž a vědci objevovali rentgenové záření, v parcích Paříže, Ženevy nebo Bruselu stály ohrady, u kterých se tísnily davy lidí. Jenže uvnitř nebyli lvi. V prachu tam seděly polonahé rodiny ze Senegalu, Filipín nebo Grónska. Byly to lidské zoologické zahrady – fenomén, který miliony lidí považovaly za legitimní nedělní zábavu, zatímco o kousek dál se psaly dějiny moderní doby.

Většina z nás si bruselské Expo 58 spojuje s obrovským úspěchem československé výpravy, revoluční Laternou magikou a ikonickým Atomiem, které mělo oslavovat víru v jaderný věk. Jenže jen pár desítek metrů od těchto symbolů zářné budoucnosti připravila Belgie „atrakci“, která jako by vypadla z nejtemnějšího středověku. Vytvořila věrnou kopii konžské vesnice, kde za bambusovým plotem, v prachu a pod dohledem ozbrojených stráží, žily stovky domorodců z tehdejší belgické kolonie. Tato bizarní expozice měla demonstrovat „civilizační úspěchy“ evropské nadvlády v Africe.

Dochovaly se fotografie, ze kterých dnes tuhne krev v žilách: elegantní evropské dámy v bílých rukavičkách a kloboucích se s úsměvem naklánějí přes ohradu a házejí malým černošským dětem banány a cukrovinky, jako by šlo o mláďata v pavilonu opic. Návštěvníci na ně plivali, uráželi je a nutili je k tancům výměnou za pamlsky. Když se ukázalo, že Konžanům dělá sladká evropská strava zle, nechal král Leopold II. na výběhy vyvěsit nápis: „Nekrmte černé, krmí je organizátoři.“ Píše se rok 1958. Sovětský svaz už vypustil Sputnik a lidstvo se chystá k dobývání hvězd, ale v samotném srdci Evropy se s lidskými bytostmi stále zacházelo jako s inventářem cirkusu. Tato expozice nakonec skončila předčasně ne kvůli morálnímu procitnutí organizátorů, ale proto, že se ponížení Konžané vzbouřili a odmítli hrát roli divochů pro pobavení znuděného davu. Byla to poslední lidská zoo v Evropě, která navždy zůstane šmouhou na lesku bruselského atomového jara.

Švýcarsko, které dnes vnímáme jako nedotknutelný symbol neutrality, míru a lidských práv, ukrývá ve své historii jednoho z nejděsivějších kostlivců. V roce 1896, přímo v srdci Ženevy na náměstí Plaine de Plainpalais, vyrostla tzv. „Village noir“ (Černá vesnice). Více než dvě stě mužů, žen a dětí přivezených ze Senegalu zde bylo nuceno v uměle postavených hliněných chýších předvádět své nejintimnější náboženské obřady a každodenní život před zraky dvou milionů dychtivých návštěvníků. Tato „lidská zoo“ se stala masovým hitem – v době konání výstavy ji navštívily dvě třetiny tehdejší švýcarské populace.

Zatímco se v Ženevě dnes píší rezoluce OSN a chrání se důstojnost člověka, tehdy se tu přímo na akademické půdě prováděla vědecky maskovaná genocida lidskosti. Renomovaný biolog Emile Yung pořádal přímo v areálu konference, kde před zraky veřejnosti měřil lebky patnácti vybraných obyvatel Černé vesnice. Přednášel o přirozené hierarchii ras a srovnával proporce senegalských tváří s ideálními rysy Švýcarů, aby pseudovědecky dokázal mentální a civilizační podřadnost Afričanů.

Tento jedovatý koktejl rasových teorií se následně šířil do školních osnov jako nezpochybnitelný fakt a formoval myšlení celých generací Švýcarů. Nejděsivější na celém švýcarském příběhu je však jeho neuvěřitelná setrvačnost. Zatímco koloniální velmoci pod tlakem světa od lidských zoo po válce upouštěly, neutrální Švýcarsko necítilo žádnou vinu. Národní cirkus Knie tak mohl ve svých populárních pořadech „Völkerschauen“ (Lidové show) vystavovat Inuity, „tajemné Egypťany“ nebo domorodce s albinismem jako exotické kuriozity až do hlubokých šedesátých let 20. století. Ženeva se tak stala místem, kde se moderní věda a lidová zábava spojily v jeden z nejvíce dehumanizujících projektů evropských dějin.

Německý obchodník se zvířaty Carl Hagenbeck byl vizionářem lidského ponížení. Ve světě zoologie je sice uctíván jako inovátor, který nahradil mříže volnými výběhy a příkopy, ale jeho touha po autentické divočině měla temnou, zvrácenou stranu. Hagenbeck totiž usoudil, že k dokonalé iluzi exotického světa nestačí jen lvi a žirafy. Aby divákům v Hamburku nebo Paříži zprostředkoval skutečný pocit z cizích krajů, začal do svých expozic zakomponovávat i exotické lidi. Udělal z lidské bytosti pouhou rekvizitu, součást scénografie, která měla doplňovat flóru a faunu vzdálených kontinentů.

Jeho agenti křižovali planetu a místo vzácných šelem „lovili“ celé rodiny, které často pod příslibem bohatství nebo pod nátlakem odváželi do Evropy. V jeho zoo v hamburském Stellingenu tak vedle severských mrožů a ledových medvědů žili v nuzných podmínkách Inuité, zatímco u pyramid z papírmaše pózovali s oštěpy núbijští bojovníci. Hagenbeck byl mistrem marketingu; nutil své chovance, aby třikrát denně předváděli zinscenované rituály, tance nebo jízdu na losech, i když byli vyčerpaní nebo nemocní.

Vrcholem jeho cynismu byla situace, kdy celá rodina Inuitů vymřela na spalničky, proti nimž neměli imunitu – Hagenbeck však truchlení přeživších vydával za součást divošského rituálu, aby nepřišel o tržby. I nejvyšší politické elity byly touto dehumanizací zcela oslepeny a utvrzovány ve své nadřazenosti. Sám německý kancléř Otto von Bismarck, když navštívil berlínskou zoo, stál u klece, ve které byl společně uzavřen černoch a gorila, a s ledovým klidem se zeptal ošetřovatele: „Ukažte mi, který z nich je vlastně ten člověk.“ Hagenbeck tak nepostavil jen zoo, ale továrnu na rasismus, která prodávala iluzi, že lidský život má cenu jen tehdy, pokud je dostatečně exotický pro evropské oko.

Jedním z nejsmutnějších symbolů této éry byla Sára Baartmanová, známá jako Hotentotská venuše. Tato jihoafrická dívka byla v Londýně a později v Paříži vystavována v dřevěné kleci kvůli svým pro Evropany neobvyklým tělesným proporcím, které diváci považovali za bizarní hříčku přírody. Za dva šilinky se na ni davy mohly dívat, ale pokud si návštěvník připlatil další šilink, mohl si do jejího nahého těla podle libosti šťouchnout klackem nebo se jí dotknout, aby si ověřil, zda je skutečná.

Sára zemřela v naprostém ponížení, izolaci a chudobě v Paříži, ale ani smrt jí nepřinesla klid. Její tělo nebylo pohřbeno – francouzský vědec Georges Cuvier nechal zhotovit sádrový odlitek jejího těla, zatímco její mozek a genitálie nechal vyjmout a konzervovat v lihu. Její kostra zůstala jako vědecký exponát vystavena v pařížském Muzeu člověka až do roku 1974. Teprve po dlouhém diplomatickém úsilí Nelsona Mandely byly její ostatky v roce 2002 konečně vráceny do Jižní Afriky, kde byla po dvou stoletích hanby s veškerou úctou pohřbena.

V roce 1906 zažil New York šok, který však tehdejší média oslavovala jako vědecký pokrok. V Bronx Zoo byl v pavilonu primátů ubytován Ota Benga, Pygmej z Konga, kterého do USA přivezl misionář Samuel Verner poté, co ho koupil na trhu s otroky. Sdílel klec s orangutanem a na cedulce stálo: „Lidský exponát, 150 cm vysoký, 47 kg vážící. Vystaven každé odpoledne.“

Benga byl prezentován jako „chybějící článek“ mezi opicí a člověkem, což mělo návštěvníkům názorně demonstrovat nadřazenost bílé rasy. Musel nosit opice v náručí a návštěvníci se mu smáli, když mu ošetřovatelé ostřili zuby, aby v lidech vyvolal děsivou představu lidožrouta. Dav do něj často píchal holemi nebo po něm házel kamení, aby vynutil divošskou reakci. Když byl po nátlaku církevních skupin konečně propuštěn, nedokázal v moderním světě, který ho dříve oficiálně označil za zvíře, najít své místo. Zničený depresí a nemožností vrátit se kvůli válce do Afriky, si v roce 1916 prostřelil srdce.

Cynismus tehdejších badatelů neznal hranic. Když polárník Robert Peary přivezl do New Yorku šestici Eskymáků z Grónska, jeden z nich, Qisuk, brzy podlehl tuberkulóze. Jeho sedmiletý syn Minik se účastnil pohřbu, netušil však, že do země byla uložena jen maketa – kláda zabalená v kožešinách. Tělo jeho otce bylo tajně pitváno a jeho vybělená kostra se stala součástí stálé expozice Muzea přírodní historie.

Malý Minik zůstal v péči jednoho z kurátorů muzea a několik let nevědomky procházel kolem kostry vlastního otce, která pod sklem sloužila jako vědecký exponát. Na krutou pravdu přišel až jako dospívající chlapec, když mu o podvodu řekli spolužáci. Zbytek života strávil marným bojem za vydání otcových ostatků a důstojný pohřeb. Domů do Grónska se mohl vrátit až jako zlomený muž, který v moderní civilizaci, jež ho připravila o rodinu i důstojnost, nikdy nenašel klid.

Můžeme se dnes cítit morálně nadřazení? Historie lidských zoo sice oficiálně skončila, ale její ozvěny slyšíme dodnes v nečekaně podobných formách. Ještě v roce 1994 se ve Francii pokusili o projekt Safari Africain, kde v imitaci vesnice z Pobřeží slonoviny museli domorodci vystupovat polonazí za každého počasí. Ukázalo se, že manažeři jim hned po příletu zabavili pasy, aby jim zabránili v odchodu.

Dnešní forma etno-turistiky je často jen moderním převlekem starého barbarství. Cestovní kanceláře v Indii například nabízejí adrenalinové lety nebo vyhlídkové jízdy nad Andamanskými ostrovy, kde turisté z oken letadel a džípů loví objektivy nekontaktované kmeny Jarawů. Ti jsou v podstatě vězni ve vlastní domovině, nuceni neustále čelit narušování soukromí výměnou za suvenýry nebo jídlo.

Změnil se jen název  už to není lidská zoo, ale lidské safari. Stále nás pohání tatáž toxická zvědavost, která před lety nutila davy v Bruselu házet banány po konžských dětech. Příběh těchto výstav je zrcadlem nastaveným naší vlastní civilizaci. Ukazuje, jak hluboko v nás zůstala zakódována schopnost dehumanizovat druhého člověka, pokud ho dokážeme označit nálepkou exotický exponát.

Mříže lidských zoo byly nakonec odstraněny, ale otázka zůstává: Opravdu jsme se od té doby změnili, nebo jsme mříže jen nahradili objektivy fotoaparátů a skly turistických vozů?

Zdroje: ČT24, iDnes, reflex, Lifee, PoznatSvet,muživčesku,