Tomáš Baťa: muž, který změnil Zlín i způsob, jak Češi přemýšlejí o práci

Kdyby byl Tomáš Baťa Američan, Hollywood by o něm už dávno natočil velkofilm. Kluk z rodiny, která šila boty už od sedmnáctého století, měl sice byznys v krvi – jako dítě prý vyráběl z kožených odřezků botičky pro panenky a úspěšně je prodával – ale jeho začátky rozhodně nevěstily zrod globálního magnáta.

Když se v roce 1894 se starším bratrem Antonínem a sestrou Annou nechal otcem vyplatit z rodinného podniku, disponovali sourozenci věnem po zesnulé matce ve výši 800 zlatých. Založili si sice vlastní obuvnickou živnost, jenže hned první rok skončil totálním fiaskem. Udělali osmitisícovou ztrátu a šli do bankrotu. To byla klíčová lekce. Tomáš si uvědomil, že nemůže chodit hrát kulečník do hospody, ale musí makat.

Když bratr Antonín odešel na vojnu a sestra Anna se provdala, zůstalo vedení zkrachovalé dílny na nejmladším Tomášovi. Dluhy ho sice drtily, ale místo kapitulace přišel s prvním revolučním tahem. Začal šít boty z plátna. Textil byl levnější než kůže, a tak vznikly legendární, cenově dostupné „baťovky“.

Baťa byl doslova posedlý efektivitou. Když v roce 1905 odjel poprvé do USA nasát zkušenosti z tamních moderních továren, narazil na tvrdou realitu. V zámoří nikdo nestál o ševce, který umí „všechno“. Hledali specialisty na jeden konkrétní úkon. Když už práci u stroje konečně sehnal, paradoxně nestíhal americké tempo a patřil k nejpomalejším dělníkům v dílně.

Lekci ale bleskově vstřebal. Když o něco později navštívil anglické továrny, karta se obrátila. Tamní dělníci ho měli za „amerického blázna“, protože nasadil tak zběsilou produktivitu práce, že místní tradiční řemeslníci jen nechápavě kroutili hlavami.

Trvalo mu sice dalších osm let, než podmínky z amerických cest dokázal plně přenést do Zlína, ale výsledek stál za to. Když u Henryho Forda okoukal pásovou výrobu a zavedl ji doma, produktivita práce ve Zlíně okamžitě vylétla o 75 procent.

Sám Baťa byl klasický workoholik, se kterým nebylo snadné držet krok. Zaměstnanci nebyli zrovna nadšení, když se „pan šéf“ nečekaně zjevil v dílně. Neustále chrlil nové nápady a vyžadoval, aby lidé nad prací přemýšleli a sami inovovali.

Jeho mysl běžela na plné obrátky i ve chvílích, kdy měl odpočívat. Když trávil volno na svém statku v Loučce nedaleko Zlína, místní lidé často nechápavě kroutili hlavou. Viděli svého šéfa, jak celé hodiny bez hnutí leží v trávě a zdánlivě nic nedělá. Jenže zdání klamalo. Tomáš Baťa v té chvíli vůbec nelelkoval. Ve skutečnosti upřeně sledoval stébla trávy, v duchu je přepočítával a usilovně kalkuloval, co by se dalo na pozemku vysadit nového, aby byl výnos z celé louky podstatně efektivnější.

Přesto se dokázal dívat na lidské vyhoření nečekaně moderní optikou. Zatímco většina tehdejších dravých podnikatelů považovala slabost za selhání, on razil úplně jinou filozofii. Tvrdil, že lidé mají často mylný pocit, že s únavou musí neustále bojovat, překonávat ji a brát ji jako něco nepatřičného. On sám vnímal únavu jako přítele. Považoval ji za přirozený kontrolní mechanismus, který člověku jasně říká, že tělo i mysl už nutně potřebují odpočinek, nebo že je celá práce špatně nastavená a je jí zkrátka příliš.

Aby si udržel duševní balanc a dokázal v takovém tempu vůbec fungovat, zavedl si přísný rituál. Bez ohledu na to, zda venku pálilo slunce, lilo nebo mrzlo, chodil každý den povinně na půlhodinovou procházku do přírody. Sám k tomu s lehkou nadsázkou dodával, že to dělá prostě proto, aby na chvíli utekl z kolotoče myšlenek, vydržel sám se sebou a aby s ním v konečném důsledku vydrželi i všichni ostatní kolem.

Když Tomáš Baťa v roce 1923 usedl do křesla zlínského starosty, měl s městem gigantické plány. Během pouhých několika let dokázal proměnit zapadlé, chudé pětitisícové městečko v moderní, pulzující funkcionalistickou aglomeraci, která doslova šokovala tehdejší architekty i urbanisty. Počet obyvatel Zlína se během krátké doby bezmála zpětinásobil. Celý tento rozmach byl možný díky tomu, že Baťa propojil řízení města s řízením své továrny. Jeho proslulý baťovský systém sociální péče však nebyl žádnou čistou charitou nebo bezbřehým lidumilstvím. Ve skutečnosti se jednalo o do detailu promyšlený sociální management, který měl zajistit absolutní stabilitu výroby.

Klíčovým pilířem této strategie se stala hromadná výstavba typických baťovských domků z červených režných cihel. Baťa se při svých cestách do zahraničí detailně inspiroval tím, jak bydlí průmysloví dělníci v Anglii nebo v Německu. Zásadně odmítal tehdy běžný model obřích městských činžáků a pavlačových domů, kde se na malé ploše tísnily desítky rodin. Velmi dobře si totiž uvědomoval politická a sociální rizika takového bydlení. Věděl, že když lidé po šichtě bydlí v anonymních šedivých krabicích a večer nemají co na práci, přirozeně odcházejí do hospod. Tam pak u piva sdílejí svou frustraci, což přímo vedlo k zakládání radikálních dělnických odborů a organizování stávek, které by mohly ohrozit chod jeho impéria.

Místo toho nabídl zaměstnancům vlastní soukromí. Když dělník získal do pronájmu samostatný domek s rodinným zázemím a malou zahrádkou, jeho psychologie se okamžitě změnila. Po náročné práci v továrně už neměl potřebu vyhledávat politické diskuse v hostincích, raději šel domů, okopával záhony, opravoval plot nebo se věnoval manželce a dětem. Tímto způsobem Baťa dokonale eliminoval sociální neklid. Spokojený, zdravě unavený, a především stoprocentně loajální pracovník, který měl díky vlastnímu bydlení silný pocit zodpovědnosti, byl pro firmu naprostým ideálem a nejlepším kapitálem.

Tento tvrdý pragmatismus a smysl pro disciplínu uplatňoval Baťa nekompromisně i uvnitř vlastní rodiny. Jeho jediný syn Tomáš junior, kterému doma říkali Tomík, nedostal od svého otce vůbec žádné úlevy ani privilegia jen proto, že byl dědicem miliardového majetku. Přestože mu otec dopřál špičkové vzdělání na prestižních školách ve Švýcarsku a v Anglii, jakmile se vrátil domů, musel nastoupit do fabriky jako každý jiný. Mladý Tomík musel povinně projít kompletním, nesmírně tvrdým „baťovským kolečkem“. Začal od naprosté nuly a na vlastní kůži si musel odpracovat každou fázi fyzické výroby boty u hlučných strojů, aby dokonale poznal řemeslo a získal si respekt obyčejných dělníků.

Geniální byznysmen neměl lehkou povahu a jeho tah na branku pocítily i ženy v jeho životě. V roce 1905 zrušil zasnoubení s Marií Babičkovou poté, co zjistil, že dívka onemocněla tuberkulózou. Ve zlínské společnosti to způsobilo obrovský skandál, který Baťa urovnal až tím, že otci dívky vyplatil tučné odškodné 40 tisíc zlatých.

Jeho skutečnou osudovou partnerkou se stala Marie Menčíková, dcera vídeňského dvorního rady. Byla to vzdělaná žena, která mluvila několika jazyky a stala se pilířem jeho mezinárodních úspěchů. Přesto i ona prožila drobný šok hned během líbánek v Itálii a Egyptě.

Marie dlouho nechápala, proč se její novomanžel na svatební cestě neustále dívá cizím ženám na nohy. Tomáš ji uzemnil prostou odpovědí: jen sledoval, co se zrovna nosí za boty. Tehdy pochopila, že si nevzala jen muže, ale celou firmu.

Na začátku 30. let už firma Baťa diktovala tempo celému světu. Když udeřila velká hospodářská krize a státy se začaly bránit vysokými cly, Baťa reagoval tak, že začal vyvážet celé „klony“ Zlína. Po světě stavěl satelitní města – továrnu, bydlení, školu, obchodní dům a letiště. Podnikal v 56 zemích na čtyřech kontinentech a zasahoval do 38 oborů včetně letectví, gumárenství či filmu.

Osudným se mu stalo právě letectví a jeho pověstná, až bezohledná tvrdohlavost. Dne 12. července 1932 spěchal na otvíračku nové pobočky ve švýcarském Möhlinu. Na firemním letišti v Otrokovicích ale panovala hustá mlha.

Pilot Jindřich Brouček, nejzkušenější letec firmy, odmítal odstartovat a chtěl počkat, až se viditelnost zlepší. Baťa však nekompromisně trval na okamžitém odletu, protože měl v Curychu nahlášený přesný čas příletu. Brouček nakonec tlaku podlehl. Letoun Junkers F 13 se zřítil pouhých osm minut po startu, kousek od otrokovické továrny. Oba muži byli na místě mrtví. Pilot byl nalezen, jak v křeči stále svírá řízení a snaží se odvrátit katastrofu.

Po tragické smrti převzal otěže nevlastní bratr Jan Antonín Baťa a impérium dál rostlo až do druhé světové války. Po roce 1945 však přišel tvrdý pád – znárodnění. Komunistický režim přejmenoval továrny na národní podnik Svit a spustil masivní kampaň, která měla jméno Baťa vymazat z paměti národa. Král obuvi byl ocejchován jako kapitalistický vykořisťovatel a nepřítel dělnické třídy.

Propaganda ale selhala. Když se v prosinci 1989 vrátil Tomáš Baťa mladší do Zlína, zaplněné náměstí ho vítalo jako hrdinu. Jméno zakladatele se vrátilo na fasády institucí i do názvu místní univerzity. A kruh se brzy uzavře i na stříbrném plátně. Režisér Jiří Havelka totiž aktuálně připravuje celovečerní hraný film o Tomáši Baťovi, kde si hlavního hrdinu zahraje Martin Hofmann. Premiéra v roce 2027 ukáže příběh muže, jehož heslo „Chtěj – bude!“ změnilo tvář českého byznysu už navždy.

Zdroje: Wikipedia, ČT24, cestimistri, seznamzpravy