Článek
Nemusí jít o zámecké zahrady a paláce, občas stačí chalupa nebo byt. O tom, jaké výhody nebo nevýhody převodu majetkových práv přináší právo, se dočte na internetu kde kdo. Já bych se rád soustředil na lidskou stránku věci.
Půlka nemusí být půlka
Tu totiž považuji za důležitější než nějaké zápisy v katastru nemovitostí nebo notářském rejstříku závětí. O tom, že jakékoliv rozhodnutí může způsobit bolehlav dárcům nebo obdarovaným, o tom není třeba pochybovat!
Pokud vezmeme jako průměrnou domácnost se dvěma dospělými a dvěma dětmi, je zde poměrně jasno. Alespoň z matematického hlediska by nemělo být pochyb. Dříve či později se sourozenci stanou každý dědicem ½ majetku po svých rodičích.
Anketa
Tak průzračně čisté to ale být nemusí, přestože se to zdá. Jeden ze sourozenců může být rodiči z jakéhokoliv důvodu upřednostňován. Tím může být fakt, že se mu z úhlu pohledu rodičů daří méně nebo prostě proto, že je nejmladší. Dopřává se mu tedy nejvíce.
Místo vlny hřeje syntetika
Podobně protěžovaný sourozenec je totiž se svým bratrem nebo sestrou už v samostatné kategorii. Dospěl. Podléhá vlivu životního partnera. Má svoji domácnost a své zájmy. Kromě vzpomínek na krásné dětství má vytvořeny i predátorské sklony, které vyplouvají na povrch z přirozeného lidského pudu konkurenceschopnosti.
„Maminko, on ale od tebe dostal 100 tisíc a já nic, mně je to tak líto,“ vysvětluje a naznačuje, že spravedlnost by mohla být v jeho očích spojená s převodem vlastnického práva k chaloupce, na kterou „tak rád jezdí“ a jejíž hodnota je asi 20× vyšší.
Jde přitom o obyčejný projev cynické manipulace, která pokud padne na úrodnou půdu, může mít zcela zásadní dopad na další průběh vzájemné rodinné pospolitosti. V zásadě jde o přístup srovnatelný s predátorskými aktivitami nebankovních institucí, prodejců „zdravého“ nádobí či teplých bio přikrývek, na kterých však není jediný ovčí chlup!
Vejminek může být peklem
Rodič/e, pokud jsou sezdaní, mají společné jmění manželů. To je souhrn práv a povinností, která jsou běžně nedělitelná. Pokud se jeden z nich rozhodne jednoho z potomků zvýhodnit a druhý ne, musí nejdříve zpracovat návrh smlouvy na zrušení tohoto společného jmění. Jakmile je smluvně nebo soudně vypořádáno, může si každý se svojí polovinou dělat, co uzná za vhodné.
Nutit vlastní rodiče do podobných právních kotrmelců mně přijde při honu za mamonem strašidelné. Pokud na podobné martýrium má však někdo žaludek, dělat si může, co uzná za vhodné a zákonu nebo dobrým mravům neodporuje.
Pokud se však obdobným způsobem ocitne ve spoluvlastnictví třeba chalupa, půlku vlastní jeden z rodičů a jeden ze sourozenců, mohou přijít další zásahy… Místo poklidného vejminku třeba návrh spoluvlastníka na společný prodej nebo jen obyčejné oddělení vnitřních prostor tak, aby každý měl svůj vchod.
To jsou však již nároky zcela oprávněné, které vyplývají z jiné formy vlastnictví, než je společné jmění. Tady si každý může hrát na svém písečku. No a pokud přijde neštěstí a potomek z jakéhokoliv důvodu třeba zemře, nic se nikomu nevrací, protože jestliže má zákonné dědice, vzniká právo jim. Je-li někdo z nich nezletilý, pak je nutné počítat, že zohledněný musí být nejen názor jejich biologické maminky, ale i názor orgánů sociálně právní ochrany dětí, a to v každém jednotlivém případu. Není lepší nechat vlastní rodiče v klidu dožít a pořídit si cokoliv každý sám a za svoje?
