Článek
V prvním článku této série jsem psal o lokální americké invazi do Panamy v prosinci 1989 (odkaz zde: https://medium.seznam.cz/clanek/jan-broul-dejiny-americke-svetovlady-invaze-do-panamy-1989-33652 .
Dnes se však budu věnoval události, která skutečně pohnula mezinárodní mocenskou politikou a potvrdila USA do role světového hegemona - první válce v Zálivu.
Hodlám sledovat především rozpor mezi americkou idealistickou a realistickou (pragmatickou) politikou, kdy se po konci Studené války stylizovali Američané do role „vůdce svobodného světa“ a garanta mezinárodního práva, svobody a demokracie. Zároveň byla tato idealistická koncepce často využita pro pragmatické zájmy Spojených států.
Budu zde vycházet zejména za svého studia moderní americké zahraniční politiky, kterou jsem vedl jako student na FF UK. Zdroje jsou k dispozici na konci článku.
Válka v Zálivu
Události v Panamě z roku 1989 a 1990 byly stále spíše regionální konfliktem, který úplně neotřásl světovým děním. Pro demonstraci nového geopolitického pořádku a přístupu k mezinárodní politice po konci Studené války se následně stal až konflikt na Blízkém východě v letech 1990 a 1991.
V 80. letech probíhala vleklá válka mezi nově revolučním šíitským Íránem a Irákem, vedeným diktátorem Saddámem Husajnem. Tato válka skončila v roce 1988 remízou mezi oběma státy a ani jeden režim z toho nic nezískal. Obě země to pouze finančně vyčerpalo. USA v 80. letech byly zcela pragmaticky na straně Iráku.
Po konci války se tak Irák dostal do těžkých ekonomických problémů a kvůli vzrůstající chudobě byl ohrožen i samotný irácký režim. Saddám Husajn navíc chtěl hrát roli regionální velmoci, což není možné v zemi, která je na pokraji bankrotu a zadlužena všem okolním státům.
Další ránou pro Irák byly nové limity OPECu na těžbu ropy, kterou však sousední Kuvajt porušoval, a tím snižoval cenu této suroviny na mezinárodních trzích. Saddám začal tlačit na Kuvajt a obviňoval ho z toho, že mu pomocí šikmých vrtů u ropného pole Rumaila, krade ropu.
V srpnu 1990 Irák podnikl invazi do Kuvajtu, který prohlásil za svou 19. provincii. Saddám se domníval, že mu americká náklonnost zůstane a Washington se na tuto zcela jasnou agresi rozhodne příliš nereagovat.
Jenže Bush se tuto invazi rozhodl využít pro demonstraci síly a reagoval velmi tvrdě. Postavil se do čela mezinárodního společenství s cílem hájit mezinárodní právo a slabšího proti silnějšímu.
Zcela jasně se zde rozhodl aplikovat idealistický princip, kdy prohlašoval, že mezinárodní vztahy mají nějaká pravidla a principy, které se musí hájit a nesmí se jen přihlížet, jak někdo tyto pravidla porušuje. V této krizi začala Amerika definovat nové principy světového pořádku.
Reakce na invazi měla stát na kolektivní bezpečnosti a odpovědi, nikoliv jednoho aktéra, ale celého společenství. Do akce proti Saddámovi se připojil i Sovětský svaz, což měl být důkaz, že se Moskva po porážce ve Studené válce připojila k mezinárodnímu systému a že v novém světovém řádu je pro ní místo. Spojené státy velmi dbaly na to, aby se Sověti do akce zapojily, což by všem ukázalo, že nejde o další válku o vliv, ale opravdu o ochranu mezinárodních a morálních principů.
Zásadní byl Bushův televizní projev z 11. září 1990, ve kterém prohlásil: „Now, we can see a new world coming into view. A world in which there is the very real prospect of a new world order.“ Překlad: ,,Nyní můžeme vidět, jak se nám otevírá nový svět. Svět, ve kterém je velmi reálná vyhlídka na nový světový řád."
Důležité bylo, že mělo jít o akci vedenou OSN nikoliv USA, i když samozřejmě americká armáda tam měla zcela klíčové postavení. Na podzim 1990 byla Radou bezpečnosti OSN přijata rezoluce odsuzující invazi a vyzývající Saddáma, aby se stáhnul. Podle rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 678 bylo dáno Iráku ultimátum, jinak přijde vojenská akce.
Vznikla koalice 28 států, jejichž armády se přesunuly na Blízký východ a 17. ledna 1991 došlo k útoku na Irák.
Operace Pouštní bouře byla úspěšná, Irák drtivě poražen a Kuvajt osvobozen. Spojenci se však nerozhodli Saddáma Husajna svrhnout, už proto, že k tomu neměli mandát OSN. Američané zde obhájili svou roli garanta mezinárodního práva a podle dohodnutých pravidel se po osvobození Kuvajtu stáhli.
Celá akce by se tak dala popsat jako názorná ukázka idealistické zahraniční politiky, kde nejde o mocenský vliv jednotlivých aktérů, ale o morální principy a mezinárodní právo. Avšak tak úplně čisté to samozřejmě také nebylo. Spojené státy touto krizí vytvořily nový světový pořádek, který měl podle Bushe stát na dodržování mezinárodních pravidlech, avšak zcela jasně tímto světu vzkázal, kdo bude jediným garantem a soudcem - Spojené státy. Ti v novém mezinárodním systému mají dominantní postavení.
Idealistický postup USA během války v Zálivu mohl být tedy spíše pouze prostředkem k jejich mocenské politice ve světě a upevnění svého vlivu na Blízkém východě, jelikož si tam USA vybudovaly své nové základny v Kuvajtu a Saudské Arábii. Zároveň si tím pojistili své ropné zájmy v oblasti, takže i pragmatická stránka zde nebyla zanedbatelná…
V příštím článku se budu věnovat americké intervenci v Somálsku v roce 1993. Pokud nechcete, aby vám to uteklo, tak sledujte můj profil. Děkuji a hezké svátky!
Zdroje:
MAROLDA, Edward J.; SCHNELLER JR., Robert J. Shield and sword : the United States Navy and the Persian Gulf War. [s.l.]: Naval Institute Press, 2000
Ashton, Nigel John et al. The Iran-Iraq War: New International Perspectives. ISBN 9781139505468. Routledge. 2013
