Článek
Historie amerického izolacionismu je mnohem delší a její počátek můžeme najít už při samotném založení USA. Vlastně většinu své historie se Američané ve světě příliš neangažovali. Éra intervencí a „světového četníka“ je víceméně nová až od 2. světové války do současnosti (cca 80 let) a je možné, že v současnosti tohle období končí a Amerika se vrátí ke své tradiční izolacionistické politice. Takže pojďme se podívat, jak to začalo…
Když se na konci 18. století zrodily Spojené státy, její zakládající myšlenka byla taková, že budují „Nový a lepší svět“. Otcové zakladatelé si představovali, že opustí ten starý zkažený evropský kontinent plný zkostnatělých monarchií a impérií, které spolu vedou nekonečné války a vytvoří nový moderní národ, který už nebude mít s touto minulostí nic společného. Jejich vize byla taková, že si svobodní osadníci vybudují na „Novém kontinentu“ utopické ideální „město na hoře“. Tento pojem a idea pochází od náboženského puritána John Winthropa, který připlul do Ameriky už v 17. století s cílem vybudovat tam zcela nový spravedlivý a svobodný svět.
Když tak Spojené státy vznikly, jejich zahraniční politika byla postavena na zásadě, že máme na svém kontinentu svých starostí dost s budováním nového státu, z toho důvodu se nebudeme nijak plést do okolních záležitostí.
Tuto strategii a myšlenku oficiálně představil pátý americký prezident James Monroe během svého projevu v Kongresu 2. prosince 1823. Tam shrnul základní body, podle kterých se má americká zahraniční politika řídit.
1. Amerika se nikdy nebude angažovat v evropských i jiných záležitostech.
2. Jejich sféra vlivu je „pouze“ americký kontinent, kam by zase neměla žádná evropská velmoc.
Šlo defacto o rozdělení světa. Američané se budou starat jen o svůj kontinent a Evropa má zbytek planety. Této strategii se postupně začalo říkat „Monroeova doktrína“ a USA ji de facto držely skoro dalších 100 let až do 1. světové války.
Po celé 19. století byly Spojené státy víceméně izolované jen na svém kontinentu a staraly se jen o sebe. Vedly tam války s Indiány, se svými sousedy i mezi sebou, ale o okolní svět se příliš nezajímali. Pořád tam převládala myšlenka, že budujeme vlastní nový svobodný svět, který nemá zapotřebí se zapojovat do koloniálních žabomyších válek.
Mělo to i racionální důvod. Do Ameriky v 19. století migrovaly miliony osob ze všech evropských států. Převážně za prací, bohatstvím a svobodou. Jenomže první cca dvě generace stále měly nějaký vztah ke své původní vlasti (k Británii, Německu, Francii, Itálii atd.), proto kdyby se americká vláda připojila v evropskému konfliktu na nějakou stranu, mohlo to vyvolat rozkol v rodícím se americkém národě. Proto raději zastávali neutralitu a starali se jen o obchod a podnikání…
V této strategii pokračovali i po zahájení 1. světové války. Jenže jak se válka prodlužovala a prohlubovala, tak americké elitě začínalo být jasné, že výsledek tohoto konfliktu rozhodne o rozložení sil na planetě na několik desítek let. A USA, jako v té době už nejbohatší stát na světě, nechtěl stát úplně mimo. Navíc postupem času se sympatie americké veřejnosti stále více přikláněly na stranu Dohody. Zejména proto že americká media vykreslovala konflikt jako boj demokracie a svobody proti starým despotickým monarchiím. Tento mediální diskurz tehdy hodně podporoval i Tomáš G. Masaryk. A svobodomyslní Američané tak chtěli pomoc Francii, která jim před 130 lety pomohla ve válce za nezávislost. Realita samozřejmě byla trochu jiná… Potom, co však Němci začali ničit americké lodě, tak jejich neutralita skončila a poprvé v historii se naplno zapojili do velkého světového konfliktu…
U moci byl tehdy demokratický prezident Wilson, který měl idealistickou představu svobodného a demokratického světa, jehož bezpečí a stabilitu bude garantovat vůdce svobodného světa – tedy USA. Jenže americká veřejnost byla z 1. světové války a počtu mrtvých v šoku. Nadšení hodně brzy vystřídala frustrace a Američané si uvědomili, že udělali chybu a rychle se musí vrátit ke svému tradičnímu izolacionismu. Intervenci na evropském bojišti brali jako výjimečný krátkodobý a neúspěšný exces, který už se nesmí opakovat.
Tento hlas zvedli republikáni a z izolacionismu udělali hlavní bod své volební kampaně. A povedlo se. Republikáni ovládli Kongres a v roce 1920 se do Bílého domu dostal jejich Warren Harding. Heslo té doby bylo „America first“, starejme se jenom o sebe a svůj byznys. Američané se tak dokonce odmítli zapojit do Společnosti národů (předchůdce OSN).
A takto pokračovali po celé meziválečné období. Ačkoliv například demokratický prezident Roosevelt s ní nesouhlasil, tak nemohl nic dělat, protože 90% americké veřejnosti izolaci podporovalo. Proto i Rooseveltv kampaních sliboval, že se do žádné války v Evropě nezapojí. Když však Hitler dobyl Polsko a západní Evropu, tak se americká elita skutečně vystrašila a uvědomovala si, že něco udělat musí. Proto Roosevelt protlačil alespoň dodávky zbraní a munice Velké Británii, přímé angažmá však stále odmítali. V Americe i tak však zněla silná kritika posílání zbraní Britům. Prý to jen prodlužuje válku a porušuje to americkou neutralitu…
Všechno se změnilo až po útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941. Tehdy se americká postoj otočil o 180 stupňů. A to nejenom vlády ale i veřejnost. Američané si během války uvědomili, že už nemůžou stát stranou, ale musí převzít odpovědnost vůdce západního světa.
Po 2. světové válce se tak už k izolacionismu nevrátili. Naopak. Postavili se do čela nové Severoatlantické aliance, čímž vlastně potvrdili svoji trvalou vojenskou i politickou přítomnost v Evropě i ve světě. Dalších 40 let bojovali se Sovětským svaze o světovou dominanci.
I během Studené války však izolacionismus a pacifismus z USA úplně nezmizel. V 60. let jsme to mohli například vidět v hnutí proti válce ve Vietnamu. Americká elita i obě politické strany však měli jasno. USA jsou vůdci Západu, mají své zájmy a povinnosti. Žádná izolace nepřichází v úvahu.
Jenže po vítězství ve Studené válce začaly být tyto ojedinělé hlasy stále hlasitější. Například dneska už si moc lidí nepamatuje, ale George Bush ml. šel do voleb v roce 2000 s tím, že omezí americkou angažovanost ve světě. Názor změnil až po 11. září. I Obama vyhrál volby s tím, že se stáhne z Iráku. Přesto hlavní diskurz společnosti i vlády pořád stál pevně na zásadě, že Amerika je aktivní člen mezinárodního společenství.
Skutečný zvrat nastal až s nástupem Donalda Trumpa, který přišel s heslem „America first“ a s nápad vrátit se k izolaci. A nejde jenom o něj. Když se podíváme na současnou Republikánskou stranu, tak vidíme že zastánci angažování jsou ve stále větší menšině a hlavní proud strany už nyní prosazuje stahování (možná kromě Izraele). I v Demokratické straně jsou izolacionistické myšlenky stále silnější.
Bude tedy zajímavé sledovat, kdo tento souboj v USA vyhraje a zda se Američané skutečně nevrátí ke svým tradicím. Nejde jenom o Trumpa, ten posun je vidět v celé americké společnosti. Pokud by se tak stalo, jednalo by se o největší geopolitickou změnu od roku 1945, protože celý současný mezinárodní systém stojí na americkém angažmá a my nevíte, co by se stalo potom…
Je však pravda, že není povinností farmáře z Ohia chránit Pobaltí, Tchaj-wan nebo Českou republiku…
Zdroje:
Hlaváček, Pavel - Paradigmata americké zahraniční politiky aneb legitimace moci pomocí „Mnichova“ a „Vietnamu“, 2012
Adler, Selig. The Isolationist Impulse: Its Twentieth Century Reaction. (1957)
Guinsburg, Thomas N. The Pursuit of Isolationism in the United States from Versailles to Pearl Harbor
