Článek
Když Martina Sáblíková a Nikola Zdráhalová zveřejnily svatební fotografii, vedle gratulací se objevila také záplava výsměchu, urážek a zpochybňování jejich vztahu. Ani úspěchy nejúspěšnější české zimní olympioničky ji neochránily před lidmi, kteří cítili potřebu veřejně rozhodovat, která láska je podle nich normální. Podobné projevy se přitom netýkají pouze homosexuálů. Mění se jen terč a někdy také míra krutosti.
Lidé se zdravotním postižením a jejich rodiny se na internetu setkávají s poznámkami, které už nejdou pouze po jejich důstojnosti. Zpochybňují samotnou hodnotu jejich života. Stránka Život s autistou například popsala zkušenost matky Vítka, který má těžkou formu autismu, nemluví, omezeně rozumí a potřebuje nepřetržitý dohled. V komentářích se prý opakovaně objevují připomínky, jak by podobné případy „řešili ve staré Spartě“, někdy doplněné tvrzením, že by smrt dítěte byla milostí pro rodiče.
To není černý humor ani věcná diskuse o náročnosti péče. Je to dehumanizace člověka, který se nemůže bránit, a zároveň políček rodičům, kteří mu věnují podstatnou část svého života. Matka přitom náročnost péče nijak nepopírá ani nelakuje skutečnost narůžovo. Vedle obtíží však vidí Vítkovu schopnost žít přítomností a jeho upřímnou radost ze života. Právě tu podle svých slov u nikoho jiného nezažila.
Nejde pouze o několik náhodných českých komentářů. Výzkum zveřejněný v roce 2024 sledoval zkušenosti padesáti internetových tvůrců se zdravotním postižením, z nichž třináct mělo autismus. Autoři popsali jedenáct druhů nenávistných projevů: od urážek a zesměšňování přes výhrůžky až po tvrzení, že se lidé s postižením neměli narodit nebo by bylo lepší, kdyby zemřeli. Samostatnou kategorií byly výroky založené na eugenickém uvažování. Poznámky o Spartě do tohoto vzorce zapadají téměř dokonale.
Také studie 78 dospělých lidí s autismem zjistila, že přibližně 37 procent účastníků zažilo v předchozích měsících kyberšikanu. Další výzkum mezi 194 pečujícími osobami ukázal, že stigma dopadá i na rodiny: 36 procent respondentů zažilo vyloučení ze společenských aktivit a polovina se alespoň někdy vyhýbala setkávání s příbuznými či přáteli. Výsledky nelze mechanicky přenést na celou českou společnost, potvrzují však, že nejde o smyšlený nebo okrajový problém.
Přesnou četnost českých komentářů o „Spartě“ nikdo nezměřil a bylo by chybou tvrdit, že představují názor většiny. Nejsou však ani jediným náhodným excesem. Národní ústav pro autismus zachytil stejný výrok také v diskusi pod příběhem jiné rodiny. Pod svatební fotografií se rozhoduje, čí láska je normální. Pod fotografií dítěte s postižením už někteří rozhodují, čí život má vůbec cenu. A právě to vypovídá především o nich, nikoli o lidech, které se snaží ponížit.
