Článek
V českém internetu se opakuje starý trik v novém balení. Objeví se „tajemný“ autor, začne chrlit politicky výbušné texty, opatří je slovem „exkluzivně“, přidá screenshoty z veřejných registrů, pár silných formulací — a rázem je z něj pro část publika nový Woodward. Když se pak někdo zeptá, proč takového člověka nezvou do médií, zní to na první poslech jako starost o pluralitu. Ve skutečnosti je to často jen další způsob, jak kopnout do novinářů, veřejnoprávních médií a odborníků, kteří vystupují pod vlastním jménem.
Přesně to se děje kolem jména Thomas Paukner. Jeho texty se objevují na platformě Médium.cz, šíří je sociální sítě a ohánějí se jimi lidé, kteří jinak rádi poučují o „mainstreamu“, „cenzuře“ a „mlčení médií“. Jenže zásadní otázka zní: koho vlastně mají média zvát? Doloženého odborníka? Novináře s redakcí, editorem a odpovědností? Nebo internetovou značku, u níž samotný profil na Médium.cz nese štítek „PR agentura“ a výslovnou větu „Tento účet je spojen s PR agenturou“?
Tím samozřejmě není řečeno, že každý Pauknerův text je automaticky nepravdivý. To by bylo příliš snadné — a také nepřesné. Některé jeho články skutečně otevírají relevantní otázky. Například text o zakázce na vrtulníky pro policii a letecké hašení pracuje s veřejnými zdroji, tendrem v NEN, cenou nabídek a s faktem, že autor podle vlastního tvrzení oslovil aktéry a dal jim čas na reakci. Sám článek také uvádí, že informace pocházejí z veřejných a ověřitelných zdrojů. To je v pořádku. Veřejné zakázky se mají kontrolovat a politici mají snést nepříjemné otázky.
Jenže mezi „našel jsem veřejné dokumenty a kladu otázky“ a „přinesl jsem přelomovou investigativu“ je rozdíl velký jako mezi zápalkou a požárem. Skutečná investigace nestojí jen na tom, že autor vybere dokumenty, které podporují jeho podezření, a obalí je dramatickým jazykem. Potřebuje ověřování, protiargumenty, stanoviska dotčených stran, odborné posouzení, práci s kontextem a hlavně jasné oddělení faktů od domněnek. U Pauknera často vidíme něco jiného: fakta z veřejných zdrojů, vedle nich podezření — a mezi nimi stylistický skok, který čtenáři sugeruje, že kauza už je vlastně prokázaná.
Podobný vzorec je vidět i u článku o Janu Farském. Titulek i úvod pracují s velmi tvrdým rámováním: Farský měl „zatajit auto i příjem“ a veřejné zdroje „přesouvat do vlastní kapsy“. Článek je opět označen jako obsah účtu spojeného s PR agenturou a Médium.cz u něj připomíná, že jde o otevřenou blogovací platformu, nikoli o postoj Seznam.cz či jeho redakcí. To je přesně ten problém: text používá jazyk hotového obvinění, ale publikační režim je blog, nikoli redakční investigace se standardní odpovědností.
Kdyby to Paukner prezentoval jako politický komentář nebo ostrou občanskou rešerši, dalo by se o tom diskutovat přímočařeji. Problém nastává ve chvíli, kdy je z něj dělána autorita, kterou údajně „mainstream“ ignoruje. Parlamentní listy už v květnu psaly o „tajemném muži“, který „oslovuje Česko“, a popisovaly, že se tématu dotačních podvodů věnoval bloger vystupující pod jménem Thomas Paukner. To samo o sobě není důkaz nekalosti. Je to ale ukázka, jak se z účtu s nejasnou identitou stává politická munice.
A tady se dostáváme k Danielu Vávrovi a dalším. Když se někdo ohání Pauknerem jako protiváhou k odborníkům, novinářům nebo lidem, kteří veřejně vystupují pod vlastním jménem, měl by začít u jednoduché otázky: kdo to je, kdo za tím stojí a kdo nese odpovědnost? Vávra umí být mimořádně přísný k lidem, s nimiž nesouhlasí. O to absurdnější je, když se z účtu označeného jako PR agentura najednou stává nedoceněný hrdina české investigace.
Seznam.cz přitom právě kvůli podobným problémům oznámil zpřísnění pravidel Médium.cz: nově mají být profily a články spojené s komunikačními a PR agenturami transparentně označené. Seznam zároveň uvedl, že od března odhalil několik desítek podvodných profilů a že u zpravodajských a investigativních textů budou nově muset být autoři podepsáni pravým jménem, jak je běžné v novinářské praxi. Jinými slovy: i provozovatel platformy pochopil, že vydávat PR nebo anonymní produkci za osobní publicistiku je problém důvěryhodnosti.
Nejférovější závěr tedy není „Paukner lže“ ani „Paukner neexistuje“. Nejférovější závěr zní: Pauknerovy texty mohou obsahovat ověřitelné dílčí informace a legitimní otázky, ale nejsou důvodem k nekritickému uctívání. Nejsou to zjevně žádné „přelomové“ investigace, před nimiž by se třásly redakce. Jsou to politicky ostře napsané rešerše z veřejných zdrojů, publikované účtem, který je samotnou platformou označen jako spojený s PR agenturou.
A jestli se tím někdo chce ohánět jako důkazem údajného selhání médií, měl by si nejdřív zamést před vlastním prahem. Protože skutečná žurnalistika nezačíná dramatickým titulkem. Začíná odpovědností. A ta se u „Thomase Pauknera“ zatím ztrácí někde mezi veřejným registrem, politickým marketingem a štítkem PR agentura.
