Článek
Premiér Andrej Babiš na konferenci k obnově Ukrajiny v Gdaňsku řekl podle iDNES větu „více zbraní, více zabíjení“. Česká televize jeho vystoupení shrnula tak, že podle Babiše se veřejná debata často omezuje na požadavky na více zbraní, eskalaci a konfrontaci. Oficiální zpráva Úřadu vlády je uhlazenější: mluví o tom, že Babiš podporoval účast českých firem na obnově Ukrajiny a zdůrazňoval nutnost míru. Jenže právě tady začíná problém. Říkat na konferenci o obnově Ukrajiny, že válka má skončit, je asi tak objevné jako říkat na hasičské konferenci, že požáry jsou nepříjemné. Skutečná otázka zní, za jakých podmínek má skončit.
Factcheck
Výrok „více zbraní, více války“ působí na první poslech lidsky a mírově. Jenže je postavený na zavádějící logice. Ukrajina není stát, který by se rozhodl vést dobyvačnou válku a teď potřeboval přesvědčit, aby byl hodnější. Ukrajina je napadená země. Evropská rada i Rada EU nadále mluví o ruské válečné agresi, o systematických útocích na ukrajinskou civilní a energetickou infrastrukturu a o porušování mezinárodního práva. V takové situaci zbraně pro obránce nejsou benzinem do ohně, ale hasicím přístrojem v domě, do kterého někdo hází zápalné lahve.
Petr Fiala proto ve své reakci trefil podstatu věci: více zbraní pro Ukrajinu neznamená automaticky více války, ale větší schopnost Ukrajiny přežít ruský útok. Může se nám nelíbit, že svět funguje takto tvrdě. Jenže představa, že agresora zastaví hlavně prosby, konference a morální apely, je historicky mimořádně riskantní. Slabost válku zpravidla neukončuje. Slabost jen agresorovi říká, že cena dalšího útoku je přijatelná.
Zvlášť u Ruska je na místě opatrnost před vírou v papírový mír. Rusko bylo jedním ze signatářů Budapešťského memoranda z roku 1994, které souviselo s ukrajinským vzdáním se jaderných zbraní a obsahovalo bezpečnostní ujištění vůči Ukrajině. Valné shromáždění OSN v roce 2014 po anexi Krymu potvrdilo územní celistvost Ukrajiny a označilo krymské „referendum“ za neplatné. A Minský proces? Analýza Carnegie připomíná, že Rusko v roce 2022 zahájilo plnohodnotnou invazi v přímém rozporu s minskými dohodami. Jinými slovy: u Moskvy se opakovaně ukázalo, že dohoda bez síly, kontroly a záruk může být jen přestávka na přezbrojení.
Celé to navíc přichází ve chvíli, kdy se situace pro Rusko nevyvíjí zdaleka tak pohodlně, jak by Kreml potřeboval. Není přesné tvrdit, že Ukrajina už má „navrch“ na celé frontě. Válka je vyčerpávající a Rusko dál útočí. Zároveň ale ukrajinské údery na ruský týl, logistiku, ropnou infrastrukturu a Krym vytvářejí pro Moskvu rostoucí problém. ISW upozornil na ukrajinské útoky proti ruským rafineriím a logistice, AP psala o jedné z největších vln ukrajinských dronových útoků na ruské území a Reuters zaznamenal, že ruské nacionalistické kruhy kvůli ukrajinským hlubokým úderům tlačí Putina k eskalaci. To nevypadá jako okamžik, kdy by bylo strategicky moudré Ukrajině říct: teď vám raději vezmeme nástroje, kterými agresora držíte pod tlakem.
Tvrzení, že vojenská pomoc Ukrajině „prodlužuje válku“, navíc není neutrální mírová myšlenka. Je to dlouhodobě známý prokremelský narativ: Západ prý válku živí, protože dodává napadené zemi zbraně. EUvsDisinfo tento typ sdělení opakovaně eviduje jako součást proruské informační linie. Skutečnost je jednodušší a nepříjemnější: válku prodlužuje hlavně ten, kdo odmítá stáhnout armádu z cizího území. Omezit pomoc Ukrajině by neznamenalo „méně války“. Znamenalo by to slabší Ukrajinu, silnější Rusko a horší vyjednávací pozici pro jakýkoli budoucí mír.
A v tom je jádro celé debaty. Mír není totéž co kapitulace napadeného. Mír není ani poetická věta v projevu, za kterou se schová fakt, že jedna armáda pořád stojí na území cizího státu. Skutečný mír pro Ukrajinu musí znamenat bezpečnost, obnovu a záruku, že se ruská armáda za pár let nevrátí znovu. Bez obranyschopné Ukrajiny to nebude mír. Bude to jen další pauza mezi dvěma ruskými útoky.
