Magie kovářského řemesla aneb jen kovář čerta přemůže

Úloha kováře ve středověké společnosti byla nezastupitelná. Jeho život i práce se lišily podle toho, kde mistr sídlil. Kovářství bylo výrazně decentralizovaným řemeslem, s jeho zástupci se setkáváme prakticky všude. Na venkově bylo jeho hlavním úkolem okovávat koně a opravovat, případně vyrábět všemožné kovové nářadí a náčiní, nezbytné pro chod venkovské komunity, zejména pro zemědělce. Hlavním požadavkem byla funkčnost, umělecká stránka nebyla podstatná. Materiál, který měl k dispozici, však nebyl tak kvalitní jako v případě kovářů hradních či městských. Vesnický kovář byl chován ve velké úctě, nezřídka zastával i úlohu lidového léčitele.

Černé řemeslo na hradech či v jejich blízkosti, žilo pod ochranou hradního pána a jeho nositelé pečovali o dobrý stav výstroje i výzbroje posádky, samozřejmě o koně a v neposlední řadě i o dostatek spojovacího materiálu, kování a nejrůznějších dalších potřeb pro fungování hradu. Nepostradatelným byl kovář i pro armádu. Kdykoliv vytáhlo do pole vojsko, doprovázeli jej kováři, kteří se starali o výrobu šípových hrotů, opravy zbraní i zbroje, podkovy a postroje koní. Velmi užiteční byli i v případě obléhání a budování obléhacích strojů. Kováře nalézáme i v klášterech, kde se řemeslu věnovali někteří mniši.

Nabídka byla obrovská a poptávka ještě větší. A tak vysoké požadavky i potřeba specializovaných činností vedly k dalšímu oddělování nových řemesel od kovářství. Už ve 13. století se objevují vedle kovářů také nožíři, kotláři, helméři, štítaři, platnéři nebo ostrožníci (ostruhy), mečíři a čepelníci, hrotníci a šípaři, flašnéři (klempíři), zámečníci (zámky), lopatníci a pilaři (zemědělské a další nářadí, spojovací materiál).

Výrobky ze železa se hojně uplatňovaly ve vojenství, kde bylo zapotřebí nejen zbraní jako jsou meče, sekery, kladiva, hroty šípů či kování štítů, ale také součástí rytířské zbroje a koňských postrojů. Jinou oblastí s vysokou poptávkou po kovářských produktech a službách byla řemesla s nezměrnou potřebou nejrůznějších nástrojů a náčiní (sekery, pily, pilníky, kladiva, vrtáky, kleště, formy na pečení oplatek…), totéž platilo o zemědělství (motyky, pluhy, rýče, srpy…). Dále to pak byly předměty pro domácnost, kam putovaly křesadla, kotlíky, pánve nebo rožně.

Téměř všude se pak uplatnily podkovy, hřebíky, nejrozličnější kování, zámky i klíče, nůžky a nože. Významným zadavatelem kovářské práce byla také církev, která pro svatostánky objednávala mříže, svícny, kruhové úchyty i kování dveří a vrat. V tomto případě přibyl také požadavek na umělecké provedení práce. Podobné zakázky začaly velmi brzy přicházet i od bohatnoucích měšťanů.

Městští kováři jsou samostatnou kapitolou. Ve městech byla větší poptávka po kvalitním, dražším a různorodějším zbožím, často již s rozměrem uměleckým a dekorativním. Je tedy pochopitelné, že požadavky na mistrovství a specializaci byly vyšší. Kováři ve městech se začali velmi brzy sdružovat do bratrstev a cechů, které jim měly zaručit lepší životní podmínky, hájit jejich práva proti cizím řemeslníkům či dohlížet na kvalitu produkce. Kováři byli často v jednom cechu se zámečníky, což občas vedlo ke sporům a tahanicím o to, jaká práce komu náleží.

Na kováře, kteří byli neustále zapotřebí, se nevztahovalo mílové právo, podle něhož nesměl nikdo v okruhu jedné míle, kromě měšťanů konkrétního města, provozovat tzv. městské živnosti, tedy řemeslo a obchod. Kovářství však mělo i svá omezení. Kovárny se nacházely výhradně mimo městská centra na předměstích za hradbami, neboť od kovářské výhně hrozilo zvýšené riziko požáru. Toto pravidlo bylo obecně přijímáno, známe však i jeho kodifikovanou podobu, např. v knize brněnského městského práva ze 14. století. V témže věku také došlo k oddělení kovářů, kteří se zabývali řemeslem na vesnici. Lepší a specializované kovářské zboží bylo k dostání na městských trzích, mistři na venkově se omezili na každodenní účelné dílo. To se tehdy rozdělilo na tzv. kovářské dílo bílé (výroba a opravy nářadí a náčiní) a kovářské dílo černé (kování vozů a koní).

Kováři, kteří pracovali s ohněm, byli respektovanými osobnostmi, často jim byly přisuzovány kouzelnické schopnosti. Úlohu „pána ohně“ měli společnou se šamany archaických a primitivních společenství. Kovárna byla jedním z míst, kde se lidé setkávali, kudy proudili informace. Samotní kováři, kteří často putovali za prací, byli nositeli příběhů a informací, tedy i moudrosti. Byli také prvními mezi léčiteli, lidí i zvířat, zejména koní.

Nezřídka se stávalo, že kovářova žena byla kořenářka a sám mistr mohl řešit problémy nejen s bolavými zuby, ale také pouštět žilou, vyhánět zlé duchy a chránit před uřknutím. Víra v magickou moc kovářské práce se dodnes odráží v symbolu štěstí, v podkově, kterou lidé hojně umisťovali na prahy či nad dveře. Například se také věřilo, že kovářská voda pomáhala od bolení zubů. Četné jsou rovněž zkazky o spojení kovadliny a čerta, jehož soupeřem v pohádkách často bývá právě kovář. Právě on, pán ohně dokáže jako jediný zkrotit či přelstít pekelníky…

Další literatura:

Frolec, Ivo: Kovářství, Praha 2003.

Kocourek, Jaroslav: Stará řemesla, Praha 2017.