Právo první noci, pásy cudnosti, bezbřehé násilí a špína aneb středověk očima stříbrného plátna

Filmů a seriálů, které se odehrávají ve středověku, bychom ve světové filmografii našli tisíce. Každý si jistě vybaví ten svůj středověký příběh. Od němého Robina Hooda, přes nažehlené kostýmovky 60. let, k ikonickému Statečnému srdci až po téměř reportážní Poslední souboj, se historické filmy vepsaly do našich myslí a představ. Po zhlédnutí takového filmu má divák často pocit, že ví o středověku či alespoň období ze stříbrného plátna nebo obrazovky úplně všechno. Vážně? Nebo se divák spíš dozví to, co si tvůrce přál, aby se dozvědět měl? Možná se také dozví to, co nikdo nezamýšlel a považoval to za nepodstatný detail. Ano, filmy o středověku bývají plné omylů, kosmetických chyb i vážných pochybení, která často nevratně deformují veřejné mínění a celkový obraz o středověkém světě. A najdou se i tací, kteří pak poučují o dějinách právě na základě „nastudovaných“ filmů.

Nechci být nespravedlivý, existuje řada povedených filmů, odehrávajících se ve středověku, které si zaslouží uznání nejen za filmařinu, ale také historickou a věcnou správnost. Nepatřím k těm, kteří by cenili zuby a valili oči jako berserkr, když v historickém filmu vidí špatně připnutou přezku či přilbu o padesát let mladší, než v jaké době se film odehrává. Někdy je ale rádoby historický film natolik vyšperkován tvůrčí invencí, že mám pocit, že Pán prstenů má k realitě mnohem blíž než předkládané dílko. Pokud chceme hodnotit, možná bude dobré si nejprve odpovědět na otázku, co od konkrétního filmu, případně seriálu očekáváme a jaké je jeho pojetí.

Než začneme hodnotit, mohli bychom filmy, odehrávající se ve středověku, rozdělit do několika skupin. Nejprve jsou tu filmy, které pojednávají o některé z historických událostí či osobností. U takových filmů je věrnost faktům a skutečnosti žádoucí, v žádném případě by takový počin neměl stavět na mýtech, polopravdách či holých výmyslech. Které filmy do této kategorie patří? Statečné srdce, Johanka z Arku, Království nebeské, Templář (Ironclad), Král psanec (Outlaw king), Poslední souboj nebo Jan Žižka jako příklad postačí.

Druhá kategorie zahrnuje filmy, které pouze využívají středověkou kulisu k odehrání vlastního smyšleného příběhu. Hranice mezi tímto druhem filmů a těmi, které mají ambici vyprávět skutečný příběh může být velmi tenká, stačí si vzpomenout na desítky filmů a seriálů o zbojníkovi ze Sherwoodu Robinu Hoodovi. Do druhé kategorie bychom mohli zařadit třeba Jméno růže, Strážce relikvie (Pilgrimage), Vikingy (13th Warrior) nebo Černou smrt. Tyto tituly mají navíc jakýsi bonus v podobě nahlédnutí do středověké mentality. Do třetice tu pak je skupina filmů, které si na středověk jenom hrají, avšak svým pojetím, námětem či výpravou mají blíže k jiným žánrům, nikoliv překvapivě to bývá často fantasy. Sem lze kupříkladu zařadit většinu snímků o králi Artušovi nebo teenagerovský Příběh rytíře …

Film Statečné srdce (Braveheart) se stal prototypem výpravných historických filmů. Je to nepochybně skvělý film, který si oscarovou sklizeň zasloužil a řadu z nás zasáhl. Bohužel, byl z velké části fikcí, ponechávající si pouze základní historické milníky života Williama Wallace. Většina klíčových událostí proběhla zcela jinak a třeba bitva u Stirling Bridge se ve filmu odehrála bez mostu na zelené pláni. O postavách ani nemluvě. Sám Wallace, anachronicky navlečený do velkého plédu z tartanu, nevypadal jako šlechtic z konce 13. století, ale jako Pikt z doby o tisíc let starší a románek s anglickou princeznou byl vzhledem k jejímu věku vyloučen.

Přesto jsme si právě díky Statečnému srdci udělali první obrázek o dějinách Skotska a jeho slavném hrdinovi. Reputaci skotským dějinám naštěstí napravil nedávný Král psanec (Outlaw king), navazující na Statečné srdce a pojednávající o boji krále Roberta Bruce za osvobození Skotska. Tento film je pravým opakem svého předchůdce; věrný faktům, využívající skotské lokace, sledující osudy skutečných historických osobností. Je stejně dramatický, strhující a navíc pravdivý.

Filmů o středověku je bezpočet a pozoruhodně vysoký počet vznikl pod taktovkou jediného režiséra, Angličana Ridleyho Scotta. Jistě každému něco řekne Království nebeské, Robin Hood, Poslední souboj nebo 1492: Dobytí ráje. Režisérovo zalíbení v historii je patrné i z dalších děl; namátkou povedení Soupeři, kultovní Gladiátor či vskutku tragický Napoleon. Scott je vypravěč i detailista, avšak hodnocení jeho filmů o středověku by bylo obšírné a pestré. Scott je mistr v seznamování s dějinnou epochou, s prostředím i myšlením. Dokáže navodit atmosféru uvěřitelnosti a vtáhnout diváka do svého světa, který se opírá o historické události, osobnosti a místa. Opírá, ale ne vždy se historie drží.

Mistr Scott má nutkavou potřebu vykládat dějiny po svém, přijít s vlastním příběhem. To je případ filmu Robin Hood, který má s Robinem Hoodem jen málo společného. Na druhou stranu nabízí jakousi alternativní historii. Naopak u Království nebeského předkládá vskutku historický epos o dobytí křesťanského Jeruzaléma ve 12. století. Občas kašle na historické detaily, své hrdiny nechává vyrážet do bojů na život a na smrt bez přilby, ve středověku nezbytné a základní součástí zbroje. Vlastně proč ne, je to jen film a emocemi zbrázděnou tvář klíčové postavy je přece třeba ukázat …

Jak je obecně vnímán středověk? Jako násilný, špinavý, fanatický, plný smrti a pověrčivosti. Většina těchto rysů se také objevuje na stříbrném plátně. Někdy uvědoměle, někdy samoúčelně a nikoliv výjimečně poněkud nesprávně. Ano, středověk byl plný násilí, některé situace, jako např. řešení sporů ve věci cti, ho dokonce vyžadovaly, jak můžeme vidět ve snímku Poslední souboj. Na druhou stranu bylo násilí jen minimálně regulováno právními předpisy. Vnímání středověkého člověka vůči násilí a míra vkusu byly posunuty na zcela jinou úroveň než dnes. Smrt byla všudypřítomná, lidé byli uvyklí setkávat se se smrtí tváří v tvář po celý život. Takže pokud šlo třeba o tresty, musely být přiměřeně drastické, aby u otrlého středověkého člověka vůbec vzbudily respekt.

Podobné je to i s dalšími mýty o středověku, jež některé filmy působivě přiživují. Typickým příkladem je feudální právo první noci (jus primae noctis), známé ze Statečného srdce Mela Gibsona. Ve skutečnosti o právu, které má získat sympatie diváka k utlačovaným, nemáme jediný doklad, žádný písemný záznam. Je možné, že tento novověký mýtus mohl vzniknout z práva pána, který měl právo svému vazalovi vybrat nevěstu, praxe ale často bývala taková, že se vazal mohl vyplatit a oženit se podle vlastního uvážení.

Že byl středověk špinavý a lidé páchli? Ano, špíny a zápachu bylo ve středověkých městech víc než dost. Splašky, exkrementy, odpadky, žádná kanalizace a odporný zápach. Těsné uličky středověkých měst bychom asi zažít nechtěli. Venkov byl místem podstatně zdravějším. Jenomže pod ochranou městských hradeb také existovaly hojně využívané veřejné lázně, které byly vyhledávaným a často navštěvovaným společenským místem. Například Paříž 13. století měla dvaatřicet lázní a Londýn v téže době osmnáct. S osobní hygienou ve středověku to nebylo zdaleka tak špatné, jak nám někteří filmoví tvůrci předkládají. Teprve fanatičtí reformátoři raného novověku výrazně přispěli k rušení lázní, takže v řadě měst nezbyly jediné a Evropa se propadla do éry špíny a nemocí, z níž pomalu vybředla až v 19. století s budováním kanalizací.

A co duchovní očista? Středověká zbožnost a hluboká víra v boha byla poněkud relativní a osobitá. Zejména na venkově, kde žila převážná část obyvatel, která nerozuměla jedinému slovu latinského kázání v kostele, přežívala víra v magii a nadpřirozeno, pohanské zvyky a rituály. Za víru se schovalo mnohé, stačí vzpomenout na opojení křížovými výpravami, které přijetím kříže slibovaly odpuštění hříchů, slávu i majetek. A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Mimochodem, vikingové žádné těžké a nepraktické rohaté přilby nenosili. Je to podobný výmysl 19. století jako pásy cudnosti …

Další literatura:

Le Goff, Jacques a kol.: Středověký člověk a jeho svět, Praha 1999.

Le Goff, Jacques: Muži a ženy ve středověku, Praha 2013.