Řečnictví, politika i vojenské umění. Co se děti učily v antice a v čem bychom se mohli inspirovat

Výchova v antickém Řecku nebyla jednotná a v podstatě ji lze rozdělit na dva typy: athénský, a spartský. V celém antickém Řecku bylo vzdělání určeno pouze pro svobodné občany a metoiky, což byli svobodní cizinci. Nesvobodným, tedy otrokům, bylo vzdělání odepřeno. Zatímco ve Spartě byla výchova mládeže přísně řízena státem, v Athénách se o výchovu dětí starali rodiče a stát na ni jen dohlížel. Určité zásady výchovy byly stanoveny již Solónovými zákony z počátku 6. století př. Kr..

Patřičné vzdělání ve školách náleželo pouze chlapcům, dívky zůstávaly doma a učily se věci nutné pro budoucí život; zejména vařit, pečovat o domácnost, příst a tkát, případně se učily i zpěvu a tanci, který využily, pokud se měly aktivně účastnit náboženských slavností v chrámu. Školní docházka nebyla povinná ani pro chlapce, bylo však věcí cti, aby se občané mužského pohlaví naučili alespoň základy čtení a psaní.

Do věku 7 let pečovali v Athénách o dítě rodiče, resp. vychovatel - paidagogos, vzdělaný otrok, který dbal o chlapcovu dobrou výchovu, později ho doprovázel do školy a opakoval s ním i učivo. Chlapec, který dosáhl 7 let, nastoupil do soukromé školy, kde byl vzděláván v duchu řeckého ideálu, kalokagathíe, tedy v tělesných i múzických cvičeních. Ta zahrnovala hudbu, čtení, psaní, počítání a od 4. stol. př. Kr. také kreslení. Žáci psali rydlem na voskové tabulky, případně inkoustem na dřevo nebo na střepy. Četly se básně Homéra, Hésioda či Solóna a zpaměti se žáci učili jejich části. Od 12 let začala výuka hraní na lyru a kitharu, zpěvu a náboženského tance. Tato pokročilejší výuka bývá označována jako 2. stupeň vzdělání.

Tělesná cvičení obsahovala pětiboj; skok daleký, běh, vrh diskem, hod oštěpem a zápas. Právě po těchto tělesných cvičeních následoval oddech, během něhož probíhala již zmíněná cvičení múzická. Odtud také pochází slovo „škola“, neboť oddech se ve starořečtině řekl scholé.

Zhruba v 16 letech bylo základní vzdělání ukončeno. Mladíci ze zámožnějších rodin se mohli dále vzdělávat v gymnasiích, kde byli připravováni pro veřejné závody o národních slavnostech i pro vojenskou službu, kterou muži konali od 18. do 20. roku. Součástí výuky byly také přednášky filosofů, sofistů a rétorů. Za všechny můžeme jmenovat alespoň dva nejvýznamnější; Platóna, který vedl filosofické besedy ve své Akademii a Aristotela, zakladatele školy Lykeion.

V Athénách bylo možné též navštěvovat soukromé školy sofistů, kde se přednášela politika, rétorika, geometrie, astronomie a válečná taktika a školy rétorů, kde se vedle gramatiky, literatury a práv vyučovalo především řečnické umění před soudem a v lidovém shromáždění. Tento druh vzdělání se začal šířit od doby Periklovy, tj. od 2. pol. 5. stol. př. Kr.. Ženy s vyšším vzděláním byly řídkými výjimkami.

Platón podal ucelený pedagogický systém, jehož nosnou ideou je harmonický rozvoj ducha i těla. Do tohoto systému byly zapracovány prvky athénské i spartské výchovy. Zdůrazňuje politický význam výchovy, a tak ji také koncipuje podle potřeb a zájmů společnosti. Hlavní důraz je kladen na rozumovou výchovu, k níž se přimykají ostatní složky, tj. výchova tělesná, mravní a estetická. Značnou důležitost také přikládá teoretické přípravě, jako první vyslovil požadavek veřejné předškolní výchovy pro všechny děti a počítá i se státním vzděláním pro dívky.

Platónův žák Aristoteles pak usiluje o harmonickou syntézu všech složek výchovy, tedy tělesné, mravní i duševní. Za nejvyšší složku považuje složku rozumovou. Výchova by měla být, podle Aristotela, státní, neboť je jedním z prostředků rozvoje státu. Oproti Platónovi Aristoteles opět vylučuje dívky z veřejné výchovy a se státními školami počítá pouze pro chlapce. Aristoteles svými pedagogickými názory rozvinul Platónovy myšlenky, přiblížil je však více realitě. I on staví teoretické aspekty vzdělání nad praktické.

Athénská výchova a vzdělávání bylo volnější než ve Spartě, která si jako stát ponechávala plnou kontrolu nad výchovou a vzděláním mládeže, zejména chlapců. V okamžiku, kdy chlapec dosáhl sedmi let, převzal jeho výchovu stát. Cílem bylo vychovat z chlapců zocelené vojáky, plně oddané státu. Byli rozděleni do oddílů pod velením dvacetiletého mladíka, kterého museli na slovo poslouchat. Pokud ne, trestem bylo zbičování. Cvičili se ve fyzické zdatnosti; zápasu, běhu, skoku, vrhu oštěpem a diskem. Současně s tím se ale učili také psaní, čtení, hudbě, zpěvu a zákonům. Po pěti letech základu chlapci postoupili k dalšímu, přísnějšímu stupni, který je měl připravit na vojenskou službu. Dostávali málo jídla, přilepšit si mohli krádežemi, ale nesměl je nikdo chytit. Pokud byli chyceni, trestem bylo zbičování, ale pokud uspěli, byli pochváleni. Oblečení měli lehké, aby se otužovali a spali pouze na rákosových rohožích. Směli se ale účastnit hostin, kde starší muži diskutovali a naslouchat tak jejich vyprávěním, příběhům a zkušenostem.

Teprve ve 20 letech si mladíci směli nechat narůst vlasy a vousy a oženit se, trvalo ale dalších deset let, než se získali plnoprávné občanství. Vojenskou službu konali do šedesáti let. Výchova dívek byla podobná jako u chlapců, avšak oproštěná od vojenského tréninku. Dostávalo se jim vzdělání v hudbě, tanci, zpěvu a poezii, což bylo v antickém Řecku výjimečné, neboť žádný jiný řecký stát neposkytoval dívkám formální vzdělání. Díky své výchově spartské ženy prosluly jako dobré a pečlivé matky a hospodyně.

V počátcích Říma se kladl důraz zejména na výchovu k vojenské zdatnosti, rolnické práci, občanské poslušnosti, odvaze (virtus) a zbožnosti (pietas). Výchova spočívala zcela na rodině a stát se v ní nijak zvlášť neangažoval. Tato výchova podceňovala teoretickou přípravu i filosofické vzdělání, teprve od 3. století př. Kr. se začal šířit i do římských škol vliv helénistické filosofie a rétoriky.

Výchova začínala zhruba v 6 letech a původně byla úkolem otce. Od konce 3. stol. př. Kr., kdy rostla moc a přepych Říma, začala být výuka svěřována vzdělaným řeckým otrokům a propuštěncům - paedagogům. Společné školy v Římě existovaly už od 5. stol. př. Kr. a v podstatě šlo o soukromé podniky, v nichž učitel vybíral školné. Tyto školy lze označit jako základní, v Římě se jim říkalo ludus. Děti se zde učily základním dovednostem; čtení, psaní, počítání a vedle toho také znalosti zákonů dvanácti desek. Vyšší školy, tzv. gramatické, v Římě vznikaly od 3. stol. př. Kr. a výuka se zde soustředila na řecký a latinský jazyk, četbu, přednes a rozbor básní. Tento typ škol se rozšířil především v době císařské, a to i v provinciích, kde napomáhal romanizaci.

Třetí vzdělávací stupeň byl tvořen studiem práva, filosofie a teorie řečnictví, přičemž výuku většinou vedli řečtí učitelé. Velká pozornost byla věnována zejména řečnictví, které bylo pro budoucí kariéru Římana nezbytné a v posledním století římské republiky už patřilo k základnímu vzdělání. V řečnictví viděl vrchol vzdělání i Marcus Tullius Cicero, přírodní vědy a gymnastiku však podceňoval. Vedle těchto škol existovaly i samostatné specializované školy práv, medicíny či filosofie, např. v Athénách, na Rhodu či v Alexandrii. První rétorská škola placená z císařských peněz byla zřízena císařem Vespasianem v 70. letech nového letopočtu.

Další informace:

Bonner, Stanley F.: Education in Ancient Rome: From the Elder Cato to the Younger Pliny, Berkeley 1977.

Bouzek, Jan - Ondřejová, Eva: Periklovo Řecko, Praha 1989.

Vzdělávání v antickém Řecku

Vzdělávání v antickém Římě