Truhlář, který málem zabil Hitlera: 87. výročí bombového atentátu v Mnichově

Píše se 7. listopad 1939. V mnichovské pivnici Bürgerbräukeller je rušno, a to z dobrého důvodu – již následující den se zde uskuteční slavnostní setkání špiček Třetí říše u příležitosti 16. výročí tzv. pivního puče. Očekává se vybraná společnost – přicestovat mají Joseph Goebbels, Reinhard Heydrich, Heinrich Himmler, Rudolf Hess a další nejmocnější muži režimu. Zlatým hřebem večera pak má být projev samotného Vůdce. Letošní výročí má navíc zvláštní nádech – bude totiž prvním od začátku 2. světové války a od triumfu nad Polskem. I proto se oslav má podle některých údajů zúčastnit až 3000 lidí.

Jeden z návštěvníků však mezi ostatní nezapadá. Do pivnice vchází zhruba ve 22:00 a hlavním vchodem přes šatnu míří rovnou do prázdného, neosvětleného a nezamčeného sálu – k mohutnému pilíři přímo za řečnickým pultíkem. Klekne si a odstraní tajná dvířka, která sám vyrobil. Skrývají dutinu, kterou vlastnoručně vydlabal a do níž uložil nálož trhaviny. Muž rychle zkontroluje nejen samotnou bombu, ale také její časovač nastavený na 21:20 následujícího dne. Právě tehdy má u pultíku stát sám Adolf Hitler a řečnit ke svým věrným. Ten muž se jmenuje Georg Elser a za méně než 24 hodin vstoupí do dějin…

Vraťme se nyní na začátek. Johann Georg Elser se narodil 4. ledna 1903 v německém Hermaringenu do skromných poměrů. Jeho dětství nelze nazvat idylickým – jako nejstarší ze šesti dětí se musel o mladší sourozence často starat, neboť rodiče byli neustále v práci. Rodinnou atmosféru zhoršoval i alkoholismus otce, který se živil obchodováním se dřevem. Právě dřevo se mělo stát obživou i pro Georga. V letech 1919–1922 se vyučil truhlářem a během 20. let vystřídal řadu zaměstnavatelů. Několik let pracoval i v hodinářských továrnách v Kostnici a Meersburgu, kde se seznámil s časovacími mechanismy.

Německo v té době svíraly nejen dopady válečných reparací, ale také hospodářská krize, a Elserovi se stejně jako mnoha jiným příliš nedařilo. V roce 1930 se mu s kostnickou švadlenou Mathildou Niedermannovou narodil syn Manfred. Pár se ale krátce po porodu rozešel a Mathilda chlapce vychovávala sama. V létě 1932 se Elser vrátil domů do Königsbronnu, aby pomohl rodině. Otec se totiž zadlužil a v roce 1935 musel nakonec prodat rodinné hospodářství.

V této době Elser nacházel útěchu jen v práci a v hudbě – hrál mimo jiné na flétnu, harmoniku a citeru. V truhlařině vynikal a brzy si získal pověst velmi zručného perfekcionisty. Sám se považoval za uměleckého truhláře a neustále hledal příležitosti, jak svou kreativitu uplatnit. Přes veškerý svůj um se však truhlařinou neuživil, a koncem roku 1936 proto nastoupil jako pomocný dělník do zbrojovky Waldenmaier v Heidenheimu.

V Německu tou dobou již třetím rokem vládla NSDAP v čele s Adolfem Hitlerem, pod jehož vedením se země začala připravovat na další velkou válku. Zde je třeba zmínit, že Elser se o politiku příliš nezajímal. V letech 1928-1933 jednou volil komunisty a platil členské příspěvky Svazu rudých frontových bojovníků, avšak nikdy nebyl jeho aktivním členem. Jinak jej ideologie nechávala chladným. O to citlivěji vnímal realitu každodenního života v Německu, kde vláda ve snaze podpořit mohutné zbrojení zaváděla stále tvrdší pracovní režim. Právě proto se k nacismu od počátku stavěl odmítavě: nehajloval, při prvomájových oslavách nezdravil vlajku a když rozhlas vysílal některý z Hitlerových projevů, obvykle odcházel z domu.

Dění doma i v zahraničí jej pak utvrdilo v názoru, že Hitler žene zemi do dalšího ničivého konfliktu. Důkazem pro něj byla Mnichovská dohoda ze září 1938 a okleštění Československa. Už tehdy byl Elser přesvědčen, že u Sudet se Hitler nezastaví a půjde dál. Právě tehdy se v Elserově hlavě začal rodit plán na bombový atentát. U výslechu později uvedl: „Nespokojenost dělnictva, kterou jsem od roku 1933 pozoroval, a válka, která byla od podzimu 1938 nevyhnutelná, mě neustále zaměstnávaly. Přemýšlel jsem, jak by se daly zlepšit poměry dělnictva a jak by se dalo vyhnout válce. (…) Dělník už nemůže měnit pracoviště, jak se mu zlíbí. Kvůli Hitlerjugend už dnes není ani pánem svých vlastních dětí.“

Od těchto úvah už zbýval jen krok k rozhodnutí usmrtit Adolfa Hitlera, Josepha Goebbelse a Hermanna Göringa. Proč zvolil právě je, později vyšetřovatelům vysvětlil takto: „Ve svých úvahách jsem došel k závěru, že pokud tyto tři muže odstraním, nahradí je jiní – takoví, kteří nebudou klást okolním státům nepřijatelné požadavky, nebudou chtít dobývat cizí země a postarají se o zlepšení poměrů dělnictva.“

Ideální příležitost k odstranění všech tří mužů najednou Elser spatřoval v každoročním setkání špiček NSDAP v mnichovské pivnici Bürgerbräukeller. Právě zde totiž v roce 1923 začal tzv. Pivní puč, jehož výročí si Hitlerova stará garda pravidelně připomínala, a Vůdce zde každý rok pronášel projev. V listopadu 1938 proto Elser pivnici osobně navštívil, aby si prostory důkladně prohlédl. Mimo jiné zjistil, že sál je volně přístupný a prakticky nehlídaný. Především si ale všiml, že přímo za řečnickým pultíkem stojí masivní nosný sloup. Právě do něj se Elser rozhodl umístit časovanou nálož v naději, že výbuch a následné zhroucení stropu budou na usmrcení Vůdce, Goebbelse i Göringa stačit.

Na přelomu let 1938-1939 začal Elser v naprosté tajnosti shromažďovat materiál na bombu. Zdrojem trhaviny se mu stala továrna Waldenmaier, odkud během pracovní doby potají vynesl celkem 250 kusů lisovaného střelného prachu. V březnu 1939 dal výpověď a 4. dubna se znovu vypravil do Bürgerbräukeller. Zde si sloup za pultíkem potajmu vyfotografoval a přesně vyměřil místo, kam hodlal bombu umístit. Podle získaných měr následně vytvořil návrh bomby i jejího časovacího mechanismu tvořeného dvěma hodinovými strojky a trojitým detonátorem. Časovač pak obložil korkem, aby utlumil tikání. Materiál pořizoval v běžných obchodech, v případě potřeby si součástky pořizoval na zakázku od místních řemeslníků. Ti samozřejmě netušili, k čemu komponenty poslouží.

Později Elser přijal místo dělníka v kamenolomu u Königsbronnu, kde odcizil větší množství rozbušek. Už po necelých třech týdnech však z lomu odešel kvůli bolestivému úrazu na pracovišti. Naštěstí nešlo o nic vážného a v srpnu 1939 Elser odjel do Mnichova. Pár dní po příjezdu se pak pustil do dlouhého, nebezpečného a nesmírně náročného úkolu – vydlabat ve sloupu za řečnickým pultíkem dutinu pro bombu. Během necelých tří měsíců strávil Elser v pivnici více než 30 nocí, kdy vždy postupoval podle stejné rutiny.

Mezi osmou a desátou večer vždy vešel jako každý jiný host, dal si večeři a trpělivě čekal na zavírací dobu. Poté se nenápadně vplížil do sálu, ukryl se v malém přístěnku na galerii a do práce se pustil až když pivnice utichla. Ve světle baterky, překryté kapesníkem, nejprve vyřízl kus dřevěného obložení sloupu a z něj vyrobil malá dvířka. Na jejich vnitřní stranu prozíravě připevnil kus plechu, který měl bombu ochránit, kdyby někdo do dvířek zatloukl hřebík (např. při věšení plakátů či vlajek). Pak se pustil do samotného zdiva. Jak později popsal při výslechu, k uvolnění cihel a malty používal nebozez a dláta. Aby pak ztlumil hluk, balil nástroje do hadrů.

Uvolněné kusy malty a cihel Elser zachytával do malého sáčku připevněného na okraji dutiny. Když se sáček naplnil, jednoduše vysypal suť do krabice a pokračoval v práci. Celou dobu přitom musel klečet, takže se mu brzy bolestivě zanítila kolena. Nepřestal však. Mezi druhou a třetí hodinou ráno vždy posbíral náčiní, pečlivě po sobě uklidil a zbytek noci podřimoval v přístěnku. Pak už se stačilo jen převléknout z pracovního oděvu, počkat na otevírací dobu a nenápadně se vytratit zadním východem. Ostraha si k jeho štěstí počínala velmi laxně a jeho záměr neodhalila. Jednou jej sice přistihl noční hlídač, avšak Elser se vymluvil a mohl odejít.

Koncem října 1939 byla dutina konečně hotová. V noci z 1. na 2. listopadu do ní Elser uložil bombu – prozatím bez časovače. Ten instaloval až v noci z 5. na 6. listopadu a nastavil ho tak, aby bomba vybuchla 8. listopadu přesně ve 21:20. Vycházel přitom z faktu, že Hitlerův projev obvykle začínal ve 20:30 a trval zhruba do 22:00. Bomba tedy měla vybuchnout ve chvíli, kdy měl Vůdcův projev vrcholit. Výbuch a následné zhroucení sloupu by tak znamenaly jistou smrt nejen pro Hitlera, ale také pro všechny v jeho bezprostřední blízkosti. Zde Elser doufal, že po Hitlerově boku budou sedět i Goebbels a Göring.

Naposledy Elser pivnici navštívil večer 7. listopadu 1939, tedy jen 24 hodin před výbuchem. Stejně jako předtím se po zavírací době vplížil do sálu a zamířil ke sloupu. Ještě jednou dutinu otevřel, zkontroloval nastavení časovače a dutinu opět uzavřel. Když pak druhý den ráno pivnici opustil, nehodlal nečinně čekat na výbuch. Sbalil se a odjel do Kostnice, odkud chtěl přejít hranice do Švýcarska bez ohledu na to, zda bomba vybuchne či nikoliv. Po nastavení časovače už tak jako tak nebylo cesty zpět.

Elser ovšem nemohl tušit, že jeho precizní plán nakonec zmaří prostá hříčka osudu. Hitler se totiž původně setkání vůbec nechtěl zúčastnit, neboť jej plně zaměstnávalo vedení války a plánování invaze do zemí Beneluxu. Nakonec se přece jen rozhodl přijet, avšak původně plánovaný návrat letadlem do Berlína následující den mu však překazila nepříznivá předpověď počasí. Místo toho měl z Mnichova odjet ještě ten samý večer vlakem, a to již ve 21:31. Do pivnice proto Hitler dorazil už ve 20:00 a svůj projev zkrátil zhruba na hodinu. Hermann Göring pak do Mnichova vůbec nepřijel.

Večer 8. listopadu se sál pivnice naplnil smetánkou NSDAP v čele se starou gardou; podle některých pramenů byl přítomen i Heinrich Himmler. Spolu s Hitlerem přicestoval i Joseph Goebbels. Počet účastníků se podle pramenů pohybuje mezi 1500 a 3000 – jisté je, že když Hitler ve 20:10 stanul u pultíku, mluvil k zaplněnému sálu. Velkou část projevu věnoval probíhající válce, z jejíhož rozpoutání obvinil Velkou Británii. V závěru vyzdvihl hrdinství padlých i raněných vojáků a vyzval přítomné straníky, aby za Německo bojovali do posledního dechu. Hodinky ukazují 21:07, když Hitler od pultíku odchází. V předchozích letech po projevu obvykle ještě nějakou dobu zůstával, aby si neformálně pohovořil se starými spolubojovníky. Tentokrát se však nezdržuje a v doprovodu tělesné stráže spěchá na vlak. K odchodu se spolu s ním zvedá i velká část hostů, takže se sál rychle vyprazdňuje.

Přesně ve 21:20 pivnicí otřese mohutná exploze. Bomba funguje bezchybně – výbuch ničí řečnický pultík a přelamuje nosný sloup. Ten se hroutí a v oblaku prachu s sebou strhává i velkou část stropu sálu. V tu chvíli je v sále zhruba 120–150 lidí. Tři z nich bomba usmrcuje na místě, dalších 5 zemře později v nemocnici. 7 z nich jsou členové NSDAP, osmou obětí je mladá servírka a matka dvou dětí Maria Henle. Počet zraněných se liší napříč prameny – většina uvádí 63, lze se ale setkat i s hodnotami mezi 57 a 65.

Hitler v tu dobu již sedí ve vlaku do Berlína a o výbuchu se dovídá až při zastávce v Norimberku. Vůdce je zprávou zaskočen a zprvu se vzmůže jen na stručné „Člověk musí mít štěstí.“ Brzy se ale vzpamatovává a prohlašuje: „Teď už jsem zcela klidný. To, že jsem Bürgerbräu opustil dříve než obvykle, je pro mě potvrzením, že mě Prozřetelnost chce nechat dosáhnout mých cílů.“

Strůjce atentátu přitom v tu chvíli již seděl ve vazbě. Elser dorazil do Kostnice ve večerních hodinách a zhruba ve 20:45 se pokusil přejít švýcarskou hranici. Sotva 15 metrů od hraniční linie jej ale zastavila dvojice celníků, kterým se zdál podezřelý. V domnění, že jde o dezertéra, jej proto předvedli na celnici a prohledali. Kromě prošlé propustky přes hranici u Elsera nalezli poznámky o práci s trhavinou, součásti zapalovače a pohlednici s interiérem Bürgerbräukeller. Pod klopou kabátu pak měl připnutý svůj starý odznak Svazu rudých frontových bojovníků; ten podle svých slov nosil jen na památku.

Celníci těmto věcem zpočátku nevěnovali větší pozornost. Ještě před koncem výslechu ale dorazily zprávy o výbuchu v Mnichově. Poté již celníci neváhali a kontaktovali gestapo, které si Elsera ještě ten večer převzalo a následující den jej odvezlo do Mnichova. Zde se sluší zmínit, že Elser se inkriminujících předmětů podle svých slov nezbavil úmyslně – ve Švýcarsku se prý chtěl k činu veřejně přiznat a s pomocí svých věcí dokázat, že jednal sám. Tím chtěl zabránit zatýkání nevinných.

Heinrich Himmler v mezičase zřídil zvláštní komisi složenou z příslušníků gestapa a kriminální policie (Kripo), v jejímž čele stál šéf říšské kriminální policie Arthur Nebe. Ten ji rozdělil na dvě skupiny – jedna ohledávala místo činu, druhá pátrala po pachateli. Vyšetřovatelé zprvu předpokládali, že atentát je dílem vycvičeného profesionála, a Hitler i špičky NSDAP od začátku podezírali britskou tajnou službu. Elser se mezitím spolu s několika dalšími podezřelými ocitl v kolotoči brutálních výslechů a týrání.

K ničemu se zatím nepřiznal, díky pečlivé práci vyšetřovatelů se však smyčka kolem něj stahovala. Jedna ze servírek pivnice si jej zapamatovala jako podivína, který si nikdy neobjednal dvakrát. Jeden z prodavačů, od nějž si Elser kupoval materiál, jej identifikoval podle švábského přízvuku. U Elserovy sestry Nebeho lidé nalezli nástroje použité k dlabání dutiny. Po ohledání trosek následně vyšetřovatelé správně usoudili, že pachatel musel při přípravě bomby dlouho klečet.

Když si pak vedoucí pátrací skupiny Franz Josef Huber všiml, že Elser má silně zanícená kolena, nebylo již pochyb. Elser se nakonec v noci z 13. na 14. listopadu pod tíhou důkazů přiznal a o den později sepsal i písemné doznání. Ve druhé polovině listopadu jej gestapo převezlo do svého berlínského ústředí Gestapa na Prinz-Albrecht-Straße. Zde Elsera čekalo další kolo výslechů, které trvaly až 15 hodin denně a zahrnovaly nejrůznější způsoby týrání.

V následujících dnech byli zatčeni i Elserovi příbuzní, které gestapo rovněž přivezlo do Berlína –konkrétně šlo o jeho rodiče, sestru Marii Hirthovou s manželem, a dokonce i Elserovu bývalou snoubenku Elsu Härlenovou. Gestapáci je podrobili tvrdým výslechům, během nichž se Marie Hirthová nervově zhroutila. Härlenová pak v roce 1950 vypověděla, v jakém stavu Elsera uviděla při konfrontaci: „Seděl uprostřed místnosti na židli a v tom stavu bych v něm svého bývalého snoubence rozhodně nepoznala. Obličej měl oteklý a zmlácený do modra, oči mu vystupovaly z důlků a působil na mě strašlivým dojmem.“ Trpěli i jiní – majitel kamenolomu Georg Vollmer, z jehož lomu Elser kradl rozbušky, byl hned po atentátu na 15 měsíců poslán do koncentračního tábora Welzheim. Zatčen a krátce vězněn byl podle vlastních slov i jistý mnichovský nástrojář, který Elserovi v dobré víře zhotovil několik součástek.

Podle Elsy Härlenové Elser mimo jiné vypověděl, že jej k atentátu navedli zahraniční agenti, s nimiž navázal kontakty během práce ve zbrojovce Waldemaier. Tato informace se ale neobjevila v žádném z protokolů Gestapa, a ve všech dochovaných výpovědích Elser trval na tom, že jednal sám. Vyšetřovatelé nicméně odmítali uvěřit, že by atentát mohl být dílem prostého truhláře, a usilovně hledali důkazy spiknutí. Marně. Nakonec proto Nebeho komisi nezbylo než uznat, že atentát byl skutečně činem jednotlivce.

Nacistická propaganda však potřebovala jiný příběh – a okolnosti jí jeden nabídly. Sotva den po atentátu totiž příslušníci bezpečnostní služby Sicherheitsdienst (SD) v nizozemském Venlu zajali a odvlekli do Německa dva agenty britské tajné služby – kapitána Sigismunda Besta a majora Richarda Stevense. Agenti SD je vylákali na schůzku s údajným zástupcem protiněmeckého hnutí odporu v řadách Wehrmachtu, které ale ve skutečnosti neexistovalo. Ačkoliv pak Best a Stevens neměli s Elserem nic společného, Goebbelsova propaganda oba případy propojila a nacistický tisk Elsera v sérii článků vykreslil jako nástroj britské tajné služby.

Pokyn k tomu podle všeho vzešel od samotného Hitlera. Podle Waltera Schellenberga, důstojníka SD, který únos u Venla řídil, byl Hitler přesvědčen, že za atentátem stála britská rozvědka a že jeho skutečnými organizátory byli Best, Stevens a Otto Strasser. (Strasser vedl v počátcích NSDAP její levicové křídlo, avšak později se s Hitlerem rozkmotřil a po roce 1933 musel uprchnout do exilu – pozn. aut.).

Sám Elser před soudem nikdy nestanul. Ve vazbě zůstal až do počátku roku 1941, kdy jej převezli do koncentračního tábora Sachsenhausen jako „zvláštního vězně“ (Sonderhäftling). Hitler s ním totiž měl vlastní plány – po vítězství Německa měl Elser posloužit jako hlavní postava monstrprocesu, který by senzačně „odhalil“ rozsáhlé spiknutí britské tajné služby. Byl proto sice držen v naprosté izolaci od okolního světa a dnem i nocí jej hlídali dva příslušníci SS, zároveň se mu ale dostalo výhod, o kterých se jiným vězňům mohlo jen zdát. Obýval prostornou celu vzniklou spojením tří menších, dostával výrazně kvalitnější jídlo a měl k dispozici dokonce i ponk s nářadím, s nímž vyráběl drobné předměty na zakázku dozorců.

Jak se ale válka postupně obracela v neprospěch Německa a vítězství se vzdalovalo, Elser pro režim ztratil hodnotu. Počátkem roku 1945 jej pod falešným jménem „Eller“ převezli do koncentračního tábora Dachau, kde se ocitl mezi dalšími prominentními vězni. I zde se těšil poměrně dobrému zacházení. 5. dubna 1945, však velitel Gestapa Heinrich Müller vydal rozkaz, aby byl Elser diskrétně zlikvidován a jeho smrt vydávána za následek spojeneckého náletu. Truhlářův osud se naplnil 9. dubna, kdy jej strážní odvedli od večeře k táborovému krematoriu. Zde ho vedoucí krematoria, SS-Oberscharführer Theodor Bongartz, zastřelil ranou do týla. Ihned poté bylo Elserovo tělo i s oblečením zpopelněno. Pro úplnost dodám, že ačkoliv se Elserovou smrtí po válce zabýval soud, Bongartz spravedlnosti unikl – krátce po kapitulaci Německa zemřel v americkém zajetí.

Smrtí však Elserův příběh neskončil. Jeho výsadní postavení v Sachsenhausenu dalo vzniknout řadě zvěstí, které šířili jiní prominentní vězni ze stejné budovy – mezi nimi již zmíněný Sigismund Payne Best či evangelický pastor Martin Niemöller. Best ve svých pamětech z roku 1950 tvrdil, že Elser byl nástrojem nacistů, ačkoliv jej v Sachsenhausenu viděl jen jednou a nikdy s ním nemluvil. Niemöller se domníval, že Elser byl ve skutečnosti agent SS a celý atentát zinscenovala NSDAP. Elserova rodina, poznamenaná perzekucí ze strany gestapa, o něm pak dlouhá léta veřejně mlčela.

Elserovo jméno nakonec paradoxně očistily právě záznamy gestapa. V roce 1964 objevil historik Lothar Gruchmann ve spisech bývalého říšského ministerstva spravedlnosti protokoly z Elserových výslechů. Jiný historik Anton Hoch pak v roce 1964 sepsal studii Das Attentat auf Hitler im Münchner Bürgerbräukeller 1939, v níž na základě výslechových protokolů doložil, že Elser skutečně jednal sám. Díky tomu se Elserova pověst postupně napravila natolik, že jej v roce 1984 kancléř Helmut Kohl veřejně ocenil jako jednu z hlavních postav německého odboje proti nacismu. V Königsbronnu, kde Elser strávil dětství i velkou část života, stojí od roku 1998 jeho památník a v roce 2003 mu německá pošta věnovala poštovní známku. Dnes jeho jméno nese několik desítek ulic a náměstí po celém Německu.