Článek
Pan Masák je takový dobrodinec bydlící v suterénu našeho domu.
Je to ten typ člověka, na kterého prostě nedokážete být naštvaní, a vždycky jej rádi vidíte. Kolega z bytu odnaproti se sice před časem vyjádřil, že ho nejraději vidí, když odchází, ale jinak je vesměs zdejšími obyvateli brán jako nepostradatelná součást budovy – podobně jako balkón či schodiště.
Je to muž ve vyšších středních letech, s pleší a s typicky asymetrickou postavou (asi metr do výšky, asi metr do šířky). Má zkrátka takový ten typ tělesné konstituce, o kterém se kolega rád vyjadřuje, že díky tomu je možno jej „zpozorovat již z dálky“, případně že „je jednodušší ho přeskočit, než obejít“.
Onehdy se kolega dokonce nechal slyšet, že dle jeho mínění je pan Masák po Velké Čínské zdi jediný objekt viditelný z vesmíru, a že kdyby se přestěhoval, na tuty se posune těžiště naší planety. Jeví se mi to jako lehce přehnané, ale vysvětlovalo by to, proč je náš výtah neustále zaseknutý v suterénu.
Kromě zmíněného je možno pana Masáka poznat podle lahváče v ruce a neustálého hlasitého pohvizdování (i během spánku), což stálo sousedku z přízemí měsíc v Bohnicích. A pokud zrovna zasněně nehledí s pohaslou cigaretou v ústech na zcela zpustlý dvůr uvnitř bloku, tak pracuje. Tolik tedy k stručnému popisu postavy.
V našem domě dělá údržbáře, pročež v budově požívá velké vážnosti a dlužno dodat, že – až na občasné přešlapy – práci odvádí skvělou. Svým způsobem je to génius a z fleku by mohl pracovat pro NASA. Neexistuje nic, co by nedokázal opravit pomocí tupých nůžek a lepicí pásky. Neumím si představit, kam by to dotáhl, kdyby dostal nůžky ostré.
Kromě toho má také řadu dalších kvalit, které by mu do NASA zajisté pomohly – kupříkladu dokáže zdaleka nejpřesněji předpovídat počasí. Jeho kvalifikované odhady jsou vždy ve shodě s realitou, a proto když s výrazem suverénního odborníka pronese odhad, že „bude chcát“, vždycky začne pršet. Pravda, občas to prohodí až po zahřmění hromu, jindy pro změnu trvá ještě pár týdnů, než začne pršet, ale nakonec pršet začne. Analogicky to dopadá v situacích, kdy odhadne, že „bude svítit slunko“.
Před nějakou dobou se v rámci své role údržbáře rozhodl opravit pomocí lepicí pásky uvolněný okap pod střechou. Měl za to, že to zvládne zcela bez pomoci přímo ze střechy, a namísto lana že zvolí jako jištění lepicí pásku.
Kolega odnaproti se mu to snažil rozmluvit. Tomu jsem se divil, protože právě kolega pár týdnů předtím plánoval, že ho „na té jeho podělané pásce oběsí“.
Přesto chtěl pana Masáka zasvětit do tajů fyziky a vysvětlit mu míru rizika. Když ale ve svém monologu došel k pojmům jako „modul pružnosti“, „mez pevnosti“ a začal obšírně přednášet o mechanice pevných těles, pan Masák ho ujistil, že když s tou páskou hravě opravil v listopadu bez jištění i komín, zvládne opravit i okap (komín od poloviny prosince nemáme, pozn. autora).
Zkrátka a dobře, na pana Masáka je každý krátký.
Okap nakonec skutečně opravil. Doplazil se k němu po střešní krytině hlavou napřed a jednoduše ho začal lepit ke krovu. Když mu došla páska, prozíravě použil část té, která ho jistila.
Dlužno dodat, že z ulice žádné stopy oprav nebyly vidět. Po estetické stránce tedy nebylo co vytknout. Sice se okap následující den zřítil a málem zabil dva chodce, ale kdo mohl čekat, že v tak typicky letní měsíc, jakým je leden, přijde sněhová nadílka.
Když jsem jednoho dopoledne s kolegou na pavlači polemizoval o internalistické konstrukci propozice, posléze limitě složené funkce a podobně banálních a běžných tématech, pan Masák k nám přistoupil a zeptal se, jestli mu „nepůjčíme kilo“.
Kolega poznamenal cosi v tom smyslu, že by se měl naopak pan Masák pár kil zbavit, ale ten předstíral, že neslyší a prozradil nám účel jeho žádosti o zápůjčku. Mluvil asi hodinu, aniž by něco řekl (na tomto místě musím zmínit, že kolega tuto vlastnost obvykle připisuje mně).
Ve zkratce šlo ale o toto: Pan Masák dlužil v hospodě na rohu šedesát pět korun ze předešlého večera. Měl v plánu sekeru zatáhnout a koupit si lahvové pivo. Prázdnou láhev by strčil do téměř plné přepravky, aby ji zcela naplnil, a následně vrátil v obchodě. V obchodě by za vrácení obdržel nazpět zálohu v úhrnné výši 260 korun.
Z toho že nám vrátí stovku a sto šedesát korun použije jako vstupní vklad do kasina, kam plánuje večer zamířit „pač tam byl naposled v pětadevadesátým“.
Kolega s vynaložením všech sil zadržoval smích, ale mě se jevilo jako zábavné mít možnost sledovat vývoj situace. A tak jsem se nabídl, že půjdu s panem Masákem do kasina také.
Kolega se ještě pana Masáka opatrně dotázal – lépe řečeno ironicky poznamenal – že rozhodně nechce zpochybňovat jeho matematické schopnosti, ale že by rád věděl, jestli zná minimální vklad v kasinu a že má pan Masák určitě dobrý důvod vrátit přepravku s lahvemi plnou, nikoliv jen s devatenácti lahvemi, a v neposlední řadě, že by si od takového matematika rád nechal poradit, kde má chybu ve výpočtu limity funkce, načež mu ukázal zadání a nesprávné řešení.
Pan Masák okem znalce popatřil zadání, chybné řešení, a poté odvětil, že si to nechá projít hlavou a že mu dá vědět.
S panem Masákem jsme podle plánu večer vstoupili do kasina. Rozhodl se, že si nakonec vezme z prasátka jen stovku. Já jsem se nejprve vydal hrát blackjack, neboť kombinatorika je moje nejoblíbenější oblast královny věd, ale ochranka mi dala posunkem velmi zřejmým najevo, že by to mohlo uškodit mému zdraví.
Nemohu jim to vyčítat. Když jsem tady byl naposledy, ze dvou tisíc jsem udělal čtyřicet. A to byl z mých asi deseti návštěv zdaleka nejtenčí výdělek.
Pan Masák se dal do řeči s nějakou ženštinou na baru, podal mi žeton a požádal mě, abych jej vsadil v ruletě na dvanáctku.
Že rád pije dvanáctku.
Řekl jsem mu, že se mi nejeví jako nejrozumnější, dávat celý vklad na jedno číslo. A také jsem mu prozradil, jaká je šance, že se trefí.
Pan Masák ležérně odvětil, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.
Odpověděl jsem, že to platí možná ve sportu, nikoliv v kasinu, neboť zde to vůbec neplatí. On však namítl, že hra je hra a on vezme porážku sportovně. Kolega odnaproti by asi ironicky poznamenal něco o tom, že je pan Masák už na první pohled takový typický sportovní typ.
Vydal jsem se tedy k ruletě a vsadil jsem páně Masákův stokorunový žeton na dvanáctku, a jeden ze svých tří žetonů v hodnotě tisícikoruny na to, že padne lichá.
Padla dvanáctka.
Nadšen jsem nebyl, ale přál jsem to alespoň panu Masákovi. Donesl jsem mu tedy žetony a gratuloval mu. Byl stále uprostřed rozhovoru s onou dámou, která mu z nějakého – pro mě nepochopitelného – důvodu velmi pozorně naslouchala, když si stěžoval, že už dnes nikde není žádný nožíř. Že si nemá kde nabrousit nůžky.
Pak mi řekl, abych vsadil celou výhru, tedy 3500 korun, na číslo sedm. Že si dá po příchodu domů sedmičku vína.
Chtěl jsem zopakovat svou dobrou radu ohledně pravděpodobnosti, ale nemělo by to smysl.
V ruletě jsem vsadil žetony pana Masáka na číslo sedm, a sám jsem vsadil tisícikorunový žeton na nejvyšší tucet.
Padla sedmička.
Snažil jsem se to brát sportovně, ale nešlo mi to. Jak to přijde, že má někdo takové štěstí?
Přinesl jsem panu Masákovi výhru, která činila 122 500 korun a poblahopřál mu. Pan Masák se nepatrně pousmál, jako kdyby našel pětikorunu.
Pak mě požádal, jestli bych to všechno nemohl vsadit na desítku. Že večer vychlazenou desítkou spláchne tu sedmičku vína.
Zůstal jsem dobrou půl minutu civět s otevřenými ústy a zřejmě jsem vypadal, jako bych právě podstoupil lobotomii. Nakonec jsem se ale vydal k hracímu stolu.
Horní limit pro sázky byl ovšem padesát tisíc, tudíž jsem nemohl vsadit více.
Dodnes nevím, zda jsem, či nejsem hrdý na to, co jsem udělal.
Padesát tisíc pana Masáka jsem vsadil na číslo 23 - které snad nikdy nepadlo – a sám jsem si vsadil poslední tisícovku na jím určené číslo deset.
Příště budu sázet na tatáž čísla, na která sází pan Masák (třebaže v tomto případě jaksi „omylem“).
Padlo totiž číslo 23.
Někteří spoluhráči u stolu mi gratulovali, jiní dávali dobré rady ať to nerozfofruju.
Bylo mi do breku. Sebral jsem se, přišel k panu Masákovi a procedil skrz zuby „měl jste štěstí“. S těmi slovy jsem mu podal žetony v hodnotě bezmála dvou milionů korun.
Bez dalších slov jsem si u baru objednal čtyři skleničky skotské s ledem. Slečna za barem se usmála a nabídla se, že nám to klidně donese ke stolu, že jí jen musím ukázat, kde zbytek mé společnosti sedí. Když jsem se na ní podíval pohledem, který asi vídávala často, pochopila, že to byla objednávka jen pro mě samotného.
Dodnes vlastně nevím, co pan Masák s výhrou udělal. Nekoupil si snad vůbec nic. Mám za to, že peníze investoval do akcií nějaké společnosti vyrábějící kancelářské potřeby, zejména lepicí pásky.
Když mě v průběhu onoho večera postupně přešel smutek a špatné svědomí z mého nečestného jednání (které paradoxně panu Masákovi obstaralo takový obnos), plynule jsem přešel do bujaré nálady, a tak jsme oba zamířili k našemu činžáku.
V družném hovoru jsme vešli dovnitř.
Spatřili jsme kolegu, který se zrovna marně snažil zprovoznit výtah. Opakovaně tisknul tlačítko, ale bez kýženého výsledku. Pan Masák k němu přistoupil, stisknul totéž tlačítko a dveře výtahu se otevřely.
Poté pan Masák zavolal na mě a kolegu, kteří jsme – stále konsternováni – nastoupili do výtahu, že si sice není jistý, ale že by dle jeho mínění mohl mít kolega ve svém příkladu chybu ve výpočtu jmenovatele výrazu, neboť takový výraz nemá smysl, protože hodnota funkce ve jmenovateli se pak limitně blíží nule.
Je to génius.
