Článek
Podobně jako pan Masák, také paní Kramářová je kapitola sama o sobě. Proto ji také píšu.
Paní Kramářová je exemplárním příkladem „nomen omen“. Bydlí v přízemním bytě se stejným půdorysem, jaký obývám já se spolubydlícím. Na rozdíl ode mě, který se snažím mít v pokoji co nejvíce volného prostoru, dělá paní Kramářová přesný opak. Užitnou plochu bytu umně zmenšila z původních devadesáti metrů čtverečních na dobrých patnáct. Kolega odnaproti se jí jednou žertem zeptal, jestli si náhodou nevybrala příjmení ještě před narozením.
Paní Kramářová totiž sbírá skutečně veškeré možné krámy – od kýčovitých kukaček, přes rozličné hudební nástroje, až po levné napodobeniny perských koberců z Číny. Koberce má ale úplně všude, i v koupelně.
Vím to, neboť mi jednou dala klíče a požádala mě, abych se u ní doma porozhlédl a zkusil najít její řetízek s křížkem. „Vždyť ty jsi takový hodný kluk“ řekla a pohladila mě po vlasech. Zacukalo mi v koutcích a chtěl jsem jí říct, že se na světě vyskytuji od léta páně 1984, ale rozmyslel jsem si to. Stejně by mi nejspíš nerozuměla. Ne, že by měla potíže se sluchem, ale nebyla zcela při smyslech. Byla to totiž právě ona, kdo byl tou dobou v Bohnicích kvůli neustálého pohvizdování pana Masáka.
Panu Masákovi totiž tehdy vybouchnul plynový kotel a vyrazil mu okno v bytě z pantů. Mám silné podezření, že kotel netěsnil a namísto odborné izolace se pan Masák jal opravit netěsnosti plynového potrubí sám, a to pomocí lepící pásky. Naštěstí byl v době výbuchu v hospodě. Podle kolegy odnaproti byl bohužel tou dobou v hospodě.
Pan Masák je však hravý tvor a vytvořil si nové okno, které sestávalo z rámu tvořeného dřevěnými latěmi. Co použil místo skla je asi každému jasné.
Není třeba pokročilých znalostí fyziky ani bujaré představivosti, aby každému došlo, že 2 vrstvy lepící pásky lze těžko považovat za ideálního kandidáta na akustickou bariéru mezi jeho bytem a dvorem, kde hvízdání pana Masáka rezonovalo a znělo jako chorál. Kolega byl dlouho přesvědčen, že veškerá flóra na dvoře uhynula právě proto. Řekl také, že je ochoten se vsadit, že by kvůli toho „jeho podělaného pískání“ chtěly na dvoře spáchat sebevraždu i hliněné květináče.
Ale zpátky k paní Kramářové. Vedle zjevně nalomeného psychického stavu byla očividně poznamenána také medikací. Po dvoutýdenním užívání léků v dávkách, jež bych se nezdráhal označit za život ohrožující (a to i kdyby se rozdělily mezi tři osoby) měla problém pochopit i mé zdráhavé „pokusím se, paní Kramářová“.
Přišlo mi nekřesťanské, nepokusit se najít její řetízek se symbolem víry. Pár hodin na to jsem své ochoty hořce litoval.
I když před hospitalizací paní Kramářová očividně tělesně i duševně scházela, nejevila další znaky Diogenova syndromu. Jinak je to totiž milá, usměvavá a spořádaná žena ve středních letech (to jest krátce před důchodem).
Mám tedy za to, že nahromaděný materiál měl plnit funkci jakési zvukové izolace před hvízdáním pana Masáka. Ve všech těch krámech byly stejně široké, pravoúhlé uličky, kudy se taktak dalo procházet. Jenže, jak by řekl nejeden klasik: „Bylo mi to platné jako zuby v zadnici.“
Ze začátku jsem si říkal, že to nebude tak těžké. Prostě najdu nějakou komodu a tam určitě bude mít i řetízek. Komodu jsem našel vzápětí. Pak dalších jedenáct. Nedalo se nic dělat – pustil jsem se do první.
Otevřel jsem první zásuvku. Spodní prádlo. Šuplík jsem zavřel a začínal jsem mít silnou touhu se také pomodlit, aby nebyl řetízek snad někde tam. Komodu č. 1 jsem se tedy rozhodl ponechat až na konec.
Druhá komoda. Snažím se otevřít první šuplík. Zásuvka v dřevěném nábytku, z doby, kdy snad stromy ještě ani nerostly, šla otevřít ztuha. Prudce jsem trhnul madlem. Madlo mi zůstalo v ruce. Naštvaně jsem ho hodil stranou. Nebyla to právě nejšťastnější volba, neboť jsem tím vysklil jedno ze dvou oken na dvůr.
Snažil jsem se uklidnit a trhnul zásuvkou zespoda. Uklouznul jsem a vysypala se na mě hromada stříbrných příborů a všelijakých jiných cetek.
Snažil jsem se to brát pozitivně a snažil jsem se pochopit, jak se asi cítí žena, která hledá nějaký drobný předmět v kabelce. Jenže jsem se o to opravdu jen a pouze snažil.
Ve skutečnosti jsem totiž utrousil (lépe řečeno hurónsky zařval) několik slov, které lze těžko zaměnit za nějaké… nikoliv vulgární.
Neuvědomil jsem si, že můj projev zní dvorem, jako kdyby tam synchronizovaně klel sbor Alexandrovců. Jeden z nožů jsem vztekle mrsknul, tentokrát na druhou stranu, abych nevysklil okno.
Od té doby dlužím paní Kramářové čajový servis.
Začal jsem koketovat s myšlenkou, že paní Kramářové sice řetízek nedonesu, ale že jí nechám vzkázat, že mě obrátila na pravou víru. To by jí přece mělo udělat ještě větší radost, nebo ne? V tu chvíli mi to přišlo jako jediné možné řešení, pokud jsem nechtěl skončit v tomtéž ústavu, v pavilonu naproti. Proto jsem sklíčeně sepjal ruce a latinsky začal odříkávat Pater noster.
Udály se dvě zajímavé věci.
Zaprvé jsem prožil zvláštní spirituální zážitek. Ovšem nesouvisel nijak s náboženstvím, neboť jsem Otčenáš někdy od poloviny odříkával duchem zcela nepřítomen a mám dokonce podezření, že jsem někdy v tu chvíli změnil téma na zakládací bulu Karlovy Univerzity v latině.
Šlo spíše o jakousi psychospirituální konverzi. Pokud totiž zrovna nevedu nějakou disputaci s kolegou odnaproti, většinou se cítím obklopen hlupáky (a to, prosím, vyučuji na univerzitě).
Nyní jsem se cítil jako hlupák já sám. Připadal jsem si jako jeden z těch nemožných lupičů ve filmu Sám doma.
Zadruhé se stalo něco, co dodnes považuji za skutečný zázrak. Do místnosti vstoupila dcera paní Kramářové a zvěstovala mi poselství, že její maminka řetízek našla v nočním stolku hned u lůžka, jen si nemohla vzpomenout, kam ho dala.
Tipnul bych si první šuplík.
Slečna Kramářová mi řekla, že jsem moc hodný, ale že už klidně můžu jít, že to tam uklidí. Neuvědomil jsem si, že nejspíš vypadám poměrně komicky – pořád jsem totiž ležel naskrz propocený před komodou, a dosud zasypaný příbory.
Polohlasem jsem odvětil něco v tom smyslu, že bych dřív vyleštil letištní halu kartáčkem na zuby, než bych ten bordel odvezl na skládku, na kterou by se snad ani nevešel.
Pak jsem toho hořce litoval. V bludišti surrealisticky laděného bytu jsem sice zažil několik nepříjemných okamžiků, ale když jsem se sebe otřásl poslední vidličku a utřel si čelo, zastyděl jsem se.
Slečna Kramářová (a pro účely tohoto vyprávění budu nadále používat výrazu holka od vedle) byla totiž překrásná a usmívala se na mě tak milým způsobem, že jsem nebyl s to promluvit.
Neschopnost promluvit mi ovšem nevydržela dlouho, a hned nato – dodnes nevím proč – jsem odvětil vcelku vulgární slovo.
Pak se neschopnost promluvit vrátila a já jsem beze slova odkráčel za panem Masákem do hospody na rohu. Rozmluvil jsem se až po třetím pivu.
Paní Kramářová je sice žena ve středních letech, ale dosud vypadala jako decentní dáma a odtušil jsem, že v mládí musela být neskutečně krásná. Pan Masák byl stejného názoru, jen s tím rozdílem, že zdůraznil část „za mlada“.
Pak se o jejím tehdejším vzhledu vcelku nevhodně rozpovídal a nádavkem dodal srovnání se současností. Obsah věty jsem sice z větší části přeslechl kvůli kolem projíždějící tramvaje, ale zřetelně jsem slyšel „… ale teď … pěkně velký lajdáky“.
Pokračoval jsem v konzumaci piva a víc si z daného večera nepamatuji.
Z následujícího rána ovšem ano, neboť mě probudila silná bolest hlavy a vedle mě ležela holka od vedle.
Jan Kozinski
Chcete-li si přečíst i příští kapitoly, klikněte u názvu mého profilu na „Sledovat“, případně dejte lajk a sdílejte dále. Všem čtenářům moc děkuji :-) !
