Článek
Každý složitý problém má řadu jednoduchých nefunkčních řešení a vždy se najdou politici, kteří některé z nich nabídnou. A vždy se najdou voliči oceňující onu jednoduchost. V poslední době je to hloupé (protože krátkozraké) volání po míru, aniž by se vyřešil konflikt.
Mír nám nespadne do klína, ale musí být vybojován – to mnoho lidí nechce slyšet. Vybojovat jej musíme především sami na sobě – na své pohodlnosti. Co jsme pro jeho dosažení ochotni obětovat?? ‚Mír za každou cenu‘ (tedy kapitulace) po přihlížejících nic nevyžaduje a zakrývá jejich neochotu pomáhat postiženým. Kdysi jsme byli postiženými a bylo nám pomáháno… Popřít, abych nemusel konat; jak často se to opakuje!
Válčí-li proti sobě dva ‚malé‘ státy, umí s tím světové společenství něco dělat. Válčí-li velmoc nebo teroristé (to jde často ruku v ruce), co s tím lze dělat? Uzavřít ‚gentlemanskou dohodu'? Máte-li v těle rakovinný nádor, uzavřete s ním příměří nebo dokonce mírovou smlouvu? (Bylo od paní Merkelové dojemně hloupé, když po napadení Ukrajiny teroristickým ruským režimem vyzývala ‚znesvářené strany‘ k jednání.) Kocour žere myš: o čem že mají jednat??
Když v roce 1943 utekli dva vězni z koncentračního tábora Birkenau, dostali se až do USA a tam varovali místní židovskou komunitu. Nevěřili jim, podle Tóry by totiž museli svým soukmenovcům přijít na pomoc. Nedokázali tak zařídit ani prosté vybombardování železniční přípojky, které by výrazně zpomalilo likvidaci jejich souvěrců. Přitom byla situace jasná: vozily se sem statisíce lidí a obyvatel nepřibývalo. Nebylo mnoho vysvětlení pro tento úkaz!
Inu, v každém konfliktu se najde mnohem více ‚chcimírů‘ než lidí ochotných pomoci. Mnozí politici nabízejí chlácholení svědomí. Už Karel Havlíček Borovský napsal: „V nouzi dá ti radu každý dobrý přítel, ale málokterý dá ti mouky pytel.“
Pár faktů o míru:
1. Jedinou příčinou všech válek je touha po míru! Jedna strana chce mír, druhá taky – ale každá úplně jiný. Válčí se o to, který z těch mírů nastane – zpravidla žádný z nich.
2. Mír se uzavírá mezi nepřáteli, nepřátelství neukončuje, ale konzervuje (zbraně načas utichnou). Jedna či obě strany se připravují na pokračování boje; až některá nabude přesvědčení o získání převahy, mír poruší a zaútočí.
3. Uzavření míru může být kapitulací, vítězstvím, oboustranným vyčerpáním, odložením konfliktu z otců na syny…
4. Uzavírat mírovou smlouvu s teroristy nedává smysl – je to znamením rezignace: smlouva váže jednu stranu, zatímco druhá strana (Putin, Hamás, Hizballáh, Íránské revoluční milice…) ji zcela jistě poruší, kdykoliv jí to přinese krátkodobou výhodu.
5. Se současným Ruskem nedává smysl uzavírat jakékoliv mezinárodní smlouvy. Mají v ústavě, že ruské zákony jsou nadřazeny mezinárodním smlouvám. Rusko tedy může podepsat a ratifikovat mezinárodní pakt, a pak si pár strejců v Dumě odhlasuje: „Neplatí to!“ – a je vymalováno.
6. Ukrajina nepotřebuje mírovou smlouvu s Ruskem, obě strany (a další velmoci jako garanti) podepsaly ‚Budapešťské memorandum‘ (1994) – je třeba jen vynutit jeho plnění! (O tom lze uvažovat až po odeznění Trumpovy éry.) ‚Minské smlouvy‘ jsou políčkem spravedlnosti, ať už o nich paní Merkelová říká cokoliv…
7. Na jakékoliv smlouvě má ruský podpis váhu vašeho včerejšího snu! Podstatný je podpis zemí, které reálně budou ručit za naplnění cílů. (Podpisy musí mít jinou váhu než pod ‚Budapešťským memorandem‘.)
Na hloupé řeči ‚jakýkoliv mír je lepší než válka‘ mám jednoduchou radu. Využijte Putinův program ‚Vítejte v Rusku‘ a přestěhujte se někam na Sibiř, dost daleko od nejbližší rafinerie a muničky. Tam si míru užijete. Pravda, bude to mír, ze kterého jsme šťastně vyvázli a Ukrajinci z něj 5 let prchají, ale mír to je. Získáte byt, což je v Rusku terno; budou si vás zvát do televize, abyste barvitě líčili prohnilý Západ, z něhož jste zběhli do oázy klidu a stability. (V 50. letech se u nás odehrávaly divné věci, naši lidé mizeli beze stopy v Sovětském svazu – ale byl mír!)
Hlavním kritériem je touha po svobodě. (Svoboda je největším Božím darem člověku a každý se bude zodpovídat z toho, jak s ní naložil. Je to důležitější než nehřešit!) Mnoho lidí svobodu nepotřebuje, dokonce se bojí odpovědnosti, která je s ní spojena. Proto ji rádi zaparkují k politikům slibujícím: „Dejte nám svůj hlas a běžte na pivo. O nic se nestarejte – všechno vám zařídíme.“ Takhle obvykle začínají totality: ne převratem, ale lhostejností veřejnosti. Svoboda přináší stálý tvůrčí neklid, totalita nabízí klid a jistotu (nic moc, ale přece jen jistotu) – známe atmosféru hřbitova. Stabilita je vykoupena ‚jen‘ aktivní či aspoň pasivní spoluprací při potlačování svobody těch, kdo o ni stojí. Svobodu nelze dělit: aby ji měli ti, kdo o ni stojí; a současně aby ji neměli ti, kdo o ni nestojí. Jediné klidné soužití spočívá ve svobodě pro vechny: kdo chce, užívá ji; kdo nechce, nechá být.
Ježíš nebyl a není pacifista, důrazně před ním varuje! Vzkazuje: „Pravda vás osvobodí!“ Buďte svobodnými Božími dětmi, neotročte žádné ideologii. Svým učedníkům vzkazuje (a předvádí!): „Mějte odvahu spravedlivě bránit sebe i bližní, zvlášť slabší. Nechtějte pomstu, ale spravedlnost.“
V Bibli se pojem ani slovo ‚mír‘ nevyskytují – je příliš povrchní a nestabilní. Je zde slovo ‚šalom‘ – pokoj, v němž jsou lidé oproštění od touhy ovládat jiné. Tento pokoj stojí na vzájemné službě, na spolupráci při budování, na jisté míře důvěry. Energii k tomuto pokoji najdeme ve společenství (s Bohem, s bližními – jak si to chceme nazvat; je to táž duchovní síla). Začnou-li někdejší nepřátelé cosi spolu budovat, jejich nepřátelství definitivně končí.
Tohle si uvědomili otcové-zakladatelé společné Evropy: když odvěcí rivalové Němci a Francouzi spolu několik desetiletí neválčili, byla cílevědomě započata éra společného budování společného domova. Necháme si svůj po generace pracně budovaný evropský domov rozbít hlupáky, kteří chtějí pouze kořistit? (Brexit ukázal, co mohou napáchat.
Není podstatné, zda svým dětem zanecháme ‚barák‘. Mnohem důležitější je, jakou Evropu jim přenecháme: budou v ní mít vodu a čistý vzduch, dobré vztahy? Nebo ze zděděného baráku budou s obavami vyhlížet ‚odkud co přiletí‘?
Jeník Kunčar, autor pěti svazků ‚Přemýšlenek‘ (vydal GRANTIS).
