Článek
Motto: Po chodbě Ústředního výboru strany chodí tajemník a mne si bradu: „Tomu nerozumím. Tomu vážně nerozumím…“ Potká ho jiný tajemník: „Čemu soudruhu nerozumíš? Vysvětlím ti to!“ – „Ale vysvětlit to umím taky; ale nerozumím tomu!“
Bezprostředně navazuji na zde uvedený článek ‚Čím je církev?‘.
V knížkách ‚Přemýšlenky‘ uvádím: Nic v Písmu není napsáno proto, že se to někdy někde nějak odehrálo. Bible popisuje to, co se každodenně odehrává v našich životech. Můžeme (a nemusíme) se poučit.
Ježíšově smrti dáváme mytický, eschatologický význam. Promítáme do ní své představy, svá přání. Přehlížíme nepopiratelná fakta. Proč?
Kognitivní disonance
Aby se člověk zbavil pocitu viny, je schopen doslova veletočů. Dokáže popírat i své smysly. Aby si nemusel přiznat chybu, je schopen obhajovat neobhajitelné. Je ochoten do svého selhání namočit i jiné lidi: čím víc lidí selže, tím to bude ‚normálnější‘. (Rozvedená žena nabádá přítelkyni: „Jen se rozveď, já to udělala taky!“)
Případ Ježíšovy smrti je typickou ukázkou. Když Magisterium vstoupilo (ne zcela dobrovolně) do císařových služeb, změnila se jeho role: mělo pomáhat lidem v nesnázích a nyní se stalo součástí výkonu státní moci – naopak působilo lidem nesnáze. Jak se z toho vyvléklo? Začalo velebit utrpení: „Abyste došli do nebe, musíte mnoho trpět. Radujte se, když nyní trpíte – v budoucnu za to budete odměněni.“ Nejenže hlasatelé těchto myšlenek popírali Ježíše (ten lidem z utrpení pomáhal, kdykoliv to bylo k jejich prospěchu), ale sami po ‚svatém‘ utrpení neprahli. Zkrátka Magisterium kázalo vodu a pilo víno.
Podobenství o trpícím Lazarovi a hodujícím boháčovi (Lukáš 16,19-31) je důrazným varováním elit před blahobytným životem na úkor jiných; začalo se ovšem vykládat jako utrpení záslužné pro Lazara.
No, a když velebit, pak čím větší je utrpení, tím je ‚světější‘. Za největší a nejsvětější bylo prohlášeno Ježíšovo ukřižování a začal se uctívat ‚svatý kříž‘ – stal se dokonce logem křesťanů!
V ‚Přemýšlenkách‘ uvádím, že za nejodpornější píseň v katolickém Kancionálu považuji: ‚Svatý kříži, tebe ctíme, lůžko Pána Ježíše…‘ Vyprovokovalo mne to k vlastnímu textu s refrénem: ‚Slovem, srdcem, tebe ctíme, skutek utek‘, bohužel.‘
Co předcházelo
Co říká Ježíš?
- (Matouš 10,21-22): „Bratr bratra i otec syna tehdy vydá na smrt, děti povstanou proti svým rodičům a zabijí je. Kvůli mému jménu vás budou všichni nenávidět, ale kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn“
- (Matouš 10,34-36): „Nemyslete si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč. Přišel jsem, abych rozdělil člověka proti jeho otci, dceru proti matce a snachu proti tchyni. Člověk bude mít nepřátele ve vlastní rodině.“
- (Matouš 12,30): „Kdo není se mnou, je proti mně; kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.“
- (Marek 6,7-11): Potom k sobě svolal dvanáct učedníků a začal je vysílat po dvou. Dal jim moc nad nečistými duchy a uložil jim, ať si na cestu neberou nic kromě hole: ani mošnu ani chléb ani peníze do opasku; ať mají obuté sandály, ale neberou si ani náhradní košile. „Když vejdete do něčího domu", řekl jim, „zůstaňte tam, dokud neodejdete. Kdyby vás ale někde nepřijali a neposlouchali, vyjděte odtud a setřeste z nohou prach na svědectví proti nim."
- (Marek 13,11-13): „Když vás budou odvádět a dávat do vězení, nedělejte si předem starosti, co máte říci, ale mluvte, co vám bude dáno v tu chvíli. Nejste to totiž vy, kdo mluví, ale Duch svatý. Bratr bratra i otec syna vydá na smrt a děti povstanou proti rodičům a zabijí je. Kvůli mému jménu vás budou všichni nenávidět, ale kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn."
- (Lukáš 9,1-4): Ježíš pak svolal svých Dvanáct, dal jim sílu a moc vyhánět všechny démony a uzdravovat nemoci a poslal je ohlašovat Boží království a uzdravovat nemocné. Řekl jim: „Nic si na tu cestu neberte: ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze; neberte si ani náhradní košile. Do kteréhokoli domu vejdete, zůstaňte tam a odtud zas jděte dál. Kdekoli by vás nepřijali, vyjděte z toho města a setřeste si prach z nohou na svědectví proti nim."
- (Lukáš 11,23): „Kdo není se mnou, je proti mně; kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.“
- (Lukáš 12,52-53): „Od nynějška jich bude pět rozděleno v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Otec bude proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni."
Ani pravidelní návštěvníci bohoslužeb na toto téma neslýchají plnohodnotná kázání. Přišel nás Ježíš rozeštvat? Říkáme mu přece ‚tvůrce pokoje‘ a máme zkušenost: Ježíš přináší pokoj v srdci ‚šalom‘, jak by mohl rozeštvávat lidi?
Ježíš žádného člověka nepovažoval za svého nepřítele. Některým lidem se ovšem vyhýbal – měl své poslání a nechtěl darmo mrhat svým drahocenným pozemským časem. Nenavštívil Heroda, Annáše, Kaifáše, Piláta – byl k nim doveden v poutech. Nenavštívil ani esény – to byli ‚čistí‘ žijící v jeskyních pryč od hříšného světa.
Přesto měl Ježíš mnoho nepřátel. Poukazoval na hříšnost elit(tehdy náboženské a státní elity splývaly), na jejich manipulaci s lidmi – a tím si vysloužil jejich upřímnou nenávist. Ukázal, co mnozí nechtěli vidět. Do nebe nevede cesta neutrality: buď se postavíš za prosazování dobra, nebo ne. Nemusíš hned aktivně spolupracovat se zlem, stačí, když si ho nebudeš všímat – už tím podpoříš jeho růst!
Viděli jsme, že náboženští vůdcové bezpečně poznali, že Ježíš je po staletí očekávaným Mesiášem. Jenže pro něj měli svůj program, do kterého se Ježíš nehodil. Proto ho odstranili, ať Hospodin pošle lepšího!
Ježíš se nějakou dobu bránil jejich útokům. Např. (Lukáš 4,28-30): ‚Všechny, kdo to v synagoze slyšeli, popadla zuřivost. Vstali a hnali ho ven z města až na okraj hory, na níž bylo jejich město postaveno. Chtěli ho shodit dolů, ale on prošel jejich středem a mířil dál.‘
Jenže pak se dobrovolně vydal do jejich rukou! Proč? Ježíš měl zde na zemi dva úkoly:
- Ukázat všem lidem cestu do nebe – ta cesta začíná už teď a tady!
- Pokusit se zachránit zbytek Izraelského lidu v Jižním království okupovaném Římany. K tomu vedla jediná cesta: svrhnout náboženské elity, nenechat se jimi vést do jisté záhuby. To ovšem nemohl udělat sám, pro to potřeboval získat spolupracovníky. Tady je zakopaný pes!
Marné pokusy
Učedníci (nejen apoštolové, jejichž důležitost v mírně se zvětšujícím hloučku učedníků mírně klesala) brali Ježíše jako autoritu od Hospodina. Jistě i oni nabyli přesvědčení, že Ježíš je slíbený Mesiáš. Hltali jeho slova, přijímali od něj moc (výhradně ke službě!). Jen když Ježíš varoval před zlovolností náboženských elit, nedokázali to přijmout. Chodili k nim přece do náboženství, měli jejich duchovní výchovu!
„V tomhle jim Ježíši křivdíš. Jsou to svatí, zbožní mužové; navíc máme přísné zákony znemožňující zneužití moci.“ Tři a půl roku se je Ježíš marně pokusil přesvědčit, nechtěli vidět a slyšet, jak se ti mužové smlouvají proti Ježíšovi. Slyšeli z jejich úst po oživení Lazara: „Musíme zabít Lazara i Ježíše“ – a přesto nevěřili! Nechtěli věřit. (Ve všem ostatním Ježíšovi věřili na slovo.) Co s nimi měl Ježíš dělat?
Učinil poslední pokus: tři nejnadějnější apoštoly vyvedl na horu a tam před nimi rozmlouval s Mojžíšem Eliášem (Matouš 17,1-9; Marek 9,2-10). Učedníci byli nadšeni tímto ojedinělým setkáním – a pak usnuli. Jak je to možné? Důvodem bylo téma rozhovoru!
Ježíš říká patriarchům: „Pánové, co myslíte, že mám dělat. Takovou dobu se snažím své blízké varovat před zlou vůlí náboženských vůdců, před jejich touhou ovládat. Vidíte, že se nezastaví před ničím! Jakou přesvědčovací metodu mohu ještě použít? Já snad budu muset nechat jejich zlobu plně dopadnout na sebe – pak snad aspoň někteří učedníci prohlédnou a postaví se za svržení těch vlků v rouše beránčím. Pokud se to nepovede, lid Boží bude prakticky vyhuben!“
Co na to Mojžíš s Eliášem? „Máš pravdu, zkusil jsi už úplně všechno. Už máš poslední šanci, jak jim otevřít oči. Bude to hrozné, ale snad procitnou.“
A co na to oni tři učedníci? „Je to úžasná chvíle, vůbec se nám odtud nechce. Jen ten Ježíš: i tuto výjimečnou chvíli pokazí kecy o zlu ukrytém v náboženských vůdcích. Je moudrý, má to od Hospodina, ale tomuhle fakt nerozumí. Škoda, že kazí atmosféru…“ A usnuli.
Proto se Ježíš přestane skrývat a jde svým nepřátelům naproti. Víme, co následovalo. Po pohřbení Ježíšova těla víra učedníků v Mesiáše umřela: ‚Bylo to s ním pěkné, nezapomenutelné, ale je konec.‘ Přestože je Ježíš připravoval na svoji smrt i na to, co následuje, nevěřili – neměli zkušenost s něčím takovým. Nejblíže Ježíšovi zůstaly ženy jdoucí nabalzamovat jeho tělo. Ani ony nevěřily ve Zmrtvýchvstání, ale Ježíšův pozemský život pro ně ještě neskončil – zbýval poslední úkon lásky.
Nepoučitelní
Je užitečné mít předsudky (očekávání). Pokud ovšem s předsudky nepohne ani viditelná skutečnost, jde o chorobu mysli.
I když několik učedníků nakonec opravilo svoje zabetonované předsudky a přijali po Zmrtvýchvstání Ježíšovy výhrady, nebyli schopni dokončit Ježíšovo dílo: za pomoci Hospodina svrhnout náboženské elity a tak zachránit lid Boží před zkázou. Místo toho k nim naopak přistupují smířlivě a chlácholí je: „Víme, bratři, že jste to udělali z nevědomosti!“ Příležitost promarněna, zkáza bude dokonána!
Zásadní otázka: Měli učedníci v čele s apoštoly možnost ‚hnout‘ s velekněžími a jejich přisluhovači? Nemohli proti nim vést lidovou vzpouru: Jednak lid je považoval za své Otce a Ježíšovo ukřižování za nevídanou podívanou; navíc by při vzniku pouličních nepokojů Římané rázně zakročili.
Ale šlo to jinak. Připomenu (Skutky 5,1-11): Také jeden muž jménem Ananiáš se svou manželkou Zafirou prodal pozemek; část utržených peněz ale s vědomím své manželky ukryl. Zbytek přinesl a položil k nohám apoštolů. Petr mu na to řekl: „Ananiáši, to tě tak ovládl satan, že jsi lhal Duchu svatému? Proč jsi ukryl část peněz za to pole? Copak nebylo tvé? Nemusel jsi ho prodávat. A když jsi ho prodal, bylo jen na tobě, co s penězi uděláš. Jak tě mohla taková věc napadnout? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“ Když Ananiáš uslyšel ta slova, skácel se mrtev k zemi. Na všechny, kdo to slyšeli, padla veliká bázeň. Několik mladíků vstalo, zabalili ho, odnesli ven a pohřbili. Asi po třech hodinách pak přišla i jeho žena, která nevěděla, co se stalo. Petr jí řekl: „Pověz mi, prodali jste to pole za tolik peněz?“ „Ano, za tolik“, odpověděla. „To jste se domluvili, že budete pokoušet Hospodinova Ducha?“, řekl jí na to Petr. „Poslouchej! Za dveřmi už se blíží kroky těch, kdo pohřbili tvého muže, a vynesou i tebe.“ Ihned se mu skácela mrtvá k nohám. Když mladíci vešli, nalezli ji mrtvou, a tak ji vynesli a pochovali vedle jejího muže. Na celou církev i na všechny, kdo to slyšeli, tehdy padla veliká bázeň.
Petr za vcelku nevinnou lež ‚holí svých úst‘ odpravil/popravil manžele Ananiáše a Zafiru. Proč použil tento ‚kanon‘ na dva ubožáky (na místě bylo pokání a odpuštění) a ne na lidi mařící budoucnost celého vyvoleného Božího lidu?? Přitom provinilci nemuseli být zbaveni života, ale jen úřadu. Na život právo máme, na úřad nikoliv.
Inu, celými dějinami se táhne: na slabší si troufáme, silnějším ustupujeme – tím jejich moc roste.
* * *
Nelze se divit, že Magisterium takto neučí – podřezávalo by pod sebou větev. Dodnes mluvíme jen o hříšnosti jednotlivců. Bůh není snílek, počítá s ní: Ježíš dává přesný návod, co dělat, aby hřích přestal škodit.
Jenže tady jde o hřích instituce!! Ten se neodstraní výměnou jejích členů! To pochopil krátce po svém nástupu i římský biskup František.
Jmenoval osmičlennou komisi zasloužilých/vysloužilých kardinálů, aby navrhli potřebné reformy kurie. Brzy pochopil marnost a komise tiše ‚vyšuměla‘. Tak jen v předvánočním projevu ke shromážděné kurii pronesl: „Jsou mezi vámi spřízněnci ďábla.“ Tím si tyto lidi na zbytek období znepřátelil. Pochopil, že není v jeho moci se jich zbavit, proto žil vedle nich (ale ne s nimi).
Církev o sobě prohlašuje ‚semper reformanda‘ (stále se obnovující). To je pravda; jen ony reformy přicházejí z nezbytnosti zdola (jako důsledky neřešených krizí) a Magisterium jim ze všech sil brání. (‚Magisterium vstupuje do budoucnosti otočeno zády, zahleděno do minulosti.‘)
Rádi se oháníme řečnickými obraty typu:
- (1.Korintským 15,3): Předal jsem vám to hlavní, co jsem sám přijal: Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem…
- (Galaťanům 1,4): …který dal sám sebe za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce…
- (1.Petr 2,24): On sám na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a ožili spravedlnosti. Jeho rány vás uzdravily!
- (1.Jan 2,2): On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za celý svět.
- (1.Jan 3,5): Víte, že on se ukázal, aby naše hříchy sňal, a v něm žádný hřích není.
- (1.Jan 4,10): V tom je láska, ne že my jsme milovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.
Pokud vás okradu nebo pomluvím, co s tím má Ježíš dělat? Vynesl Ježíš mé hříchy na kříž? Co to znamená pro Ježíše? Co to znamená pro mne? Jsou Ježíšovou smrtí na kříži tyto mé hříchy menší? Nebo naopak větší, protože jsem oslyšel Ježíšovo varování? Pozorujete, že by poté, co Ježíš ‚vynesl naše hříchy na dřevo kříže‘, byl svět lepší, že by to zlepšilo naše vztahy?
Dětem v náboženství jsem říkal: „Slovo ‚hřích‘ je nemoderní, vytěsnili jsme ho ze svého slovníku. Nahraďme ho tedy nám bližším slovem ‚dluh‘.“ Hříchem je všechno, co zadlužuje naše vztahy. Není to investice.
Snad se shodneme na tomto: Ježíš nám (i dnes) nastavuje zrcadlo.
V církvi je mnoho skvělých lidí – občas je někdo takový vybrán i do Magisteria – ale co naplat: jste-li členem hříšného spolku, začne se dřív nebo později ‚hřích instituce‘ projevovat i na vašem jednání. Taková instituce totiž:
- nemá kontrolní mechanismy (tvrdí: ‚jsme ustanoveni Bohem a jen jemu odpovědní‘);
- proti jejímu rozhodnutí se smíte odvolat jen k ní samotné;
- jakékoliv podněty, návrhy ke změně odmítá jako nepřípustné vměšování do jejich kompetencí.
Taková instituce bere lidem svobodu svědomí – nejcennější dar. Nahrazuje se ideologií. Mnozí lidé ovšem svobodu radostně odevzdají spolu se zodpovědností… Tohle ve větší či menší míře platí o každém náboženství, o ne-křesťanských snad ještě víc.
Naše blahobytné křesťanství je slaboučké. Egypt byl ‚ještě nedávno‘ křesťanský – islám se ukázal jako životaschopnější.
K čemu je dobrá Ježíšova smrt?
V minulosti se vedl vášnivý spor: umřel Ježíš za všechny nebo ‚jen‘ za mnohé? Skutečnost je prostší. Možná 10 lidí z milionu správně interpretuje Ježíšovu smrt. Jen oni mají šanci (nikoliv jistotu) z této tragédie vytěžit cosi užitečného pro svůj život.
Pravidelně se dojímáme utrpením, které ‚zlí židé‘ způsobili našemu Pánu Ježíši. (Pán Ježíš je největším z Izraelitů, tedy i židů.) To už nezměníme. Co můžeme změnit?
Ježíš nebyl zabit, ale dobrovolně se nechal usmrtit, aby se pokusil rozbít naše náboženské předsudky. A ty trvají, neslábnou!
Všímáme si toho, kolik lidí kdysi i dnes vstupuje do Ježíšovy policie, aby ‚bránili hříšníkům‘? Ježíš ovšem žádnou policii nezaložil, naopak před ní varuje! Proto je proti náboženství: je ve své podstatě pohanstvím a má svou ‚samozvanou policii‘.
Mohu si uvědomit, že Ježíšovo vydání se k popravě je varováním: ‚Dávej si pozor, i ty můžeš dnes popravovat Ježíše ve svých bližních! I ty můžeš volit politické neřády, kteří tvým přičiněním mohou škodit a přinášet do společnosti zlo – rozvracet Boží řád!‘
Písmo může být naším dnešním průvodcem. Dovolíme mu to?
