Článek
Úvod
Tenhle text jsem v původní podobě sepsal mezi červnem 2021 a únorem 2022. Pustil jsem se do něj z toho důvodu, že jsem, stejně jako celej svět, od jara 2020 zhruba do jara 2022 prožíval historický události zásadního významu, o kterejch se bude určitě psát v učebnicích dějepisu. Tudíž se mě jednoho dne děti zeptají, jakej že byl ten covid, a já jim budu moct prostě dát přečíst následující řádky. Bude to lepší než vyprávění, protože už v létě 2021 jsem si uvědomil, že začínám zapomínat. Výrazy, lidi, memy a pocity, který pro mě chvíli předtím byly zásadní, se vytrácely, pohřbený pod dalšíma a dalšíma vrstvama úmornýho zoufalství.
Ambicí tohohle vyprávění není podat přesně chronologickou, vyváženou a ozdrojovanou zprávu. Snažím se jenom co nejupřímnějc zprostředkovat některý pocity, trendy a určitej zeitgeist tý éry, tam, kde se to hodí, i s mojí vlastní osobní perspektivou. Budu postupovat rámcově chronologicky, ale budu taky skákat po tématech, který se během pandemie postupně vynořovaly a okupovaly dnem i nocí zmučený nitro smolařů, co tehdy žili v Česku.
Tolik na úvod, teď už konečně kousněme do nedovařenýho netopejra a pusťme se do toho.
Ségřin mail
Někdy v prosinci 2019 rozeslala moje ségra celý rodině mail, ve kterým se na asi třech stránkách obšírně věnovala Novýmu koronaviru nCov-SARS19, nebo tak nějak se to jmenovalo, kterej se tou dobou šířil v Číně. Tvrdila, že to k nám nevyhnutelně přijde a že to asi bude nepříjemný. Že nechce šířit paniku, nebo tvrdit, že všichni umřeme, ale že bysme si měli oběhat ty doktory, co dlouho odkládáme, nakoupit si elektroniku, bez který si myslíme, že se neobejdeme, protože se asi přeruší některý obchodní trasy, a taky si udělat zásoby jídla. Sepsala nám různý recepty a tipy, co a jak vařit z trvanlivejch zásob.
Napsal jsem extrémně moudrou a uvážlivou odpověď v tom smyslu, že bych se toho fakt nebál. Konec konců, nějak matně jsem si pamatoval, že v Asii v posledních letech pár takovejhle věcí vypuklo a nakonec z toho nic nebylo – teda, ne u nás. Přišlo mi jasný, že se prostě zavřou Číňanům hranice, těch dvacet lidí, co to u nás i přesto chytí, se izoluje na Bulovce a všechno bude v pohodě.
Podobně zřejmě uvažoval i tehdejší premiér Babiš, ale bohužel jsme se oba spletli.
Pomalej příchod
Státnice jsem složil v červnu 2018. Od podzima toho roku do prosince 2019 jsem bydlel na chalupě, kde jsem si užíval ticho, boj s myšma, přírodu a hlavně samotu. V lednu 2020 jsem se přestěhoval zpátky do Prahy na byt k Igorovi a Matoušovi. Těšil jsem se, že po roce v dobrovolný poustevnický izolaci začnu pořádně společensky žít, budu furt chodit do hospody, obnovím kapelu, a tak dále.
Covid se pomalu začal sunout do Evropy. Asi jsem nějak nebyl schopnej docenit, jakej je skutečně objem mezinárodní letecký dopravy a co to znamenaná. Samozřejmě, hrál jsme v roce 2012 takovou tu flashovou hříčku, kde člověk simuloval, za jak dlouho by vyhubil lidstvo, byl-li by ve svým bydlišti pacientem 0, ale…
Máma koupila dezinfekční gely. Zjistili jsme ale, že fungujou jenom na bakterie. Vzala tedy další, co fungují i na viry, pro celou rodinu (tedy tři lahve, jednu pro každou domácnost). Zmínila, že vzala poslední, všechny ostatní byly vykoupený.
Čína
V Číně, kde to, jak se říkalo, všechno začalo tím, že někdo snědl nedovařenýho netopýra ve Wu-Chanu, to vypadalo pěkně na prd. Polovina zpráv odtamtud byla o tom, jak se jim plní nemocnice, doktoři a sestry to nezvládají, padají vyčerpáním a mají otlačený obličeje z ochrannejch masek, druhá polovina o tom, jak to strana tutlala, protože v Číně se přece nikdy nic špatnýho neděje a navíc měli za chvíli novej lunární rok, což znamená obrovský stěhování po celý zemi i mezi diasporama a hromady peněz. Psal jsem si se svýma čínskýma kamarádkama z Erasmu. Ty mi popisovaly, jak je to děsný, že už čtrnáct dní nevylezly z baráku. Politoval jsem je a šel na pivo.
Taxikář
Pokud se nepletu, první případ v Česku, který si nepřivezl nákazu ze zahraničí, byl jakejsi pražskej taxikář. Později měl težkej průběh nemoci a nejsem si jistej, jestli přežil. A spolu s ním pomalu začalo v Česku přibejvat nakaženejch. Tou dobou jsme se všichni naučili nový slovo – trasování. To znamenalo, že se nakaženýho zeptali, kde všude chodil a s kým se viděl, a pak nějak dotyčnejm vzkázali, ať se pozorujou, jestli nemají covid.
Tehdy se ještě pořádně nevědělo, jakým způsobem se covid projevuje a jakým ne. Až během týdnů a měsíců se přicházelo na to, že může mít v podstatě jakýkoli příznaky (nebo taky žádný). V začátcích se teda různě laborovalo s tím, jestli člověk kašle, nebo kýchá, jestli ho v krku škrábe, nebo svědí, atp.
Zásoby jídla jsem si furt nedělal a situace mě znepokojovala jen drobně.
Bergamo a lyžaři
Itálie byla první místo v Evropě, který do opravdu schytalo. Zprávy byly plný Bergama, toho, jak tam lidi umírají na chodbách nemocnic, doktoři kolabují z přepracování (zase otlačený obličeje atraktivních sester a lékařek) a jak se to prostě v Itálii úplně vymklo z rukou. Stalo se takovým heslem; „Podívejte se na Bergamo!“ „Pokud nechcete, aby to tu vypadalo jak v Bergamu, tak…“ atd. Nakonec to tu na jaře 2021 přesně jako v Bergamu vypadalo, ale nikdo to už nepřipomínal.
Italové nebyli připravený, a smetlo je to šíleně. Umíraly tam hromady starejch lidí a lékaři mluvili o tom, jak musí určovat, kdo je perspektivnější a koho tedy připojí na umělý plíce a komu jenom dají morfium a nechají ho umřít na chodbě. Internet byl plnej fotek krvácejících rukou a otlačenejch obličejů zdravotníků a Češi se nad tím dojímali.
A taky rozumovali:
„No jo, Italové a ta jejich jižní nátura! Ve všem mají vždycky bordel, sou nedisciplinovaný a kontaktní, furt se líbají, objímají, není divu.“
Další dodávali:
„A tohle je bohatej sever země. Co až to dojde na ten její chudej jih?“
A všichni si říkali, že to u nás nebude, protože nejsme žádný Italové.
Trvalo to nějakou dobu, lidi si kupovali letenky, chystali se na lyžovačku v Alpách a virolog Konvalinka psal na facebook, že se ze všeho nejvíc bojí toho, že kvůli koronaviru někdo zavře hranice, nebo udělá něco podobně šílenýho (jen si to představte!), ať si myjeme ruce a jíme zeleninu, že to bude vpoho.
Faktem je, že v Itálii zavedli velmi záhy asi nejpřísnější lockdown v Evropě, při němž se doslova nesmělo vylízt z baráku bez dobrýho důvodu, hlídala to policie, člověk musel mít potvrzující esemesku, a tak dál.
A zbytek Evropy k nim jezdil na lyže. Na horách je totiž asi zdravej vzduch, nebo něco.
Samozřejmě tam bylo na i dost lidí z Česka. Vláda, která někdy v lednu zamítla ve sněmovně probírání covidu, se tehdy už nějak probírala a začínala zavádět nějaký opatření. Mezi ně patřila i povinnost čtrnáctidenní izolace pro navrátilce z nebezpečnejch míst od určitýho data. Spousta turistů si tím pádem samozřejmě radši odpustila jeden den lyžování, aby nemuseli na čtrnáct dní do karantény… filutové! Kolik lidí jste asi nakazili?
Když to bouchlo i u nás, byli pak po ruce viníci: bohatý zmetci, co si jezdí do Alp lyžovat.
„My jsme zamlada seděli doma na prdeli, a žádnej covid nebyl“ je autentickej výrok jakýsi moudrý ženy z lidu, interviewovaný reportéry Deníku N. Už jsem říkal, že na celý epidemii byli ještě horší než samotnej virus ostatní lidi v Česku?
Masopust a meditace smrti
V únoru jsem vyrazil s kamarádama na masopust do Chříče. Tam jsem chodil po vesnici, muzicíroval, a nechal se napájet kořalkou ze stejný lahve jako celá vesnice. O rok později na mě ze vzpomínky na takovou nezodpovědnost šly mrákoty. Tehdy jsem se ale ještě nestresoval. Věděl jsem, že Covid má třeba třicet lidí v Praze a deset v Brně, a že pravděpodobnost, že ho chytím ve Chříči, je mizivá. Opil jsem se a poseděl v noci na studeným vzduchu.
Další den jsem se necítil nic moc, ale dojel jsem do Prahy a šel s kamarádkou na poslední den výstavy Petra Síse. Po výstavě jsme si sedli na pivo a pak jsem šel do kostela k Salvátorovi. Tou dobou jsem už byl opravdu hodně zničenej – pořád jsem ještě nebyl ten den doma, moc jsem nespal a tahal s sebou bubenickou bagáž.
Petr Vacík měl zajímavý kázání. Spočívalo v „meditaci smrti.“ Když to hodně (možná příliš) zjednoduším, postupně, důkladně, po jednotlivejch aspektech tý situace, si člověk představil, že je mrtvej a je pohřbívanej. Představoval si, kdo tam přišel, kdo na něj kouká, jak ho našli, co našli u něj doma, co našli v jeho papírech, a tak dál, a uvažoval, co by byl chtěl ještě říct a vykonat.
Když nám na tohle dal chvíli času, Vacík nás z toho hrobu nás zase vyvedl, a připomenul, že jsme ještě neumřeli a pravděpodobně úplně hnedka neumřeme, a ať teda jdeme a děláme ty věci, který jsme teď vymysleli.
Bylo to super a fakt mě to nabilo, plánoval jsem si, jak se do toho hnedka další den pustím, a Vacíkovu poznámku o tom, že covid rozhodně přijde (ale ať se ho nebojíme), jsem neřešil, přišlo mi, že chtě nechtě akorát naskakuje na módní téma. Jak už jsem řekl, byl jsem dost urvanej – a začínalo mě škrábat v krku.
Nemoc
Příštích pár dní jsem jenom ležel v horečkách a užíval si velmi živý lucidní sny, který je provázely. Samozřejmě mě pak mnohokrát napadlo, jestli sem měl covid. Odpověď je, že fakt nevím, a že už to dávno nejde poznat. Je klidně možný že jo, ale nepravděpodobný, že bych ho byl chytil v Chříči – to by mi nenastoupil už den poté. Některejm spoluhráčům blbě bylo, jinejm ne. Možná, že jsem se pak následující měsíce bál a chránil zbytečně, třeba už jsem protilátky měl, a stejně tak trvalý poškození srdce, plic, plodnosti, mozku a kdo ví, čeho všeho ještě. Teď zpětně mi přijde zvláštní, že jsem se třeba v květnu nešel otestovat na protilátky.
Ať už to bylo cokoliv, docela mě to vyčerpalo. Trvalo asi tak čtrnáct dní, než jsem se doopravdy sebral – a mezitím se situace venku radikálně proměnila
Před lockdownem
Někdy na přelomu února a března se věci začaly hodně zrychlovat. Mám dojem, že se i fakt mluvilo o tom, že se musíme „inteligentními opatřeními vyhnout lockdownu.“ Ten pak teda samozřejmě přišel asi o deset dní později.
Jak už jsem psal, spousta se toho začala dít spontánně. Lidi vykoupili dezinfekce už někdy v lednu. Při únorový plánovací schůzi ohledně letního výletu už byli všichni kamarádi nervózní z mýho kašlání, o něco později jsme přestali chodit do hospody a začali jsme hrát na kompu. Samozřejmě je taky pravda, že většina lidí se asi chovala jako doposud, a nějaký lidi možná kalili o to víc.
Březen 2020
A pak to začalo lítat.
Možná proto, aby vytvořili adekvátní atmosféru paniky, možná proto, že jejich schopnosti na nic lepšího nestačily, začali vládcové zavádět další a další opatření, o kterejch se vyjadřovali, že jsou „pro tuto chvíli definitivní“ (sic) na smršti opožděnejch tiskovek, vyhlášenejch hodinu a půl předem, nejlíp v noci.
Co se oznámilo jeden den ve tři ráno, se už ve v půl pátý odpoledne zrušilo a nahradilo přísnějším opatřením. Vláda se buď po dvou měsících ignorování nebezpečí a okřikování opozice, ať dá s nějakým virem v Číně pokoj, snažila horečnatou činností ukázat, že situaci intenzivně řeší, nebo prostě vůbec nevěděla, co a jak má dělat. Nechci bejt lacině kritickej, respektive vyvolávat pocit, že jsem lacině kritickej, ale myslím, že to bylo především to druhý.
Začaly se omezovat počty lidí na vnitřních akcích, venkovních akcích, pak se začaly zavírat provozovny a taky školy. Venku se nakonec nesmělo shromažďovat víc jak dva lidi z různejch domácností, a všechno jenom s rouškama a dvoumetrovejma odstupama. Občanům se kladlo na srdce, aby nechodili nikam, kam nemusejí, a firmám, aby přešly na práci z domova, který se v Česku říká home-office, i když to prej není správně anglicky. Myslím, že 15. března už bylo všechno hotovo, národ seděl vyděšeně a vystresovaně u monitorů a čekal, co bude dál.
Najednou všem došlo, že se děje něco historickýho a velkýho.
Covid v Česku
V následujících týdnech a měsících jsme bez přehánění zažili tak absurdní, debilní a tragický situace, že se to těžko popisuje, aniž by člověk z normálnější země nebo normálnějších časů neměl pocit, že popisující přehání, vymejšlí si. A právě stupňující se šílenost situace mě taky vedla k psaní tohodle textu – to, co mi připadalo hrozný v březnu 2020, jsem v březnu 2021 pod náporem mnohem horších věcí úplně zapomněl. Během první vlny zemřely desítky lidí. Během druhý a třetí desítky tisíc.
V březnu 2020 se všichni báli, možná dokonce až moc, a lítaly všechny možný katastrofický scénáře, ale stejně nakonec přišly věci, který jsem si představit neuměl.
Vyloženě memetická situace byly speciální otvírací hodiny pro důchodce v obchodech, aby si mohli nakoupit v relativním bezpečí menších davů. Myslím, že nejdřív byly od devíti do desíti, pak od sedmi do osmi, a změnily se později ještě asi dvakrát nebo třikrát. Politologové dumali nad tím, jestli to bylo proto, aby Babiš ukázal důchodcům, jádru svýho elektorátu, jak na ně myslí, ale dneska bych prostě řekl, že to je matlák a nic víc.
Utýct lockdownu
V půlce března vyhlásil Babiš lockdown, tedy něco, co všichni považovali za snad nejhorší scénář, kterýmu se musíme vyhnout, záchrannou brzdu, za kterou snad nebude potřeba zatáhnout, dyť si představte ty ekonomický škody, bla, bla, bla. Oproti očekávání nezakázal ježdění mezi regiony, to přišlo až později. Nicméně jsme se báli roadblocků a zákazů vycházení, a tak se mně a ségrám podařilo překecat rodiče, aby odjeli na chalupu, kde měli i v případě těch nejtvrdších restrikcí možnost se procházet na čerstvým vzduchu a obecně být mimo lidi.
Tomu předcházel asi tejden dramatickejch změn v tátový práci, kdy nejdřív vymejšleli takový nápady jako alternující dvě skupiny, co se nemají potkat a záložní plány pro případ, že to začne bejt blbý, kdo půjde zemřít za firmu a kdo ne, nakonec se na to vykašlali a poslali je všechny na homeoffice. Nakonec teda táta mohl zůstat doma a tak s mámou opustili město.
Záhy totiž začalo bejt jasný, že covid, byť nepatří k nemocem s největší smrtností ever (hnusný nový slovo, co jsme se všichni naučili, ještě se o něm zmíním), je dost disproporčně zlej na starší lidi, zvlášť na takový, co jsou třeba tlustý, mají špatný srdce, nebo jiný potíže (tj. skoro každej Čech po šedesátce).
Odjezdu rodičů předcházely trochu zneklidňující momenty, protože se muselo počítat s tím, že třeba najednou brzo umřou. Nebudu se o tom rozepisovat, ale jen můj neochvějnej pocit, že tak zle přece nebude, mi bránil, abych se nějak radikálně posral. Příjemný to ale nebylo.
Rodiče odjeli na chalupu den předtím, než se všechno zavřelo. Z odlehlýho kouta Sudet, kde lišky ani nedávají dobrou noc, jak jsou necivilizovaný, pak hlásili, že tolik lidí v lese, jako bylo v první den lockdownu, tam čtyřicet let nepotkali.
Červenej svetr
Hodně se pozdějc mluvilo o Hamáčkově červeným svetru. Já jsem si ho tehdy nevšiml, možná proto, že se zásadně nedívám na videa politiků, jen si o nich čtu. Vzhledem k tomu, že to byla jediná věc, co se ČSSD za celý jejich vládnutí s Babišem povedla, to ale zmíním.
Ministr vnitra Hamáček si v březnu, když se všechno podělalo (na tehdejší poměry) a vláda všechny zavřela doma, oblíknul červenej svetr, takže údajně vypadal lidově a akčně, a všichni (no, vlastně skoro nikdo, ale někdo asi) se z toho mohli pominout, jakej to je geniální politickej marketing.
Na dotaz novináře, co hrozí těm, co poruší vládní nařízení (další slovní spojení, ze kterýho mě už vinou neustálýho používání bolela pusa a navíc je to určitě právnicky nepřesnej termín), odpověděl, že mu hrozí, že někoho nakazí, ten umře, a jemu to bude do konce života líto. Pravděpodobně jediná inteligentní věc, kterou kdy vypustil z pusy mu zajistila pět minut uznání, než s hanbou skončil na politickým hřbitově.
Roušky šijeme a vděčně nakupujeme
Rozjezd první vlny v Česku znamenal nejdřív bagatelizaci a popírání, potom opatření, který vždycky kulhaly cca tejden až dva za aktuální situací a nakonec paniku a plošnej lockdown bez odpovídajících legislativních podpor, prostě proto, že byl průser, a nařízení nošení roušek, který se nedaly koupit.
Ochranný prostředky, tedy roušky, jsou stejnej symbol první vlny v Česku, jako v USA toaleťák. Správně se jim říká ústenky. Chvíli se to hezký čistý, odborný a klidný slovo nějak tetelilo ve vyjádření odpovědnejch osob, mj., těch, co vysvětlovaly, proč do prdele tři měsíce po vypuknutí epidemie závažný nemoci v naší zemi není žádná ústenka, ale postupně zmizelo a nahradila ho řada horších výrazů.
Babiš během února na dotazy opozice popuzeně mečel, že jsme samozřejmě totálně skvěle připravený. Situace byla taková, že množství roušek, jednorázovejch chirurgickejch, zelenejch, který bylo ve státních rezervách, stačilo nemocnicím (nevím, jestli vůbec všem) asi tak na čtrnáct dní. Vláda ale vydala nařízení, že se venku smí lidi pohybovat jen s ochranou dýchacích cest!
Záhy po zavedení povinnosti nosit roušky a trapným zjištění, že dotyčný roušky není možný nikde sehnat, se zmoblizovaly veškerý DIY rezervy českýho lidu a začalo asi jediný svým způsobem hezký období pandemie – úplnej začátek, kdy lidi šili. Chtěl bych říct, že Babiš, vyděšenej tím, jak to celý zanedbal, držel hubu, ale to by nebyla pravda.
Celá země zasedla k šicím strojům a makala. Některý lidi to asi měli jako dobrej outlet bezradnosti v nový situaci, vím, že spousta lidí prostě jela šestnáct hodin denně a chrlila jednu ústenku za druhou. Šilo se pro policajty, hasiče, ale i pro lékaře. Bylo úplně běžný, že na covidovým oddělení měli na deset lidí a den jednu jednorázovou roušku, a podobný šílenosti, takže rozhodně nešlo jen o gesto.
I díky tomuhle obrovskýmu vzepětí brzo měl roušku každej, kdo ji potřeboval (dobrovolníci například rozdávali roušky důchodcům před obchoďákem a tak). Týhle šílený znouzectnosti se pak Babiš chopil a prezentoval to světu jako ukázku toho, jak jsme na to strašně vyzráli a zjistili jsme, že covid potřeme tím, že budeme nosit roušky.
Samozřejmě během tohohle všeho se vláda ochranný prostředky snažila nakupovat, kde se dalo. To znamenalo ve velký míře Čínu. Odtamtud přiletělo pár letadel a v noci je šel na ranvej vítat celej kabinet a poníženě vyjadřovat vděčnost. Na krabicích byly nápisy o přátelství a takový kraviny. Byl to vesměs materiál, kterej vláda Číně prodala před dvěma měsíci. Ta nám ho teď, poté co kvůli násilnýmu tutlání nechala covid rozjet do světa, s patřičnou přirážkou prodávala zase zpátky. Stejně tak jsme měli nakoupenej materiál z USA, Německa, Taiwanu… ale ten nikdo na letišti nevítal.
Ministřík vnitříčka Hamáček, opojenej červeným svetrem, k nákupům v nouzovým režimu rozverně říkal, že doufá, že se na to později bude hledět shovívavě, že kdyby se to bralo přísně podle zákona, šel by za některý akce sedět. To řekl do televize a ještě se tvářil, jak na to vyzrál a jak se pro lid obětoval.
Účinnost roušek
Samozřejmě už od začátku měla spousta lidí s nošením roušek problém. Poměrně záhy jim začali říkat náhubky, řešilo se, že vlastně nepomáhají a podobně. Dneska už je to těžko představitelný, ale tehdy fakt nikdo vůbec nic o ničem nevěděl (a nemohl za to, ne jako dneska). Moje čínská kamarádka mi psala, ať nosím roušku, že se pak budu cítit bezpečněji. Popsalo se neuvěřitelný množství stránek o tom, že rouška chrání ostatní lidi před svým nositelem, naopak svého nositele jenom jenom málo. Že dvouvrstvá rouška je lepší než jednovrstvá a filtr na kafe vloženej mezi dvě vrstvy bavlny je ještě lepší, ale i šátek uvázanej přes ksicht je lepší, než nic. Ještě na masopustu jsme se smáli kostýmu Číňana, co má na hlavě PET barel… během tří týdnů nás bžunda přešla.
Zásada „tvoje rouška chrání mě, moje rouška chrání tebe“ mi přišla úplně jasná a jednoduchá, opravdu netrvá dýl než minutu to vysvětlit (pět minut, pokud chcete zabrušovat do detailů jako jsou kapénky, aerosoly, gravitace, odpor vzduchu a tak), ale i přesto se člověk i na jaře i později a furt během celýho covidu potkával s výrokama typu „Já roušku nenosím, covidu se nebojím.“ Nejdřív jsem měl tendenci jen kroutit hlavou že to těm lidem ještě nikdo nevysvětlil, pak už jsem je začal jenom zoufale nenávidět – ale o tom až na podzim.
Moje první rouška, údržba
Když byla vyhlášená povinnost bez roušky neopouštět barák, v podstatě nikdo je neměl. Teprve začínaly po internetu kolovat střihy a lidi s šicíma strojema rázem stoupli na společenským žebříčku. Rodiče byli tou dobou už na chalupě, takže jsem byl odkázanej na ségru. Ta samozřejmě šít umí, ale zrovna jako na potvoru neměla doma žádný moc normální látky. Bralo se ale všechno. Uvázal jsem si nějak okolo pusy šátek (a zjistil jsem, že hodně padá, to se mi jako malýmu, když jsem si hrál na kovboje, nedělo) a vyrazil asi kilometr za ní. Byl večer, tma, potkal jsem asi dva lidi, ale cítil se provinile, že nemám pořádnou „ochranu dýchacích cest.“ Pak mi neteře z balkónu spustily igelitku se čtyřma kouskama a konečně jsem se cítil legálně. Byly křivý a z jakýsi fialový teplákoviny, ale docela pohodlný a prostě hlavně roušky!
Podělil jsem jima spolubydlící, šťastně jsme je nosili a debatovali v domácím chatu, jak správně dezinfikovat. Nakonec se praxe ustálila na pětiminutovým vaření po návratu zvenku. Netrvalo dlouho, a svou první roušku jsem vyvařil a propálil. Stalo se mi to dohromady asi třikrát nebo čtyřikrát s různejma dalšíma. Jednu jsem opravdu na mírným plameni vypekl do podoby takový křehoučký žhnoucí černý skořápky. Důkladně jsem vyudil celej byt a zničil jedinej dobrej hrnec, co jsme měli.
Brzo jsem si na to samozřejmě úplně zvyknul a naopak přemeješlel, jaký to bude, jednoho dne jít ven bez roušky, ale prvních pár dní nošení bylo zajímavejch. Byl jsem hrdej, že roušku mám, že se chovám zodpovědně a že se lidem vyhejbám obloukem. Zároveň mi ty všelijaký hadříky na obličejích přišly legrační a tak jsem se na lidi křenil, jako kdybychom společně hráli nějakou hru. Ale neviděli to – protože jsem měl roušku.
Zlatý český ručičky
Během několika dní se v TUL rozjela výroba roušek z nanovláken. Ty měly parametry jako vysoce kvalitní respirátory a univerzita je samozřejmě chtěla přednostně dodávat do nemocnic. Snad i dodávala, ale pouze o vlastní iniciativě. Nedostaly žádnou certifikaci, i přes opakovaný urgence s TUL nikdo ze státu nejednal, nakonec, ačkoliv to původně blokovali ve prospěch Česka, začali vyvážet do zahraničí, protože to tady na odpovědnejch místech nikoho nezajímalo.
Stát se řídil jako firma a kšefty byly už dohodnutý.
Najednou taky začala být potřeba dezinfekce. Ve skutečnosti je pravděpodobnost přenosu covidu přes povrchu poměrně malá, ale to tehdy nikdo moc nevěděl, dělaly se testy, jak dlouho virus na čem přežije a mediální výstupy se divoce lišily. Antivirová dezinfekce není v podstatě nic jinýho, než hodně silnej alkohol. Logicky teda začaly dezinfekci vyrábět likérky. Jenže ouha! Hned na ně náš úřední aparát zakleknul, protože k tomu neměli licenci. Celostátně známej Žufánek ji dostal, protože byl hlasitej na sociálních sítích, ostatní ne. Dezinfekce se radši kupovala jinde, než aby dovolili lidem něco dělat tady.
Sociální distancování
Takhle příšerně otrocky negramotsky se přeložil a vžil anglickej termín „social distancing.“ Málokomu to přišlo divný, kromě lidí, co vůbec nechápali, co se tím myslí, a lidí s elementárním jazykovým citem. Všichni ostatní, co překládají všechno, a memy zvlášť, „literárně,“ byli asi v pohodě. S tímdlenctím distancováním jsme s kamarády spontánně začínali už týden nebo dva předtím, než definitivně spadla klec totálního lockdownu a paranoie. Myslím, že někdo ještě napsal něco jako
„nepujdeme do Once, nez to zavrou?“
a ostatní odpověděli něco jako
„radsi ne… ale mohli bychom si zaparit Quake!“
V začátcích to vlastně byly hrozně hezký chvíle. Hospody jsme nahradili CoDkem a Quakem a na nějakej čas nás to fakt bavilo a bylo to skvělý. Rád bych podotknul, že se to ve druhý vlně vůbec nevrátilo, i když jsme se jednou pokusili, stejně jako se nevrátilo nic dalšího pozitivního z první vlny – kromě testů na covid.
Samozřejmě u paření FPSek musí bejt voicechat a ten byl na… Discordu.
Naprosto explodovaly nový služby pro volání nebo rovnou videohovory. V podstatě pokud existovala jakákoliv služba, která něco dělala s počítačema, uvedla nějakej vlastní prostředek pro videokonference. Vůbec nechápu a nerozumím, co se stalo Skypu, ale kromě jednoho memu jsem o něm za celou pandemii neslyšel. Discord, služba původně určená pro hráče, Zoom, a honem honem spuštěný Microsoft Teams a Google Meet ho úplně zválcovaly.
Whooo?
Světovou zdravotnickou organizaci jsem vždycky respektoval. To je samozřejmě naprosto směšnej výrok, protože co pro ni znamená můj respekt? Ale chci říct, že jsem k ní měl důvěru jakožto k takový tý Captain-Planet-style instituci páchající dobro. Vždycky to byla ona, kdo mluvil o hladomoru v Jemenu a řešil Ebolu v Kongu. Důvěra v expertní instituce samozřejmě byla velký téma nejpozději od Brexitu, ale v případě covidu přišla epidemie zdravýho selskýho rozumu minimálně stejně závažná, jako covid sám. O to důležitější bylo rozpoznat skutečný odborníky a držet se toho, co říkali, bez ohledu na Babiše nebo kohokoliv.
Když to v Číně začalo, WHO se tomu samozřejmě věnovala a někdy v lednu prohlásila, že je covid pandemie. To slovo se pak furt používalo; „v dnešní pandemické době,“ „v podmínkách současné pandemie,“ „dnešní doba pandemická,“ až mi začalo lízt naprosto krkem a občas jsem prostě jen z důvodu rétorickýho osvěžení říkal naschvál „epidemie.“ Šlo nicméně o to, že ve chvíli, kdy WHO něco prohlásí za pandemii, to má nějakou váhu a snad se i rozjíždějí nějaký mechanismy mezinárodní spolupráce či co. A WHO to udělalo pozdě. A tohle zpoždění zbrzdilo celou reakci a dalo pandemii/epidemii možnost se víc rozšířit.
Bylo to fakticky tak stěžejní? Z pohledu zpátky po roce a půl mě přijde, že to bylo úplně jedno, protože si stejně furt půlka lidí myslí, že žádnej covid nikdy nebyl, i když v Česku najednou chybí padesát tisíc lidí.
Každopádně sama Čína covid nějakou dobu tutlala a perzekuovala doktory, který o něm mluvili. V celý tý mizérii se dost rychle zapomnělo na to, jak především sama Čína pandemii pomohla získat na síle a málo se to připomíná. A předseda WHO Tedros Adhanom Ghebreyesus byl Číně zavázanej za podporu jeho zvolení (podobně jako Etiopie je velkej čínskej partner aka kolonizovanej slouha v Africe).WHO na čínskej tlak ignorovalo varování z Taiwanu a Čína sabotovala pomoc, který se mělo Taiwanu dostat. A skrze předsedu z třetího světa, do kterýho Čína obrovsky investuje, i na WHO ulpěla špína čínskýho svinstva, mlžení, dezinformací a mrtvejch. Prostě blbá pachuť. Samozřejmě by to nikoho, kdo se zajímá o mezinárodní vztahy nemělo překvapovat. Čína není jediná velmoc, která si kdy z Captaina Planety dělala služku. Ale mrzí mě to.
Chrchlání do petriho misky
V prvních tejdnech a měsících se přesně nevědělo, co všechno covid umí a jak se chová. Objevovaly se nový a nový příznaky. Třeba docela dlouho se myslelo, že rýma je kontraindikace, později to tak jasně přestalo bejt. Některý lidi vyrážku, další zápal plic, jiný průjem a nespavost.
A s touhle zvláštní amorfností šly různě divoký spekulace o tom, co všechno covid dokáže, a kolik nás umře. Bylo to docela děsivý, ale zároveň tomu člověk moc nevěřil, protože bylo těžký si představit, že se něco takovýho fakt stane. Celej ten katastrofickej film teprve začínal. Na druhou stranu měl tehdy na začátku člověk mnohem víc sil se s tím vším poprat.
Hodně se řešilo, jak se co nejlíp chránit. V Asii bylo už někdy od (nakonec poměrně malý) epidemie SARS někdy začátkem století běžný nosit roušky. Prej hlavně holky, když neměly chuť se malovat (a co oči? Možná je to blbost). Pro Asiaty tím pádem nebylo nic divnýho na tom začít nosit roušky plošně.
Ale my v Evropě a v USA nejsme takový tupý stádo, jako ty odosobněný Asiati v těch jejich přelidněnejch dystopiích! My si nenecháme hned tak něco diktovat! Nás do krabičky nenacpete! Takže okamžitě vznikla velká diskuze, jestli roušky mají vůbec smysl. Abych byl spravedlivej, ta diskuze byla samozřejmě potřebná, už proto, že je hodně důležitý, jak se roušky používají, a to často ani ti Asiati moc dobře nevěděli.
Zhruba v březnu se vyrojila spousta článků o tom, proč a jak je potřeba dodržovat odstup dvou metrů, k čemu roušky jsou, jaký materiály co dělají, jak to funguje. Na YouTube jsem viděl video, na kterým lidi bez roušky a s rouškou chrchlali, plivali, mluvili, kašlali a zpívali na Petriho misku a po čtrnácti dnech ukazovali jak moc na ní něco vyrostlo.
Taky se objevila spousta návodů, jak si správně mejt ruce. Samozřejmě to všechno bylo docela složitý a megadůkladný. Kolik toho zůstává okolo nehtů! Hodně se to hrotilo. Třicet sekund (já jsem si to měřil odříkáváním Tři prsteny pro krále elfů…a zděšeně jsem zjistil, že i některý moji blízký kamarádi neznají prstenovou báseň nazpaměť. Předzvěst toho, jak pandemie rozvrátila některý vztahy), mýdlo, teplá voda. A dezinfekce kde to jenom jde, dezinfekce! Všude se objevily dávkovače, většinou manuální, takže na ně všichni chmatali… Až cca po roce se to pořádně zhodnotilo a došlo se k tomu, že přenos dotykem je hrozně vzácnej. V podstatě si musí někdo nemocnej nachrchlat na ruku, na něco sáhnout a další člověk si pak po dotyku olizovat prst, nebo se šťourat v oku. Ale to se tehdy nevědělo, a tak se zakazovalo dotýkat se obličeje a po nákupu se dezinfikovaly potraviny, nebo se nechávaly dva dny odležet v izolovaný místnosti.
Stzdovalo se, jak dlouho covid vydrží žít na nějakým povrchu. Ale když jste zagooglili, našli jste různý časy, podle toho, jestli se mluvilo o poločasu, nebo o nezjistitelnejch hodnotách a tak podobně, takže jsem většinou prostě počítal 24 hodin a měl jsem v pokoji hromádku „infikovanýho“ oblečení. Když mi přišly poštou karty Magic the Gathering, omatlal jsem celou krabici dezifekcí a myl si ruce poté, co jsem si je prohlížel…
Dezinformace
Dezinformace se samozřejmě staly jedním z nejvýraznějších problémů epidemie. Od začátku bylo jasný, že to tak bude, a odpovědný aktéři se s tím víceméně od začátku snažili něco dělat. V případě sociálních sítí, který v tý době stále čelily velký kritice za svou roli v Brexitu a Trumpovi, to znamenalo tagování příspěvků o covidu s linkama na ověřený zdroje na facebooku, a poměrně silnou a necílenou cenzuru na YouTube. Youtubeři nějakou dobu vůbec nepoužívali slova „virus“ nebo „covid,“ aby se vyhnul možnosti smazání videa nebo nějakejm ověřovacím procesům.
Trošku trapný bylo, že facebook tak dlouho cenzuroval posty o možnosti, že covid utekl z laboratoře, až najednou Biden zadal FBI, aby to prověřila jako relevantní hypotézu, a cenzura se vypla.
Myslím si, že ta snaha dezinformace potlačit byla spíš správná, ale samozřejmě to nepomohlo pocitu části populace, že na ně establišment zase šije nějakou boudu a že míříme do „novodobé totality.“ Na druhou stranu, tenhle typ lidí si tak bude pravděpodobně připadat vždycky a spíš jde o to ochránit ty, co nejsou úplně ztracený, ale mohli by se nechat zblbnout.
Nakonec to stejně šlo všechno do řitě a nezachránilo se nic.
Jméno?
V začátcích se viru, kterej se jmenuje SARS Cov-2, říkalo „nový koronavirus,“ anglicky „novel coronavirus.“ Oficiální jméno se moc nepoužívá, vžilo se „koronavirus“ nebo „covid.“ Hovorový varianty pak byly „koronáč“ nebo „coviďák.“ Z nějakýho důvodu mi tyhle lidový varianty lezly na nervy.
Toaleťáky
V Americe se v panice z blížící se apokalypsy z nějakýho důvodu ve velkým vykupoval toaleťák. Moc jsem nepochopil proč zrovna ten, ale stalo se to tam symbolem covidu. Taky se prodaly hromady zbraní a vintage karet Magic the Gathering a Pokémon, ale to je jiná pohádka.
Matouš, Zdíša, Bára
Do novýho bydlení k Igorovi a Matoušovi sem se nastěhoval pátýho ledna. Celej rok předtím jsem strávil poustevničením na chalupě, takže jsem se těšil, jak s novou pražskou základnou budu vymetat večírky, hrát s kapelou a podobně…
Matouš měl přítelkyni Zdíšu, která učila v Záporoží češtinu. Někdy na přelomu února a března tam za ní byl na výletě, zajeli si do Oděsy – a pak najednou začaly půlnoční tiskovky a zavírání hranic a jim postupně zrušili pět letů, než se jim podařilo dostat se do Česka. Všechny Zdíšiný věci zůstaly v Záporoží, takže pak u nás nějakou dobu akorát seděla pod peřinou, než od kamarádek dostala oblečení.
Když byl od příštího dne vyhlášenej lockdown, M’n’Z si pozvali na poslední večer kamarádku. Pěkně mě tím nasrali, protože mi to přišlo jako přesně ten druh chování, kvůli kterýmu ta pandemie byla, ale samozřejmě jsem to nemohl a nechtěl nijak blokovat. Přišla teda nějaká Bára a já se s ní aspoň ostentativně vůbec neviděl, seděl jsem v pokoji a pařil s kamarádama CoDko a Quaka. Igor se furt nepřipojoval, tak jsem mu telefonoval, ať jde hrát, na což odpověděl, že se socializuje. Když večer skončil, doprovodil Báru na metro.
Samozřejmě netrvalo dlouho a ve chvílích největší březnový paniky, kdy jsme asi tejden ani nevystrčili nos z baráku, se Igor chystal ven. Dneska je to trochu k smíchu, ale tehdy jsem za ním fakt šel a přesvědčoval ho, ať se s Bárou nevidí, nebo aspoň jenom pěšky a nejezděj MHDčkem.
Nejde o to, že si vy lajsnete, že se nakazíte, jde o to, koho, třeba nevědomky, nakazíte potom. To bylo takový moje heslo, který sem furt opakoval, protože ho furt spousta lidí nechápala a do zblbnutí opakovala, že se covidu nebojí. Furt si myslím, že to je pravda, ale taky je potřeba říct, že tou dobou byly čísla, ve srovnání s tím, co jsme pak ještě zažili, úplně miniskulní.
Ale nikdo nic nevěděl a spousta lidí, včetně mě, se bála.
Později si Igor chtěl ilegálně pozvat Báru domů a požádal mě o svolení, který jsem mu nedal. Báru to asi dost překvapilo a prej o tom mluvila ještě roky poté, když už ona i Igor byli provdaný za jiný lidi. Nemůžu se jí divit a je mi líto, že jsem se k ní zachoval takhle nesmlouvavě. Pořád si ale stojím za tím, že jsem se při tehdejší úrovni poznání rozhodl správně. A jakkoliv tehdy bylo nebezpečí nákazy malý, vůbec mi nevadí, že jsem to v první vlně nechytil a zlepšil tak svoje šance v ruletě tzv. „dlouhýho covidu.“
Zásoby a jídlo
Babiš v nějakým momentě prohlásil, že rozhodně není potřeba dělat si zásoby. Samozřejmě to pro mě byl jasnej signál si okamžitě jít udělat zásoby. Nakonec nebyly nikdy potřeba, ale premiér na tom neměl zásluhu žádnou. Připadal mi tehdy realistickej scénář takovýho promoření, že závozníci nebudou (stíhat) a za žádnou cenu jsem nechtěl bejt odkázanej výhradně na stát, protože ten se ukázal jako naprosto neschopnej a v dalších letech to bylo jen horší. Faktem je, že Rohlík a Košík skutečně v těch nejvyhrocenějších momentech trochu nezvládali a bylo potřeba objednávat nákup pár dní dopředu. Taky nějakou jídloslužbu rozjela kdejaká firma.
Hodně se tehdy mluvilo o tom, že v takovýhle situaci má člověk hodit za hlavu tradiční ctnost šetrnosti a pokud si to může dovolit nakupovat jak divej, hlavně si nechávat vozit jídlo z restaurací, aby je podržel Taky to kdekdo dělal. Já jsem se rozhodl podporovat Černýho rytíře a pustil se do sbírání starožitnejch Magiců.
Běžný obchody s potravinama zůstaly otevřený, ale na nějakou dobu jsem přešel na Košík či Rohlík. Časem jsem toho nechal, protože se to nedalo finančně utáhnout. Doma se nám v pokoji, kterej v červnu Matouš se Zdíšou opustili, hromadily papírový tašky, v nichž kurýři nákupy přiváželi. Jejich recyklovatelnost byla nízká, jejich environmentální náklady oproti igelitkám velký. Další covidovej artefakt. V prosinci na nich byl vánoční potisk a výzvy, ať je zákazníci rozstříhají a zabalí do nich dárky. Z pobavení nad takovou absurditou jsem to fakt udělal a mělo to úspěch.
Porodní násilí
V nemocnicích si některý lidi s autoritou vyloženě užívali, že můžou s „pacošema“ ve výjimečný situaci hejbat úplně podle svojí vůle. Považuju za jeden z nejodpornějších momentů první vlny (později se o tom možná už jen přestalo psát), když odebírali matkám novorozeňata, „protože by mohly mít covid“ a obecně nepouštěli rodiče za dětma, nebo příbuzný za umírajícíma. Asi tehdy ještě nebyly kapacity na testování, nebo co, každopádně to byly dost nechutný scény.
Dětský psychologové pochopitelně varovali, že to je hrozně poškozující, ale některý komoušský instinkty místy dost vybublaly na povrch. Groteskní bylo, že nemocnice svým megaúzkostným přístupem dokonce porušovaly aktuální nařízení ministerstva zdravotnictví, ale i přivolaná policie se stavěla na jejich stranu. Dobrej doklad toho, jak moc vážně vládu brali i státní zaměstnanci.
Výše napsaným nezpochybňuju obecně vysoký kvality českýho zdravotnictví a lidí v něm pracujících. Zvlášť za covidu dokázali neskutečný věci na nejzazší hraně možnýho a nedostali za to skoro žádný ocenění. I při běžným provozu většinou mívám s doktorama a sestrama jenom příjemný zážitky. To se ale nevylučuje s existencí tendencí, vedoucích k popsanejm událostem. Z mýho textu je taky určitě jasný, že jsem se vždycky choval hodně opatrně – motivace zdravotníků tím pádem chápu. Přesto jsem přesvědčenej, že tehdy chybovali, protože škoda, kterou jistě působili, byla větší, než ta potenciální, který se snažili zamezit.
Jako válka, ale lepší
Přese všechno stejně na první vlnu vzpomínám jako na dobu, která byla ještě relativně pozitivní. Především si to dovolím říct proto, že ve chvílích největší paniky a vážnejch tváří v televizi bylo nakaženejch cca 3000 lidí v celý zemi. Možná pět tisíc? I kdyby to bylo deset tisíc, na grafu všech případů covidu v ČR ta hrozná první vlna vypadá legračně nepatrně ve srovnání s doslova masakrem, co přišel na podzim a v zimě.
Taky to bylo nový a přeci jenom svým způsobem vzrůšo. Byl jsem si syrově vědomej toho, že prožívám historickou událost a že opravdu nemám páru, jak se to může nebo nemůže zvrhnout. Třeba bude za půl roku dobře, třeba umře každej pátej člověk. Byl zvláštní pocit, když jsem opravdu nebyl schopnej si nějak předpovědět, co se mnou bude za měsíc, a cítil jsem, že žádná mluvící hlava v médiích neví víc.
A i přes všechnu tu akutní nejistotu, strach a hromady chyb a blbostí měli všichni vlastně dost energie a byli do značný míry schopný a ochotný se k tomu stavět nějak čelem a pozitivně.
Když to vláda posrala, sedli ke strojům a šili roušky, třeba čtrnáct hodin denně. Roznášeli jídlo seniorům. Připravovali ovocný koše zdravotníkům. Pořádali online koncerty, nebo vystoupení mezi panelákama na sídlištích. Já jsem teda nedělal vůbec nic, ale mělo to dobrou atmosféru. Každej večer v šest se lidi vykláněli z oken a tleskali členům složek Integrovaného Záchranného Systému. Byla to docela síla.
Můj pocit z toho bylo takový určitý radostný tetelení – tady byla ta zkouška pro náš ufňukanej a zpohodlnělej národ, tady byla další válka, ve který jsme mohli osvědčit, že za něco stojíme! Ale krásný na tom bylo, že nemusel nikdo nikoho zabíjet, naopak šlo jen o to co nejvíc lidí zachránit a pomoct jim. Nic lepšího si skoro nešlo pro zmohutnění národní jednoty představit. A tehdy na jaře jsem si skutečně myslel, že to tak bude. A že třeba tenhle kontrast lidský šikovnosti a solidarity s Babišovou neschopností mu politicky uškodí.
No… pojďme dál.
Pokračování v dalším díle „Nejhorší rok ever :(“
