Článek
Úvod
Tenhle text jsem v původní podobě sepsal mezi červnem 2021 a únorem 2022. Pustil jsem se do něj z toho důvodu, že jsem, stejně jako celej svět, od jara 2020 zhruba do jara 2022 prožíval historický události zásadního významu, o kterejch se bude určitě psát v učebnicích dějepisu. Tudíž se mě jednoho dne děti zeptají, jakej že byl ten covid, a já jim budu moct prostě dát přečíst následující řádky. Bude to lepší než vyprávění, protože už v létě 2021 jsem si uvědomil, že začínám zapomínat. Výrazy, lidi, memy a pocity, který pro mě chvíli předtím byly zásadní, se vytráceli, pohřbený pod dalšíma a dalšíma vrstvama úmornýho zoufalství.
Ambicí tohohle vyprávění není podat přesně chronologickou, vyváženou a ozdrojovanou zprávu. Snažím se jenom co nejupřímnějc zprostředkovat některý pocity, trendy a určitej zeitgeist tý éry, tam, kde se to hodí, i s mojí vlastní osobní perspektivou. Budu postupovat rámcově chronologicky, ale budu taky skákat po tématech, který se během pandemie postupně vynořovaly a okupovaly dnem i nocí zmučený nitro smolařů, co tehdy žili v Česku.
Tolik na úvod, teď už konečně kousněme do nedovařenýho netopejra a pusťme se do toho.
Tenhle článek je pokračováním prvního dílu „Nejezte nevařený netopýry“
(…)
Lockdownový střípky
V začátcích to furt spousta lidí nebrala vážně (později taky). Jiní, včetně mě, se jim snažili promlouvat do duše, samozřejmě hlavně výzvama na sociálních sítích. Hodně striktní v březnu 2020 byla Naďa. Spiklenecky se mi svěřila, že z nákupu chodí trochu delší trasou, aby si užila čerstvýho vzduchu… Jo, tehdy to fakt některý lidi takhle hrotili. Zlatý časy. Tohle bylo teda příliš striktní i na mě, já během lockdownu na procházkách konečně poznal okolí místa, kde jsem žil celej život.
Snoubenci přesouvali květnový svatby na podzim, že to bude lepší…
Ledaskdo se hlásil s tím, že „teho covida asi měl.“ Bylo jim blbě, bolely je klouby, měli vyrážku, teploty, chrchlali. To v březnu a na začátku dubna není nic divnýho, ale teď to najednou znamenalo, covid – a pro některý, že se teda už nemusí bát nebo si dívat pozor, protože mají čerstvý protilátky.
I některý členové mojí rodiny s vážnou tváří uvažovali, že jak jim bylo blbě, možná to byl covid… Je fakt, že měli i takový zvláštní specifický příznaky, jako vyrážku, která se tehdy s covidem začala spojovat (každej tejden se objevil novej příznak a z původně jasně čistě respiračního onemocnění se stalo v podstatě všechno, od průjmu přes vyrážku až po nespavost). Tatáž vyrážka se jim vrátila o rok a čtvrt později po očkování. Dneska už to nezjistíme.
Každopádně je jistý, že skutečný čísla covidu byly klidně až dvojnásobný oproti oficiálním, a to při všech fázích epidemie, ale přesto jsem i nadále ke všem těmhle dojmům z jara 2020 skeptickej. Lidi byli vystresovaný, nikdo nic nevěděl a mluvící hlavy předpovídaly armagedon.
Jak se postupně všechno zavíralo, přišly na řadu tělocvičny. Spolužák, hrdej příslušník Aktivních záloh AČR, pod nějakým mým statusem zval lidi na venkovní společný cvičení. Když mu tam švagr napsal, že to je právě tak trochu přesně to, co se nemá dělat, on odpověděl, že snad každej ví, jak mu je, a když na něj něco bude lízt, nepřijde. Na to dostal správnou odpověď, že je přece spousta (podle některejch údajů většina) bezpříznakovejch, který tím pádem snadno někoho nakazí, aniž by se kdy dozvěděli, že covid měli. Na to se hrozně rozhořčil, všem vynadal, že tématu vůbec nerozumí a že tedy nemá smysl o tom s nima diskutovat, a mě si vyhodil z přátel na facebooku. Tehdy jsem z toho byl trochu překvapenej, ale na standardy pozdější úrovně debaty to ještě bylo krásně nekonfliktní.
Aby vláda mohla vůbec něco dělat, musela vyhlásit výjimečnej stav. Za výjimečnýho stavu se náhle všecky činy stávají závažnějšíma. A tak byl nějakej pologramotnej závislej recidivista odsouzenej na dva roky za to, že ukradnul deset housek. Všichni se nad tím tak trochu drbali na hlavě a cejtili se blbě, i když to byly takový ty lepší housky kaiserovky. Myslím, že ho po půl roce pustili.
Církev velmi rychle najela na vysílání mší přes YouTube. Tomáš Halík fascinovaně promeditovával „čas zavřených kostelů“ a koukat se na přenos mše mu přišlo uncool. Já osobně jsem z toho měl radost a byl jsem celkem dojatej – vlastně jsem možná od toho kompu cítil o dost větší pocit sounáležitosti s bratry a sestrami, než ve většině případů naživo v kostele.
Z počátku byly nařízený roušky i v autě, i když jel řidič sám. Naštěstí to brzo někoho napadlo zrušit. „Dyť je ta rouška po hodině dejchání mokrá a nefunguje,“ zněl ultimátní argument jejich odpůrců. Že by jich s sebou mohli nosit víc a střídat je, ve hře asi nebylo…
Při běhání se roušky už od začátku nosit nemusely. V lese na houbách jo.
Neodjel jsem s rodičema na chalupu, protože jsem si chtěl užít spolubydlení s kamarády a sbalit ve městě nějakou tindrovku. To druhý byl docela problém. Fakticky jsme se pokoušeli s jednou slečnou domlouvat „schůzku“ přes video. Nikdy neproběhla, ale později jsem zjistil že to tak doopravdy leckdo dělal. Klobouk dolů, to muselo bejt fakt hustý.
„A to jako nemůžu… do hospody!?“
Spoustě lidí se v lockdownu zhroutil svět a to ani nepřišli o práci, o zdraví nebo o nikoho blízkýho. Překvapivě velká část upracovanejch, vystresovanejch, nevyspalejch lidí, vybavená Netflixem, Steamem, Wikipedií, YouTube, žijící v jedný z nejbohatších zemí světa, v informačně i zábavově nejvybavenější kultuře v historii vesmíru, najednou dostala (více méně) volno a instrukci, ať, v zájmu zachování lidskejch životů (!), prosím zůstanou sedět doma. A oni začali řvát:
„Já se nudííím!“
...
Zároveň s tím ale samozřejmě kdekdo naopak pátral, co všechno se dá vlastně dělat, když člověk nemusí do práce, a občas to byly i smysluplný věci. Podcasty, návody, cizí jazyky, šití, malování, pečení… Překlopilo se to místama i do trochu opačnejch extrémů. Ségra mi říkala, že v rámci mentální hygieny PŘESTALA píct domácí chleba, protože to v jednu chvíli dělali skoro všichni a chlubili se tím na sociálních sítích. Maškrtnica vyprávěla, že v jednu dobu nebyl k sehnání kvásek, protože ho vyluxovali noví pekaři.
Obecně první vlna byla ve znamení hojný aktivity, minimálně verbální. Halík, Pehe, a další psali vážně míněný články o tom, jaká je pandemie příležitost pro zastavení, obrácení, nový nazírání a tak dál. Šlo v podstatě o to, co jsem já říkal všem těm nudícím se fňuknám: „Tak si tyvole přečti knížku,“ akorát tak nějak vznešeněji.
Při druhý vlně už to pak všechny přešlo.
Ségra řekla, že ji lockdown zachránil před kolapsem organismu, protože se po několika letech konečně zase vyspala a mohla trochu zpomalit. Táta uniknul práci v open-space, kterej jim zavedli pár měsíců před covidem, a kterej ho extrémně vyčerpával.
Já osobně jsem v podstatě jenom cítil ten společenskej tlak, že bych teď měl dělat „něco jinýho“ a najít smysl života, ale neměl jsem moc kdy, protože se pro mě nic nezměnilo. Z domova jsem pracoval od roku 2018 a práce jsem, alespoň v začátcích covidu, měl stejně jako předtím. Když pak končil první lockdown, vlastně mě to mrzelo, protože se mi zdálo, že jsem ho dostatečně nevyužil. Během něj jsem si taky užíval vědomí, že nikdo nikam nemůže a tak já nikam nemusím a o nic nepřicházím. Stejně tak mě nevadilo hezký počasí ve chvíli, kdy jsem musel pracovat, protože společensky odpovědný bylo přece dřepět doma, ne jít na výlet.
Celkově mám ale pocit, že moje produktivita během lockdownu atrofovala. Myslím, že to tolik nevadilo, protože se to stalo skoro všem, po kterých naopak situace nevyžadovala dvojnásobný nasazení, ale stejně mi to bylo líto. V roce 2019 jsem napsal knihu, v roce 2020 ne, a v dalších letech až doteď taky ne. I kvůli tomu vnímám roky 2020 a 2021 jako naprostou černou díru a ztracenej čas, s výjimkou letních dobrodružství při pauze mezi lockdownama.
Za tohle jsme klíčema necinkali
Covid znamenal taky uzavření hranic. Byl jsem docela překvapenej, kolik lidí to vnímalo jako strašnej průšvih, prolomení tabu a výstražnej signál. Nejspíš jsem jakožto ročník 1992 tak ukolíbanej životem v demokracii, že se mi nerozsvítila nějaká kontrolka jako starším. Nebo jsem se dostatečně bál covidu – zdálo se mi, že je to naprosto pochopitelný opatření a nepochyboval jsem o tom, že se brzo hranice zase otevřou. I když ve chvíli, kdy nějakej plukovník Prymula v TV fantazíroval, že by se vlastně mohly hranice zavřít třeba na dva roky, jsem byl nucenej trošku nesouhlasně pozvednout obočí.
Uzavření probíhalo náhle, nekoordinovaně a často unilaterálně. Samozřejmě třeba v českým pohraničí, kde půlka lidí jezdí každej den za čáru, to byl docela problém. Nějak se vyřešil, ale myslím, že ne moc uspokojivě. Protože v Německu se covid rozjel víc než u nás, tady pak existoval z „pendlerů“ strach, že nám to sem zavlečou. Na podzim, když to bylo přesně opačně, se zase Čechů báli Němci.
Nekoordinovanej postup EU byl způsobenej tím, že je EU v řadě věcí furt hodně volný společenství a tak ani nemohla něco nařizovat, na druhou stranu je taková proto, že to ty státy chtějí, aby si mohly věci zachraňovat nebo prasit po svým a přetahovat se o dodávky roušek z Číny, kam je ještě před třemi měsíci samy prodaly. Nebyl to moc hezkej pohled.
Taky se mudrovalo o tom, proč je u nás první vlna o tolik mírnější, než v západní a hlavně jižní Evropě. Někdo vyprávě, jaký jsou ve Španělsku prasata, že tam lidi umírjí na sepsi i při operaci slepýho střeva, že Italové nebudou vládu poslouchat, se bralo jako samozřejmý, plácali jsme se po ramenou, jak jsme disciplinovaný. Jinej rozumbrada, co měl bohužel i funkci, pak v televizi blábolil něco o tom, že máme optimální mix germánskejch a slovanskejch genů, díky němuž jsme proti covidu imunní. Zase jiný se ofrňovali, že východoevropani jsou z komunismu zvyklí skákat, jak se píská, takže vlastně to, že jsme vládu poslechli v těch tvrdejch opatřeních je jakože špatně. O půl roku později kdosi správně podotknul, že když se to tu na podzim posralo, zase byl údajnej důvod, že kvůli komunismu vládě nikdo nevěří a je to tu východoevropská cochcárna.
Klasická situace, kdy každej chtěl něco říkat, ale málokdo měl v hlavě cokoliv, co by za říkání stálo.
Land of the free
Jestliže s Babišem to bylo blbý, s Trmpem to byla naprostá katastrofa. Bylo morbidně fascinjící se dívat na Ameriku, jak se trhá na kusy v záchvatech ultradebility (tehdy jsme na to ještě nebyli tak zvyklí, jako dnes). Všechno začalo runem na ochody, kde lidi vykoupili… toaleťák. No a dál už na všechno dlabali a roušky se u nich okamžitě staly subjektem kulturní války číslo jedna. Republikni na covid nevěřili a demokrati ano, z čehož pak plynulo všechno ostatní. Nejdivnější mi na tom tehdy přišlo, že Trump cíleně zabíjel svoje vlastní voliče. Myslím, že mu pak docela chyběli.
Vzhledem k pro mě nepochopitelný magický moci, kterou Trump měl a má nad množstvím Američanů, bylo docela nebezpčený, když ventiloval svoje nesmysle ve veřejným prostoru, například když při tiskovce se skutečnejma odborníkama navrhoval vstřikovat dezinfekce do žil, nebo snad kloktat, případně osvěcovat vnitřek člověka ultrafialovým zářením. Taky prozradil, že je největším expertem na epidemie, že z toho jsou sami vědci překvapený, kolik toho ví, a že okolo května virus zmizí jako kouzlem.
Člověk fakt už často pochyboval o tom, jestli je tohle pravda, jestli se zbláznil, nebo jestli je celá Trumpova osoba nějakej strašně krutej kanadskej žertík, kterej kdosi hraje na celý USA. Aspoň se šlo utěšovat tím, že Trump brzo zmizí a už se samozřejmě do Bílýho domu nikdy znova nedostane.
Nový slova
S covidem přišly spousty novejch slov a konceptů, který každodenním používáním rychle zdomácněly, přešly do memů a o dva roky později naprosto zmizely.
Smrtnost – není to samý co smrtelnost. Vyjadřuje, jak velkej podíl z těch, co něco chytnou, na to umřou. U covidu dělá cca 2 procenta, co je podstatně víc, než má chřipka.
Kapénky – malý částečky tekutiny, který ti lítají z tělních otvorů v hlavě, kdy žiješ. Protože jsou to tak malý kapičky, dokážou se vznášet ve vzduchu za ideálních podmínek i šest hodin. Můžou v sobě nýst viry, jako třeba covid. Kdy kejchneš, jsou to větší kapičky, skoro flusance, snáz je tedy chytne rouška. Každopádně smysl ústenky je chytat tyhle aeorosolový částečky, nesoucí viry, pochopitelně ne samotný viry jako takový, protože ty jsou ještě mnohem maličkatější.
Promoření – stav, kdy virus už prodělalo tolik lidí, kteří jsou vůči němu nyní imunní, že než v takhle odolný populaci najde další hostitele bez imunity, chcípne.
Ústenky – tak se správně říká rouškám, ale nikdo to slovo v reálu nepoužívá.
Trasování – Pohříchu teoretická aktivita, při níž někdo (ideálně vyškolený pracovníci hygienický stanice) zjišťuje, s kým vším se nakaženej člověk potkal v době, kdy už asi byl infekční, aby následně tyhle lidi byli varovaný a otestovaný.
Reprodukční číslo, neboli číslo R – průměrnej počet lidí, který nakazí jeden nemocnej. Když je číslo nižší než 1, epidemie slábne. Když je vyšší než 1, sílí, když je dva a víc, počet nakaženejch roste exponenciálně. Byly doby, kdy jsem tohle číslo sledoval každý ráno jako jednu z prvních věcí na internetu. Pozdějc, když jsem začal psát tenhle text, jsem už úplně zapomněl, jak že se tomu číslu říkalo, protože už bylo všem ukradený.
Mozková mlha – častej příznak covidu, kterej přetrvával i tejdny po odeznění těch ostatních. Šlo o akutní útlum intelektuálních schopností, na kterej nepomáhalo přemáhání se, kafe, ani studený sprchy. Prostě člověk na pár tejdnů citelně zblbnul. Představte si, jak devastující účinky tohle mělo na průměrnýho voliče…
Promoření
Na začátku epidemie byla docela populární teorie, že nejlepší způsob boje s virem bude populaci promořit. Některý země se dokonce rozhodly ji vyzkoušet. Řekly: důchodce někam zavřeme, ostatní ať si dělaj, co chtěj, všichni si to prodělají, získají imunitu, a přežijeme to.
Je to pochopitelně kravina, a to hned z několika důvodů. Za všechny jde uvíst, že i mimo důchodce covid dost velký množství lidí zabije a že hlavně, pokud jich to nemá zabít ještě mockrát víc, je potřeba je léčit a to nemusí zdravotní systém unýst.
Zkoušeli to v Británii, dokud covida nedostal sám Boris, kterej tak zjistil, že to není nic příjemnýho, a začal se chovat víceméně normálně (respektive zavedl megapřísný uzávěry a nechal je v platnosti asi rok a půl).
Zavedli to ve Švédsku. Na konci první vlny měli násobně větší množství mrtvejch než my, a ekonomiku zasaženou zhruba podobně. Později od toho v podstatě taky upustili, což ovšem nebránilo našim dezolátům demonstrovat za zrušení restrikcím, když to přece ve Švédsku funguje. Bylo aspoň legrační, jak jim najednou islamizovaný Švédsko, kde hordy migrantů znásilňují blondýny denně po stovkách, najednou bylo dobrý.
Dopady lockdownu
Pohled na to, jak se celej svět zavřel doma s Netflixem (tehdy frčel seriál o nějakým tygřím králi, nikdy jsem to neviděl, nemám Netflix), byl samozřejmě v mnoha ohledech fascinující. Kromě toho, co jsem u popsal, se ale začaly na jaře dít různý další věci.
Je potřeba zmínit obrovskej nárůst domácího násilí. Všude se o tom psalo, ale nejsem si jistej, jestli se to nějak odrazilo v prevenci, praxi, nebo čemkoliv. Já si lockdown skoro užíval, pro mnoho jinejch to bylo peklo. Stejně tak distanční výuka pro desítky tisíc chudejch dětí v ČR znamenala v podstatě rok a půl bez školy, protože prostě neměly vybavení na to, aby se jí zúčastnily. Blbý, co? Pro spoustu bohatších lidí je navíc něco takovýho v podstatě nepředstavitelný. Samozřejmě ani ty děti, který se distanční výuky zúčastnily, z toho nevyšly nepoznamenaný. Od učitelů pořád slýchám o nefunkčních kolektivech, co se neměly šanci poznat a o instinktivních návycích, vybudovanejch v situaci, kdy učitel neexistoval jako živej člověk, ale jen jako obličej na obrazovce, kterýho jde ignorovat stejně jako Alzáka před videem na YouTube.
Děti si na jaře 2020 prej začaly zase stavět bunkry. Možná i na to navazovaly předpoklady, že lidi v létě znovubjeví dovolenou v Česku, ale nejsem si jistej, nakolik se to pak vyplnilo.
Delfíni v Benátkách
Tohle by sedlo do předchozího odstavce, ale je to takovej meme, že to musím zmínit odděleně. Obecně se samozřejmě do jist míry na chvíli snížilo znečištění z dopravy i výroby. V Benátkách nebyli turisti, nebyly lodě, takže si sedl zvířenej bordel v kanálech a voda byla čistší. Díky většímu klidu se tam připluli podívat delfíni.1Byly z toho patetický výkřiky na twitteru (tak se tehdy jmenovalo X) „The nature is healing! We are the virus!“
Bylo by naivní si myslet, že se za dva měsíce lockdownu příroda zvládne nějak fundamentálně zhealovat, a věty, že my jsme virus, snad ani netřeba komentovat. Nicméně bylo vidět, že kdyby všichni lidi zmizeli, ostatnímu životu na zemi by se celkem ulevilo. Na to konto se začaly ozývat hlasy, že se po lockdownu nesmíme vrátit k předchozímu normálu, protože byl ekologicky neudržitelnej. O dva roky později se samozřejmě už neozývaly, možná s výjimkou krásnýho dokumentu od Davida Attenborougha.
Na delfíny se pak vytvořila spousta variací, nejvíc se mi líbila „Němci se vracejí do Sudet! Nature is healing!“
Chřipečka
„Chřipečka“ byl odbornej název respiračního onemocnění, laikům známýho jako SARS nCOVID-19, kterej používali odborníci z katedry Zdravýho selskýho rozumu z Vysoký školy života. A taky teda jeden kardiochirurg a jeden stomatolog se soukromou klinikou.
Protože covid u většiny nemocnejch není až tak hroznej (aspoň v akutním průběhu, dlouhodobý následky furt nejsou moc podrobně zmapovaný), samozřejmě ledaskomu lockdown přišel zbytečnej, hlavně kdy na něm tratili penze. Takže se od samýho začátkuzpochybňovalo, že je covid vážný onemocnění, a že je potřeba proti němu vůbec něco dělat, nebo alespoň dělat zrovna to, co se v tu chvíli dělá.
Bohužel to neříkali jenom anonymní idioti, ale taky např. Pirk, kterej svou autoritu nesporný světový kapacity dal plně do služeb dezinfo blábolu. Hodně výrazným odpůrcem roušek byl zubař Roman Šmucler, kterýho TOP9 někdy předtím nominovala do jakýsi skupiny odbornejch poradců státu, a on se s příchodem covidu zbláznil a na základě naprosto demagogickejch argumentů se snažil lidi od nošení roušek odradit. Je jasný, že pokud nosíte jednu látkovou roušku a neperete ji, není to moc zdravý, ale naštěstí je pomoc snadná – nebuďte prasata a perte ji. Bohužel tihle škůdci zaseli takovou setbu demence, že pak např. některý ředitelé škol v rozporu s vládním nařízením vůbec nevyžadovali roušky, protože „co kdyby měl kvůli tomu někdo zdravotní problémy a oni byli žalovaný.“
Co kdyby měl někdo zdravotní problémy kvůli covidu?
Je pravda, že vás rouška trošku přidusí, pochopitelně není příjemná, dráždí v krku, působí smrad z pusy a zvyšuje riziko zubních kazů. Nicméně je to zaprvý naprosto nesrovnatelný s nebezpečím, jakýmu jejím nenošením ostatní vystavujete, a zadruhý jsou profese, například… namátkou mě napadají lékaři a sestry, který nosí roušku třeba dvanáct hodin v kuse, mimo jiné proto, že jinejm lidem se nechce. Na jaře 2020 se naštěstí podařilo tyhle lidi tak nějak ukřičet a rozum, s určitejma šrámama, zvítězil.
Samozřejmě vůbec nepomáhalo, kdy papaláši na vlastní pravidla dlabali, seděli hned vedle sebe na obědě se Zemanem a jak malí se vymlouvali na vysoký stropy nebo že „jedli pod rouškou,“ pokud ji vůbec měli. Ještě o chlup horší to bylo v Británii, kde se extrapřísně vymáhal zákaz vycházení. Tou dobou tam policajt za porušení karantény „zatknul“ Sarah Everand, znásilnil ji a zabil, zatímco Boris Johnson, kterej zákaz vycházení vyhlásil, si dělal ilegální večírky v Downing street.
Do kategorie klasickejch lidovejch nesmyslů jde zařadit počáteční nápady, že před covidem ochrání panák tvrdýho, protože to je dezinfekce, haha. Alkohol virus zabíjí, ale kdy jeho konzumace oslabuje imunitu. Možná by trochu mělo smysl ho po pobytu v nebezpečným prostoru kloktat.
Některý český filutové, vycvičený hrdinným rozkládáním totality zevnitř, se po vzoru Havlova zelináře naoko podvolili nařízení nosit roušky, ale vyzráli na ducha zákona tím, že je nosili pod nosem. Tomu se říkalo „na čůráka.“ Speciální kategorii blbců pak tvořili ti, který si je sundavali, když s někým mluvili, tzn. ve chvíli, kdy byly nejvíc potřeba.
Jaroslav Flegr
Jaroslav Flegr byl už z dřívějška známej svým výzkumem toxoplazmózy a zdařilou mediální persónou výstředního vědce. Koronaviry ani epidemie nejsou úplně jeho obor, ale aspoň není kardiochirurg nebo zubař. A je nesporný, že zákonitostem epidemie rozumí a byl v obecným chaosu jeden z prvních, který je dokázali smysluplně a dokonce zábavně vysvětlovat. To bylo důležitý, protože ne všechno ohledně šíření viru a čtení statistickejch dat bylo úplně intuitivní, a ledaskdo, od novinářů po premiéra, v tom dost plaval.
Micík, Flegrův oranžovej kocour, jehož fotkama doprovázel facebookový statusy s chmurnejma předpověďma desítek tisíc mrtvejch, se stal jedním ze symbolů pandemie stejně jako domorobo roušky nebo červenej svetr. Vlastně by mě celkem zajímalo, jestli spojování nepopulárně-naučnejch materiálů s obrázkem roztomilý kočičky byl z jeho strany promyšlenej psychomarketingovej krok, založenej na gigabajtech dat o lidským chování, vyextrahovanejch z jeho „Pokusnejch králíků.“
Profesor Flegr byl jeden z cca pěti profilů, který jsem tehdy na facebooku ještě sledoval. Byly to srozumitelný a důležitý příspěvky. Trochu mě mrzí, že ve snaze zabránit katastrofě občas házel fakt hodně vyhrocený varování, který se samozřejmě nesplnily – dokonce ani ne proto, že by ho vláda poslechla, ale prostě jen proto. Tím spíš si pak možná někdo řekl, že to jsou kecy. Ale takovej je holt úděl proroka Jonáše.
Dopady první vlny
Prvních pár tejdnů byl celosvětově chaos a tak se dalo lecos omluvit, ale postupně začalo bejt jasný, že se vládě do některejch věcí prostě nechce. Pohostinství a kultura bily na poplach, že jsou úplně v prdeli. Stejně tak ledaskdo další. Rozjely se jakýsi kompenzační programy a ministryně instagramu Schillerová mávala v televizi nějakejma fantastickejma částkama jako sto miliard, nebo co. Tolik peněz samozřejmě nikdo ani náhodou neviděl.
Přesný a spolehlivý PCR testy, jejichž dostupnost by mohla pandemii úžasně zbrzdit, zůstaly i rok po vypuknutí epidemie na ceně asi 1600 Kč. A to ještě, když se k nim člověk vůbec dostal. Trvalo absurdně dlouho, než se protlačila plná kompenzace ušlý mzdy pro ty, který museli s covidem zůstat doma. Ale nakonec se to vyřešilo.
Mnohem dýl oproti tomu trvalo politikům zjistit, že jsou celý skupiny lidí, na který se vzhledem k modelu jejich práce vůbec žádný kompenzace nevztahují, i když přišli třeba o veškerej výdělek. Vláda na jednu stranu furt citově vydírala a kladla na srdce, ať lidi nikam nechodí a s nikým se nevidí, a značná část zajištěný, z domova pracující veřejnosti ráda naskakovala na nezodpovědný čůráky, co šíří covid, ale faktem je, že prostě byla spousta lidí, která si musela vybírat mezi riskem covidu a smrtí hladem a státu trvalo příšerně dlouho si toho všimnout.
Mezitím podnikatelé o kompenzace pomalu přestali žádat, protože zjistili, že to je na nic. Byla velká administrativní zátěž a pak to museli vracet kvůli tomu, že někde blbě vyplnili kolonku. Když se někomu kvůli covidu zastavilo podnikání, požádal o podporu a mezitím si vzal brigádu třeba jako metař, aby to do tý doby doklepal, podpora mu nebyla přiřknutá, protože měl přece výdělek! Nepochybuju, že byla podpora nadesignovaná tak, aby na ní dosáhlo pokud možno co nejmíň lidí. K tomu se ještě Schillerka vyjadřovala v tom smyslu, že každá zodpovědná firma má přece polštář aspoň na tři měsíce.
Úředníci z finančáku doslova brečeli v médiích, že nestíhají, nezvládají, že se nedá všechna ta administrativa obsloužit a ať k nim mají lidi shovívavost. Bylo by snazší je vyslyšet, kdyby oni sami měli shovívavost s poddanejma, o jejichž přežití rozhodovali na základě překlepu ve čtyřstránkovým lejstru.
Korunoval to údajně levicovej prezident Zeman, kterej řekl, že se takhle aspoň pročistí trh od slabejch firem, co si nezasloužej přežít a že umělci vždy tvořili svá nejlepší díla, když byli hladoví.
Já i moje rodina i moji kamarádi jsme byli celkem v pohodě. Díky Bohu měli všichni buď rozumný šéfy, nebo mohli s prací skončit. Mohli se chránit a neohrozit svoje živobytí. Ale běhal mi mráz po zádech při představě, že je v Česku strašně moc lidí, jejichž životy jsou opravdu nevyhnutelně ovlivněný kdejakou debilitou, co si Andrej vymyslí. Že jejich zdraví, životy, nebo obživa závisejí na tom, co nějakej Prchal spočítá, že se vyplatí nebo nevyplatí u voleb. Beznadějnější situaci si jen těžko jde představit.
Velikonoce a rozvolnění
Rozvolnění je další vtipný slovo, který před pandemií nikdo v životě neslyšel, ale pak se objevilo a všem bylo jasný, co znamená. Nevím, jestli jde o výplod Babišovy českoslovenštiny, každopádně se ujalo. A bylo to něco, na co se všichni těšili jako na vysvobození. Bylo tedy jenom vhodný, že na Velikonoce, svátek, kdy se slaví smrt a vzkříšení Ježíše Krista, kterej na sebe vzal všechny průsery lidstva a získal mu tak věčnou svobodu a život, se konečně po měsíci a půl otevřely…
...hobbyshopy.
Jo.
I přes všechny žvásty o tradičních hodnotách prostě Česko není křesťanskej národ - je to minoritnější náboženství, než v některejch evropskejch zemích islám. Zato chalupářství je hodně silná denominace. Tudíž na nejvýznamnější křesťanskej svátek zůstaly kostely furt zavřený (vůbec zvlášť ze začátku lockdownu bylo vidět, že na hudební festivaly si ještě tak někdo vzpomene, ale na náboženský shromáždění ne), ale mohli jste si koupit hnojivo, nový čepele do sekačky, nebo sázecí kolík.
Mně to přišlo spíš vtipný, stejně bych do kostela nešel, zdálo se mi, že situace tomu neodpovídá, ale řada věřících to vnímala jako dost nechutný. Myslím, že někde tady jsou kořeny příklonu části církve k dezinfo a nácko-scéně v dalších letech. Ten šok ze zjištění, jak málo církev, věřící, a ty nejposvátnější věci pro tuhle zemi znamenají, pocit křivdy, když vláda zavřela kostely jedním nařízením spolu s kroužkama keramiky a výstavama psů a následně je zapomněla otevřít, vzbudil v některejch křesťanech nepěknou reakci. Nešlo o specificky církevní fenomén, během covidu se bez nadsázky zbláznilo hodně lidí, ale každej k tomu měl různý důvody. U věřících bych předpokládal mimo jiné tenhle moment.
No a pak už to postupně jelo. Všichni měli lockdownu plný zuby. Strašně strašně trpěli tím, že celej měsíc(!) nemohli nikoho vidět, nemohli jít na pivo, a tak. Nudili se. Ale stálo to za to, Česko tuhle válku vyhrálo, dokázali jsme to! Ne zásluhou vlády, ta posrala co mohla – nejdřív problém popírala, pak bagatelizovala a pak vyráběla chaos a spíš překážela, než cokoliv jinýho, ale národ ji zdatně nahradil, ušil si roušky a zůstal z velký části sedět doma. Byli jsme na tom tehdy z Evropy mezi nejlepšíma a Babiš děsně spokojeně vzkazoval Američanům, zmítajícím se v totálním průseru, ať nosí roušky, tak jako Češi. Že to Korejci, Japonci nebo Vietnamci zvládli ještě mnohem líp, než my, a proč, nikdo moc neřešil. Že bychom se inspirovali, nenapadlo nikoho nikdy.
Byli jsme, tak to fakt ten mamlas řekl, „Best in covid.“
Tak jsem šel poprvý od února na Krav magu. Rouška mi ještě visela kolem krku, ale nikdo jinej ji neměl, tak jsem si ji ani nenasadil.
Jeli jsme s partou na výlet. V autě jsme si ještě roušky nandali a zdravili jsme se podáním nohy, nicméně bylo pravděpodobný, že po měsíci izolace nikdo covid mít nebudeme, že to třeba přijde zas až za pár tejdnů. Čenda měl obrovský afro a my ostatní přerostlý mařeny jak ve čtrnácti.
Viděl jsem čísla nakaženejch, zdály se mi vysoký a říkal jsem si, že v létě tu máme covida zase a bude další lockdown. Nicméně se ukázalo, že sluníčko viru nedělá dobře (respektive mu spíš nedělá dobře to, že jsou lidi venku a ve větší vlhkosti, kde blbě lítají kapénky, a taky se jim zlepšuje imunita), takže všechno vypadalo líp, než leckdo čekal.
Influenceři, známí kavárníci a lepšolidi postavili na Karlově mostě dlouhatanánskej stůl a každej, kdo něco přinesl, se tam mohl s ostatníma veselit a fotit si selfíčka na instagram, jak jsme porazili covid.
„Covid už přece není,“ namítla mi udiveně, asi jako kdybych se strachoval, že ten Hitler nám ještě něco vyvede, Salome někdy začátkem června, když jsem se o tý ošklivý nemoci zmínil.
„No, na podzim bude druhá vlna, žejo,“ poučil jsem ji moudře. Druhá vlna. To bylo nepříjemný, temný slovní spojení, který občas proslovil nějakej expert.
„Chm. Ty tomu věříš?“ ptala se trochu nejistě, trochu pohrdavě.
Musel jsem odpovědět, že nevím, že jsem prostě radši skeptickej. Ve skutečnosti jsem ale tak nějak doufal, že to teda přes léto dostatečně vychcípá (virus, ne lidi) a že hlavně, haha, že už budeme připravený.
LOL!
Pokračování v dalším díle „Best in covid“
so far
