Článek
Podle hlavních měst tří zakládajících členských států je pakt znám také jako „Osa Berlín – Řím – Tokio“, anebo prostě „Osa“. Uvedeným paktem Japonsko uznávalo vedoucí roli Německa a Itálie při zavádění nového pořádku v Evropě, Německo a Itálie uznávaly vedoucí roli Japonska při zavádění nového pořádku ve východoasijském prostoru. Podle článku 5 pakt neměl vliv na politické vztahy, které Německo, Itálie a Japonsko měly k SSSR. Tak vznikla „osa“ Berlín - Řím – Tokio, k níž se v listopadu 1940 připojily Maďarsko, Rumunsko a Slovensko. Méně známá je skutečnost, že na podzim 1940 byl Německem k účasti na Trojpaktu přizvána také čtvrtá mocnost – Sovětský svaz.
Po porážce Francie zůstávala jediným protivníkem Německa Velká Británie. Protože letecká „bitva o Anglii“ skončila pro Německo neúspěchem a plánovaná invaze na britské ostrovy musela být odložena na neurčito, chtěl Hitler zkusit zasadit úder britské koloniální říši. K tomu hodlal využít Japonsko, ale také Sovětský svaz, a to bez ohledu na to, že 31. července 1940 vydal rozkaz vypracovat plány pro případný útok na tento stát.
Od podepsání německo-sovětského paktu o neútočení 23. srpna 1939 a jeho tajného protokolu o rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě se spolupráce mezi Německem a SSSR vyvíjela celkem úspěšně. Německo dalo Sovětskému svazu volnou ruku v Pobaltí a ve Finsku a obrátilo svou pozornost k západní Evropě. Smlouva ani tajný protokol však neřešily otázku rozdělení sfér vlivu na Balkáně. Tam se zájmy obou diktatur začaly brzy křížit. Sovětský svaz měl zájem především na Bulharsku a na využití jeho černomořských přístavů. Krátce poté, co Moskva na přelomu září a října 1939 vnutila třem baltským státům spojenecké smlouvy, nabídl Sovětský svaz poskytnutí „bezpečnostních záruk“ také Bulharsku. Moskva žádala také uzavření dohod o hospodářské spolupráci, letecké a námořní dopravě. Výměnou slibovala bulharské vládě pomoc při získání Jižní Dobrudže, území, které v roce 1913 anektovalo Rumunsko a které se Bulharsko snažilo získat zpět. Sovětská iniciativa měla jen částečný úspěch. Tehdejší bulharský předseda vlády a ministr zahraničí Georgi Kjoseivanov byl zastáncem politiky neutrality Bulharska. Navíc se obával, že pakt se Sovětským svazem by omezil bulharskou svrchovanost podobně jako u baltských států. Stejný názor měl i bulharský car Boris III. Bulharská vláda proto sice souhlasila s uzavřením hospodářské dohody a smlouvy o letecké a námořní dopravě, ale pakt se Sovětským svazem 15. prosince 1939 odmítla jako neaktuální.
Sovětské pronikání na Balkán vzbuzovalo v Berlíně obavy. 26. června 1940 dal Sovětský svaz ultimátum Rumunsku, aby okamžitě postoupilo SSSR území Besarábie a severní Bukoviny. Rumunsku nezbylo než souhlasit. 28. června vstoupila Rudá armáda do Besarábie a severní Bukoviny. Proti připojení Besarábie Německo v zásadě nic nenamítalo, protože toto území bylo do roku 1918 součástí Ruské říše, rozpaky a znepokojení ale vyvolala anexe Bukoviny, protože ta před rokem 1918 patřila k Rakousko-Uhersku a v tajném protokolu k německo-sovětském paktu se o této oblasti (na rozdíl od Besarábie) nehovořilo. Rumunsko v obavě před dalšími sovětskými územními požadavky začalo vyjednávat s Německem o poskytnutí bezpečnostních záruk; poté, co Rumunsko souhlasilo na základě německé a italské arbitráže s odstoupením severního Sedmihradska Maďarsku (30. srpna 1940) a s odstoupením jižní Dobrudže Bulharsku (7. září 1940), Německo záruky poskytlo.
Na sovětské straně rovněž nechyběly obavy z německé politiky. Finsko ve snaze získat zpět území ztracená v zimní válce se Sovětským svazem (30. 11. 1929 – 12. 3. 1940) se začalo sbližovat s Německem. 12. září 1940 byla mezi Finskem a Německem podepsána tajná dohoda o vojenské spolupráci a dodávkách německých zbraní Finsku. V případě války Německa proti SSSR mělo Finsko povolit transit německých vojsk přes své území, přičemž se počítalo s tím, že se samo zapojí do tohoto konfliktu. Do Finska byl poslán menší vojenský kontingent, jemuž Švédsko v tichosti povolilo průjezd přes své území. Rovněž Rumunsko vyslovilo na podzim 1940 souhlas s příchodem německých vojsk.
I když Adolf Hitler už 31. července 1940 vydal pokyn vypracovat plány možného útoku na SSSR, zatím se ještě nevzdával ani myšlenky, že by se Sovětský svaz mohl připojit k Paktu tří. 13. října 1940 německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop na Hitlerův pokyn poslal osobní dopis Stalinovi. V něm vysvětlil, že právě uzavřený „pakt tří“ není v žádném případě namířen proti Sovětskému svazu. Tlumočil Stalinovi Hitlerův názor, že SSSR, Itálie, Japonsko a Německo mají v zájmu světového míru „historické poslání“ rozdělit a respektovat své zájmy ve světovém měřítku. Za tím účelem vyjádřil Ribbentrop přání, aby do Berlína přijel Vjačeslav Molotov, předseda sovětské vlády a ministr zahraničních věcí. Stalin s vysláním Molotova vyjádřil 22. října souhlas.
Molotov dorazil do Berlína 12. listopadu 1940 ráno. Jednání se vedle Molotova a Ribbentropa zúčastnil ještě náměstek ministra zahraničních věcí Vladimir Dekazonov, který byl ve skutečnosti vysokým důstojníkem sovětských tajných služeb, Molotovův tlumočník Vladimir Pavlov, z německé strany Gustav Hilger, legační tajemník na německém velvyslanectví v Moskvě považovaný za odborníka na záležitosti Ruska, a jako zapisovatel vyslanecký rada Schmidt z německého ministerstva zahraničí.
Molotov byl nejprve přijat Ribbentropem. Ten zahájil jednání výkladem o tom, že Velká Británie je již prakticky poražena, a proto je třeba uvažovat o poválečném světovém pořádku. V něm bude samozřejmě místo i pro Sovětský svaz, který by ale měl zaměřit svůj zájem „jižním směrem k otevřenému moři“, tedy k Perskému zálivu. Ribbentrop navrhl dohodu mocností Trojpaktu se Sovětským svazem, v níž by se signatáři zavázali vzájemně respektovat své zájmy. Molotov návrh neodmítl, ale řekl, že vymezení sfér vlivu by muselo být jasné a přesné. Odůvodnil to tím, že vymezení sfér vlivu mezi Sovětským svazem a Německem, jak bylo dohodnuto minulý rok, již pod vlivem vývoje světových událostí částečně zastaralo a vyžaduje zpřesnění.
Odpoledne téhož dne následovalo jednání v říšském kancléřství. Hitler hovořil nejprve o hospodářských otázkách a potřebě zajistit Německu suroviny. Zdůraznil, že na Balkáně má Německo jen hospodářské zájmy. Německo ale nedovolí, aby si Britové vybudovali základny v Řecku. Naznačil tím, že Německo bude možná nuceno poskytnout vojenskou pomoc Itálii: ta zahájila 28. října 1940 z obsazené Albánie proti Řecku útok, který ale Řekové úspěšně odrazili. Jinak se Hitler vyslovil pro další sovětsko-německou spolupráci. Ujistil Molotova, že zájmy Sovětského svazu budou všemi členy Trojpaktu zohledněny.
Molotov chtěl naopak po Hitlerovi ujištění, že německo-sovětská dohoda o rozdělení vlivu na severu Evropy platí i pokud jde o Finsko, protože „finská otázka ještě není vyřešena“. Hitler narážku zřejmě pochopil: řekl, že Německo si nepřeje žádnou novou válku v Baltickém moři. Po dvou a půl hodinách bylo jednání přerušeno, protože vznikla obava z britského náletu.
Následující den (13. listopadu) jednání v říšském kancléřství pokračovala. Molotov opět otevřel otázku přítomnosti německých vojsk ve Finsku a také v Rumunsku, proti které měla Moskva vážné námitky. Hitler vyslání německého kontingentu do Rumunska odůvodnil potřebou ochrany rumunských naftových polí, nutných pro německý průmysl; přítomnost německých vojenských jednotek ve Finsku vysvětlil potřebou zajištění zásob niklu a dřeva a přesunem vojsk na sever okupovaného Norska. Zopakoval, že Německo uznává ruské zájmy ve Finsku, ovšem je třeba v této zemi zajistit i zájmy Německa. Molotov trval na tom, že definitivní mír v oblasti Baltského moře je možné zajistit jedině na základě německo-sovětské dohody o zájmech obou zemí ve Finsku. Hitler zopakoval, že není myslitelné, aby ve Finsku vypukla nová válka. Debatu pak uzavřel Ribbentrop s tím, že Německo už nebude do Finska posílat žádné jednotky.
Poté se Hitler vrátil k původní myšlence parcelace britského impéria po porážce Velké Británie. Řekl, že uvažuje o zřízení „světové koalice zainteresovaných mocností“, které by uspokojily své nároky z „konkursní podstaty britského impéria“. Členem této koalice bude samozřejmě i Sovětský svaz, do jehož sféry vlivu by připadly britské „jižní asijské oblasti“. Molotov dal ale najevo, že Sovětský svaz chce zůstat především evropskou mocností, a tudíž se primárně zajímá hlavně o poměry na Balkáně. Má zájem na dobrých vztazích s Tureckem, což ale předpokládá vyřešení otázky kontroly nad Dardanely a Bosporem. Protestoval proti německým bezpečnostním zárukám Rumunsku. Pak se zeptal, jak by se zachovalo Německo, kdyby stejné záruky dal Sovětský svaz Bulharsku. V té době byla už byla v Sofii u moci germanofilská vláda Bohdana Filova a probíhala tajná jednání o přistoupení Bulharska k Trojpaktu. Hitler proto odpověděl, že Bulharsko by nejprve muselo samo o takové záruky požádat a Německo by svůj postoj muselo konzultovat s Itálií. Jednání nakonec ukončil Hitler s tím, že je pozdě a je třeba se obávat britského náletu.
Nálet se v noci skutečně uskutečnil a všichni účastníci se museli odebrat do krytu. Po skončení náletu jednání pozdě večer pokračovalo už bez Hitlerovy přítomnosti. Ribbentrop předložil Molotovovi návrh smlouvy koncipované jako dohoda mezi třemi státy Tripartitního paktu a SSSR. V čl. 1 smlouvy bylo konstatováno, že SSSR souhlasí s cíli paktu a bude se státu paktu spolupracovat při jejich naplňování. V čl. 2 se Německo, Itálie, Japonsko a SSSR zavazovaly vzájemně respektovat své sféry vlivu a čl. 3 zavazoval signatáře nevstupovat do spolku s žádnou mocností a nepodporovat spolek mocností, který je namířen proti jedné z čtyř velmocí (tj. Německa, Itálie, Japonska a SSSR). Státy se měly vzájemně hospodářsky podporovat a uzavírat mezi sebou další vhodné dohody. SSSR se tím fakticky stával čtvrtým členem „osy“ a tripartitní (trojstranný) pakt se tak měnil ve čtyřstranný. Smlouva měla obsahovat dva tajné dodatky. První se týkal rozdělení sfér vlivu čtyř mocností, přičemž SSSR měl získat oblast „na jih od svých hranic směrem k Indickému oceánu“. Druhý protokol zavazoval SSSR působit společně s Německem a Itálií na Turecko, aby se vzdalo své smlouvy s Velkou Británií výměnou za garanci svých hranic. Molotov slíbil, že v Moskvě návrh pečlivě prostudují a Berlín na něj dostane odpověď diplomatickou cestou. 14. listopadu Molotov opustil Berlín.
Stalin poslal odpověď 25. listopadu 1940 ve formě protinávrhu. Ten vyjadřoval ochotu SSSR přistoupit k Trojpaktu, ale za podmínek, že se německá vojska stáhnou z Finska a Německo bude souhlasit se sovětsko-bulharským paktem včetně rozmístění sovětských vojsk v Bulharsku. Sovětská sféra vlivu při dělení světa měla zahrnovat také území v Iránu a Iráku.
Hitler protinávrh ponechal bez odpovědi, protože požadavek sovětsko-bulharské spojenecké smlouvy byl pro něj nepřijatelný (Bulharsko přistoupilo k Trojpaktu 1. března 1941). Důležitější ale zřejmě bylo, že Hitler už o sovětské spojenectví nestál. 5. prosince 1940 obdržel hotové plány pro útok na SSSR, které 18. prosince schválil.
Těžko říci, jak by se vyvíjela druhá světová válka, pokud by se SSSR se stal skutečně spojencem Německa, Itálie a Japonska, a především v případě, pokud by se realizoval sovětský protinávrh. Ale jedna věc je jistá: SSSR už tehdy chtěl být jednou z mocností, které si v klidu rozdělují svět. V roce 1940 se to tak úplně nepovedlo, ale v roce 1945 už ano. Toto rozdělení trvalo až do roku 1989. Dnes se Rusko k této myšlence vrací. Bohužel pro nás.
