Diplomová práce Filipa Turka je výjimečně špatná - 5 nejhorších bodů

V minulém příspěvku jsem se zaměřil na bakalářskou práci Mikuláše Mináře a argumentoval jsem, že Minář předložil zcela průměrnou bakalářku, kterou vedoucí práce Tomáš Halík vynesl do nebes, a Turek velmi slabou diplomku, která přesto prošla. A na ni se podíváme právě teď.

Sám Turek o své diplomové práci pro iDNES.cz uvedl - „Vedoucí práce mi dal 60 ze 60 bodů s tím, že je práce excelentní a doporučuje ji k rigoróznímu řízení. Celkový studijní průměr mám 1,23, což mě řadí mezi 16 procent nejlepších studentů programu.“

Anti-intervencionistická práce může být výborná. Stejně tak může být kvalitní práce vycházející z realismu, kritizující NATO nebo hájící část argumentace Václava Klause.

Problém diplomové práce Filipa Turka (na základě níž získal titul Mgr.) je mnohem prozaičtější: na několika důležitých místech je metodologicky a fakticky mimořádně slabá.

A nejde o překlepy na okraji textu. Některé chyby zasahují samotný základ argumentace.

První výzkumná otázka diplomové práce Filipa Turka zní (např. viz abstrakt práce a str. 2):

„Proč vojenské intervence NATO vedly ke zhoršení mezinárodní bezpečnosti a stability?“

Taková explanační otázka nemusí být sama o sobě chybná, pokud je zkoumaný jev již nezávisle a spolehlivě doložen (rozumějte: mimo danou práci).

Zde je však problém v tom, že právě tvrzení o negativním dopadu intervencí se následně objevuje jako jeden z hlavních výsledků práce. To, co má analýza teprve prokázat, je tedy do značné míry vloženo už do formulace výzkumné otázky. Autorův design práce tím vytváří značné riziko konfirmačního zkreslení: místo skutečného testování, zda a za jakých podmínek intervence bezpečnost zhoršovaly, může analýza sklouznout k hledání vysvětlení pro předem přijatý závěr.

Ještě závažnější problém se objevuje v metodologické pasáži první kapitoly. Autor uvádí, že Kosovo, Afghánistán, Irák a Libyi analyzuje prostřednictvím komparativní případové studie podpořené procesním sledováním. Hovoří o operacionalizaci proměnných, indexech konfliktů a terorismu a nakonec prohlašuje (str. 5):

„Tento přístup nám umožňuje izolovat efekty intervencí od výchozích podmínek pomocí metody rozdílu v rozdílech, která porovnává bezpečnostní trajektorie s podobnými neintervenovanými regiony.“

To už není pouze obecná kvalitativní interpretace historických událostí. Metoda rozdílu v rozdílech (difference-in-differences) je konkrétní empirický postup, který vyžaduje srovnání změny u zkoumaných případů se změnou u vhodně zvolených srovnávacích případů.

Taková analýza však v práci následně předvedena není. Nejsou jasně identifikovány ony „podobné neintervenované regiony“, není předložena konstrukce intervenované a srovnávací skupiny a není ukázán ani samotný odhad rozdílu v rozdílech, z něhož by bylo možné deklarovaný efekt reprodukovat. Ostatně výraz „metoda rozdílu v rozdílech“ i odkaz na „neintervenované regiony“ se v textu objevují právě a jen v této jediné metodologické pasáži.

Pozoruhodný je i rozsah vlastní analýzy. Oddíl věnovaný konkrétním dopadům čtyř intervencí zabírá přibližně dvě strany: Afghánistán, Irák, Kosovo a Libye jsou shrnuty vždy několika větami a následně jednou souhrnnou tabulkou. Hned na následující straně už autor konstatuje, že tyto „hloubkové případové studie“ „prokázaly přímou kauzální vazbu mezi intervencemi a regionální destabilizací“.

Jak přesně byla tato přímá kauzální vazba prokázána, však z předložené analýzy není zřejmé. Deklarovaná metoda rozdílu v rozdílech zde provedena není a ani následná část práce tuto mezeru nedoplňuje. Následuje totiž kapitola věnovaná především postojům Václava Klause k intervencionismu, založená na obsahové analýze jeho projevů, publikací, rozhovorů a dalších výroků.

V závěru pak autor svou metodologii popisuje podstatně skromněji jako kvalitativní metodologii kombinující obsahovou analýzu primárních zdrojů s kritickou reflexí sekundární literatury.

To není detail. Tvrdit, že výzkumný design umožňuje „izolovat efekty“ intervencí a že následná analýza „prokázala přímou kauzální vazbu“, je něco podstatně silnějšího než stručně interpretovat několik historických případů. Právě nepoměr mezi deklarovanou metodou, skutečně předvedenou analýzou a silou konečného kauzálního tvrzení považuji za jeden z nejzávažnějších metodologických problémů celé diplomové práce.

První výzkumná otázka se výslovně ptá, proč „vojenské intervence NATO“ vedly ke zhoršení mezinárodní bezpečnosti a stability. Mezi čtyři hlavní analyzované případy však práce zařazuje Kosovo, Afghánistán, Irák a Libyi (str. 20 - 26).

Právě zde se vymezení výzkumu začíná rozostřovat. Nejvýraznější je případ Iráku v roce 2003. Invazi provedla koalice vedená Spojenými státy, nikoli NATO jako organizace. Samotné NATO výslovně uvádí, že v kampani v roce 2003 jako organizace žádnou roli nemělo, protože mezi členskými státy nepanovala shoda. Pozdější angažmá NATO v Iráku mělo jinou podobu; alianční výcviková pomoc nebyla totožná s americkou bojovou operací.

Ani Afghánistán není při takto širokém časovém vymezení úplně jednoduchým případem. NATO převzalo velení nad ISAF až v srpnu 2003, tedy téměř dva roky po zahájení americké operace v Afghánistánu.

Autor si rozdílu mezi americkými a aliančními operacemi zřejmě alespoň částečně všímá, protože později už svou analýzu označuje obecněji jako analýzu „amerických a aliančních intervencí“ (str. 4 a str. 24). Tím ale vzniká metodologická nekonzistence: výzkumná otázka je vymezena na intervence NATO, zatímco empirická analýza pracuje s širší kategorií amerických a aliančních zásahů.

Tady začíná být problém diplomové práce Filipa Turka opravdu vážný.

Práce například tvrdí, že Spojené státy v NATO (str. 10) „efektivně kontrolují 27 % vážených hlasů díky svému rozpočtovému příspěvku“.

Jenže v hlavním rozhodovacím orgánu NATO žádné takové vážené hlasování neexistuje. Rozhodování Severoatlantické rady je založeno na konsensu; NATO výslovně uvádí, že se zde nehlasuje a nerozhoduje většinou. Výše finančního příspěvku tedy státům nepřiděluje žádný odpovídající počet „hlasů“.

Ještě podivuhodnější je jiné tvrzení. Diplomová práce Filipa Turka dále uvádí (str. 15), že z 32 vojenských operací NATO realizovaných mezi lety 1949 a 2024 bylo 26 misí, tedy 81 %, schváleno na základě článku 5 Washingtonské smlouvy. Tak to skutečně v diplomové práci stojí.

Oficiální historie NATO však uvádí, že článek 5 byl ve více než sedmdesátileté historii Aliance uplatněn pouze jednou — po teroristických útocích z 11. září 2001. V reakci na tuto aktivaci NATO identifikuje jako operace podle článku 5 například Operation Eagle Assist a Operation Active Endeavour; řada dalších známých misí NATO byla naopak vedena jako operace mimo článek 5.

Odkud tedy pochází tvrzení Filipa Turka, že 26 z 32 operací NATO bylo „schváleno na základě článku 5“, mi není z práce zřejmé a je v zásadním rozporu s oficiálním popisem historie operací NATO.

To už není spor realistů s liberálními institucionalisty. Tady jde o základní ověřitelná fakta o instituci, která je jedním z hlavních předmětů celé práce.

Snad nejbizarnějším příkladem je americká pomoc Ukrajině.

V textu se tvrdí:

„USA zvýšily vojenskou podporu Kyjevu na 195 bilionů dolarů.“ (str. 16). Ještě jednou: 195 bilionů dolarů! Jenže graf číslo 4, na který práce sama odkazuje, pracuje s částkami v řádu stovek miliard dolarů, nikoli stovek bilionů. Nejspíš jde o klasickou záměnu anglického billion za český „bilion“. Jenže u diplomové práce z mezinárodních vztahů je chyba o tři řády v jednom z hlavních geopolitických témat opravdu těžko přehlédnutelná.

Podobné potíže provázejí i údajná procenta úspěšnosti a neúspěšnosti intervencí. V jednom závěru se například tvrdí, že 78 % (str. 26) analyzovaných misí vedlo k dlouhodobému nárůstu násilí a 83 % intervenovaných zemí zaznamenalo opakované konflikty. Jen několik řádků dál poznámka uvádí jiné číslo — 73 %.

Neříkám, že Turkova práce je špatná proto, že kritizuje americkou hegemonii. Není špatná proto, že používá Mearsheimera. A není špatná proto, že bere vážně názory Václava Klause. Analýza Klausova anti-intervencionismu je ostatně legitimním a výslovně deklarovaným cílem práce.

Pozoruhodný je však nepoměr mezi jednotlivými ambicemi práce. První výzkumná otázka míří k velmi silnému empirickému a kauzálnímu tvrzení o dopadech vojenských intervencí na mezinárodní bezpečnost. Vlastní evaluaci čtyř hlavních případů však práce věnuje jen velmi omezený prostor. Naproti tomu podstatná část dalšího textu je věnována rozboru názorů Václava Klause a jejich údajného dopadu na českou zahraniční politiku (str. 27 - 77). Samo o sobě na tom není nic špatného — právě tato část by mohla být samostatným a zcela legitimním tématem diplomové práce. Problém je, že mnohem ambicióznější kauzální tvrzení o intervencích, na němž stojí první výzkumná otázka, není analyticky rozpracováno ani srovnatelně důkladně.

Práce je podle mého názoru mimořádně slabá proto, že na úrovni diplomové práce kombinuje výzkumnou otázku, která už předpokládá část následného závěru, deklarovanou, ale nepředvedenou kauzální metodologii, problematické vymezení případů, závažné faktické omyly o NATO a číselná tvrzení, jejichž původ či význam je místy velmi obtížné rekonstruovat.

Jedna taková chyba by mohla být přehlédnutím. Dvě by ukazovaly na nedbalost. Když se však problémy objevují od formulace výzkumné otázky přes metodologii až po základní fakta a práci s daty, je podle mě zcela legitimní hodnotit odbornou úroveň práce jako celku.

A právě proto používám poměrně neobvyklé hodnocení: Turkova diplomová práce není pouze slabá. Podle mého kritického rozboru je výjimečně špatná.