Hlavní obsah
Lidé a společnost

Stokrát dobrý multikulturní dort

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované.

Foto: Jan Šťovíček

Školství v Egyptě má zcela odlišnou kulturu

Snaha o vytvoření multikulturního prostředí někdy vypadá jako snaha malíře zachovat barevnou pestrost své palety smícháním všech barev dohromady. Nebo jako když pejsek a kočička ze samých dobrých věcí uvařili slavný stokrát dobrý dort.

Článek

Kdo jako já, hodně cestuje, setkává se s mnoha kulturami v jejich přirozeném prostředí. Všechny se snaží respektovat, jakkoli jsou mu některé blízké, jiné méně a někdy jim ani za mák nerozumí. Všechny jsou svým způsobem úžasné… a jsou takové jaké jsou, protože byly formovány prostředím.

Mnoho psů a mnoho kultur – zajícova smrt?
Lidová moudrost říká, že pokud chceme žít s vlky, musíme také výt po jejich, popřípadě že „můj hrad je můj dům“. První případ znamená, že příchozí se má bezezbytku přizpůsobit. Druhý rovnou tvrdí, že je lepší raději dovnitř nikoho nepouštět. Konkrétnější antický řečník Ísokratés je pak toho názoru, že jméno národa patří spíš těm, co sdílejí stejnou kulturu, než těm, co se jen narodili na stejném území (Panégyrik, 380 BC).
A všechny tyto hlubokou zkušeností ukované názory jsou v přímém rozporu se současnou otevřenou kosmopolitní a multikulturní společností.

Foto: Jan Šťovíček

Napájení hospodářských zvířat z pouštní studně v Súdánu je pro nás těžko představitelná celodenní činnost

Hrátky s multikulturou
Současná doba „neustálené korektnosti“ může vyvolávat značné napětí. Drtivá většina úspěšných výchovných multikulturních nástrojů pracuje právě s tím, co současná hypertrofovaná korektnost kritizuje a pranýřuje – příklon ke stereotypům, škatulkování či nálepkování – tedy k tomu, čemu se zoufale brání a neustále přitom naráží na své vlastní limity.
Například v odborném článku na metodickém portálu RVP.cz se prezentuje – jistě v dobré víře a ještě nedávno v naprosto nekonfliktním tónu – jako inspirace krátká rýmovačka
Afrika je slunná přeci,
je tam teplo jako v peci.
Černoši i běloši
u moře si lenoší.“

(https://clanky.rvp.cz/clanek/21031/MULTIKULTURNI-VYCHOVA-AFRIKA.html)

Dokážu si představit, jak asi potěší imigrované černošské rodiče malého předškoláka informace od většinové bílé společnosti, že černoši lenoší u moře (fakt, že se tam s nimi svorně válí i běloši, nebude příliš polehčující). Ostatně to není pravda, protože v Africe, stejně jako jinde na světě, musí lidé dost tvrdě pracovat – běloši všichni a černochů asi polovina. Ve stejném materiálu se v rámci úvodu do hry hovoří o tom, že „děti v Africe musí mnohdy chodit do školy velmi daleko a cesta tam i zpět jim trvá velice dlouho. Občas se stane, že domů dorazí až za tmy…“. Zde je zřejmé, že si autor představuje Afriku asi jako český venkov v 19. století. Byl jsem v Africe opakovaně a toto tvrzení svým způsobem vadí i mně, natož skutečným přimigrovaným Afričanům. Děti v Africe totiž často chodí do školy ve městech, zatímco na venkově obvykle buď chodí do školy přímo ve své vesnici nebo vůbec. Záleží velice i na tom, zda se jedná o Afriku severní – arabskou (navštívil jsem základní školu nedaleko Asuánu), střední (osobní zkušenost se školami v horách Etiopie), u Samburů v Keni i v Jihoafrické republice (Zulu). Ale NIKDE se děti nevrací za tmy, prostě proto, že tak dlouho ve škole nezůstávají. Mají totiž doma ještě spoustu práce – třeba jako v Lesothu vozit celé odpoledne od jediného obecního kohoutku v kolečku kanystry s vodou.

Foto: Jan Šťovíček

Základní škola v horách Etiopie


Amazonky z Amazonie, Indiáni z Indie a Búrové (za bůra) pěstují búrské oříšky
Děti je potřeba zabavit, učit názorně, hrou či prožitkem – aspoň tak nějak to říkal Jan Amos. Máme tak různé hry, kterými dětem zkoušíme úžasnou pestrost našeho světa přiblížit – podívejte, děti, támhle to dělají takhle a tam zas jinak a u nás na to vůbec jdeme od lesa… Ještě nedávno obecná tvrzení, jako „Italové jedí špagety“, „Eskymáci bydlí v iglú“ nebo „Arabové jezdí na velbloudech“ mohou teď u příslušných etnik vyvolat výrazné negativní reakce, protože Italové kromě špaget či makarónů zcela nepopiratelně konzumují i rýži, brambory či pizzu; Eskymáci – nehledě na to, že samotné slovo Eskymák je navzdory své zvukomalebnosti a výstižnosti považováno za rasistické – bydlí bez výjimky v útulných domech a Beduíni sice velbloudy vlastní, ale jezdí častěji na mopedu nebo v mercedesech.
I když samozřejmě lze multikulturní hry slovně korigovat, nemyslím si, že právě u dětí s jejich přímočarostí a sklony ke zjednodušování je možné zachránit tyto výstupy slovíčkařením jako „většina“, „obvykle“, „někteří“ apod. a jsem si jist, že předškolák spíše vrazí domů s výkřikem „mamí, pan učitel říkal, že v Africe normálně žerou housenky“, což pravda není, než se sdělením „…pan učitel říkal, že lidé v Africe často jedí i housenky…“, což pravda je.

Foto: Jan Šťovíček

Pražené larvy s papričkou na trhu v Zimbabwe


Jak děti přicházejí o hry
Riziko konfliktu pedagogů s rodiči, následně s médii a případně i soudního sporu (se značně nejistým výsledkem, a to až do doby, než se výklad pojmů „rasismus“, sexismus“, „korektnost“ aj. ustálí v nových normách s vyšším podílem zdravého rozumu) nepochybně bude pro děti znamenat značné ochuzení herního rejstříku. Například hra „na původní obyvatele amerického kontinentu a kolonizátory se zřejmým praktikováním genocidy“ určitě není tak atraktivní, jako ta samá hra dosud zvaná „na Indiány a kovboje“.
Chceme-li demonstrovat a zábavně přiblížit rozdílnost různých končin světa, nezbývá než se zaměřit na klimatickou, geografickou a animální pestrost, která je dosud naštěstí převážně neškodná, nezpochybnitelná a (téměř) konstantní – a lidi i s jejich kulturami z toho raději vynechat.
Diskutabilní je i donedávna normativní a společensky zažité označení různých etnik a lokalit. Například: určitě je zcela nepřípustná dříve oblíbená a vesměs toliko popisná dětská říkanka „Černoušek Bubu má černou hubu“, stejně jako asi nebude vhodný zvukomalebný verš „dobří Noři se noří v moři“, a to navzdory faktu, že šance potkat v našich školách přistěhovalce ze Skandinávie je spíše teoretická. Dětem tureckých přistěhovalců nemusí vonět spojení „Turek vod vokurek“ nebo „smradu jako v Cařihradu“.
A přesně s tím se nedávno potýkala při tělocviku jedna moje známá, učitelka v mateřské škole, která má mezi svěřenci malého Süleymana z Turecka. Stoj na jedné noze, přes holubičku a nahrbení zad jako kočička probíhalo hladce – než si děti měly sednout do… jak to jen říct… „na zadek, se vzpřímenými zády a zkříženýma nohama… ohnutýma v kolenou… a s kotníky přes sebe…“ Když jim to konečně raději předvedla, malý Süleymánek radostně zavýskl: „Jo vy jako myslíte do tureckýho sedu!“

No, aspoň že ty děti mají rozum.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz