Čmeláka pokrývají desítky roztočů. Většina mu přitom neškodí

Na první pohled připomínají klíšťata a člověku se při pohledu na ně instinktivně ježí chlupy na rukou. Když navíc takový hmyz sedí na zemi, pomalu se pohybuje nebo jen nehybně odpočívá na květu, obrázek vypadá ještě hůř. Jako by ho desítky malých vetřelců postupně vysávaly. Reakce na sociálních sítích a v zahrádkářských skupinách bývají předvídatelné: „Chudák, vždyť ho žerou zaživa!“, „Vezměte pinzetu a sundejte mu je!“, „Jak mu můžu pomoct?“ Nutkání zachránit oblíbeného opylovače je naprosto pochopitelné. Člověk má chuť vzít stéblo trávy, pinzetu nebo alespoň prst a ty odpudivě vypadající tvory z jeho těla odstranit. Teprve tehdy však vzniká problém.

Drobné hnědé tečky, které můžeme na čmelácích vidět pouhým okem, jsou často roztoči. Mnoho z nich se do čmeláka vůbec nezakusuje, nesaje jeho tělní tekutiny a během přesunu se jím neživí. Britská organizace Bumblebee Conservation Trust uvádí, že většina roztočů žijících ve spojení se čmeláky je pro ně neškodná.

Čmelák pro ně není chodící svačina, ale „letecké taxi“. Na těle čmeláků se pouze nechávají přenášet do dalších hnízd. V biologii má tahle podivuhodná strategie vlastní název – forézie (někdy též jako foréze). Jeden organismus se jednoduše přichytí k druhému a využije ho k přepravě do vhodnějšího prostředí.

U rodu Parasitellus, který je pro čmeláky typický, bylo dokonce popsáno, že mohou mezi různými čmeláky přestupovat prostřednictvím květů.

Podobný způsob cestování nevyužívají roztoči jen u čmeláků. Na fotografii je samotářská včela rodu Osmia pokrytá jinými foretickými roztoči. Nejde o rod Parasitellus, princip jejich šíření je ale podobný.

Čmeláčí kolonie u nás obvykle nepřežívá z roku na rok ve stejném složení. Na konci sezony stará královna, dělnice a samci postupně hynou. Do dalšího roku se dostávají především mladé oplozené královny, které přezimují a na jaře zakládají nová hnízda. Pro roztoče jsou proto mimořádně výhodným hostitelem.

U známého druhu Parasitellus fucorum (savenka čmeláková) bylo zjištěno, že jeho transportní stadium dává přednost královnám před dělnicemi a samci. Pokud se roztoč veze na jiném čmelákovi, může později přestoupit právě na mladou matku. Důvod je geniálně jednoduchý - roztočům dává příležitost k přežití do další sezóny.

Po příchodu do hnízda savenky nezačnou čmeláky napadat. Některá stadia naopak loví drobné členovce a jejich vajíčka, čímž kolonii čmeláků prospívají. V jistém smyslu tak čmelákům pomáhají hnízdo čistit. Vztah ale není úplně jednostranný, protože jiná stadia zmíněného roztoče „vyklízí“ i pylové zásoby čmeláků.

Výzkum z University of Reading však přinesl překvapivý výsledek: kolonie právě se savenkou čmelákovou v experimentu vykázaly o 165 procent větší nárůst hmotnosti a vyprodukovaly o 119 procent více dělnic než kontrolní kolonie bez těchto roztočů. Jinými slovy: čmeláci s těmi děsivě vypadajícími pasažéry si v experimentu vedli výrazně lépe než ti bez nich. Tvor, kterého bychom podle fotografie nejraději okamžitě odstranili, tak může být pro kolonii překvapivě prospěšný.

Tady je ovšem potřeba zpozornět. Na čmelácích nežije jediný druh roztoče a nebylo by správné tvrdit, že každý drobný tvor nalezený na jejich těle je neškodný stopař. Existují i roztoči s mnohem méně přátelským způsobem života. Některé druhy mohou žít například uvnitř dýchací soustavy čmeláků. Ty ale zpravidla nejsou těmi nápadnými hnědými pasažéry, které vidíme nahromaděné na povrchu.

Ani forézie navíc nemá neomezenou kapacitu. Několik roztočů je něco jiného než situace, kdy je jimi čmelák doslova obalený. Extrémní množství roztočů představuje mechanickou zátěž a může hmyzu zcela zkomplikovat pohyb.

Roztoči přitom nejsou výsadou čmeláků. Asi nejznámější příklad najdeme u včely medonosné. Kleštík včelí (Varroa destructor) je skutečný parazit, který se živí na včelách a jejich plodu a zároveň se podílí na šíření nebezpečných virů. Samotný pohled na roztoče na hmyzu tedy ještě neříká, jaký vztah mezi oběma živočichy panuje. Zatímco u včely může znamenat vážný problém, mnozí nápadní roztoči na čmelákovi jsou pouze cestující.

Podobná soužití existují také u vos. U některých samotářských druhů zašla evoluce dokonce tak daleko, že mají na těle zvláštní prohlubně zvané acarinaria, ve kterých roztoče přenášejí. Jejich vztahy přitom mohou být velmi komplikované – od pouhé přepravy přes parazitismus až po případy, kdy roztoči svému hostiteli pomáhají proti jiným nepřátelům.

Zatímco proti varroáze včelaři aktivně bojují, u čmeláka, který se i s roztoči normálně pohybuje a létá, nemá smysl pokoušet se ho očistit. Roztoči mu nesají tělní tekutiny ani ho nepožírají. Pinzetou, prsty nebo i jiným mechanickým zásahem by člověk mohl poškodit samotného čmeláka.

Ještě horším nápadem jsou nejrůznější chemické přípravky určené k hubení roztočů. Ty mohou zasáhnout, nebo dokonce zabít i samotného čmeláka. Pokud tedy normálně létá a pohybuje se, nejlepší pomocí je zpravidla žádná pomoc.

Ačkoliv nejsou čmeláci jediným hmyzem, který s roztoči sdílí svůj život, právě u nich je ale pohled na desítky pasažérů namačkaných v hustém ochlupení natolik nápadný, že snadno vyvolá dojem katastrofálního napadení.

To, co na první pohled vypadá jako útok parazitů, může být ve skutečnosti jen další z podivuhodných vztahů, které se v přírodě odehrávají přímo před našima očima. Možná totiž vůbec nesledujete parazita požírajícího svou oběť. Možná si čmelák právě odváží „úklidovou četu“ do svého hnízda.

Zatímco člověku při pohledu na desítky hnědých teček běhá mráz po zádech, pro roztoče je to jen obyčejná cesta do nového domova.

Zdroje: BCT, Muzeum3000, Blanokřídlí v Praze, University of Reading