Panna, nebo orel? Osudný hod mincí poslal tři rockové legendy na smrt

Bylo 3. února 1959. Obyčejná padesáticentová mince se zableskla ve vzduchu chladného zákulisí tanečního sálu Surf Ballroom v Clear Lake v americké Iowě. Dva mladí kluci na ni zírali, jako by v tu chvíli šlo o nejdůležitější věc na světě. A ona byla. I když to tehdy ještě nevěděli, nehráli o sedadlo v letadle. Hráli o život. Ten hod mincí nerozhodl o smrti všech. Rozhodl jen o tom, kdo se posadí do letadla.

„Hlava, vyhrávám!“ zahlaholil teprve sedmnáctiletý, ale už tehdy populární zpěvák. Jeho protihráč jen pokrčil rameny. Prohrál. Musí jet autobusem. Tahle jediná vteřina rozhodla o tom, kdo se v letadle přidá ke dvěma hudebním velikánům, a kdo si po zbytek života bude vyčítat, že za tu blížící se tragédii snad může.

Sedadla v malém stroji Beechcraft Bonanza tak obsadila trojice, která v té době hýbala Amerikou: vizionář Buddy Holly, showman J.P. Richardson (alias „Big Bopper“) a onen mladík s vítěznou mincí, Ritchie Valens. Za knipl usedl Roger Peterson. Bylo mu pouhých jednadvacet let. Stejně jako jeho pasažéři měl celý život před sebou, ale chybělo mu to nejdůležitější – zkušenosti pro let v nulové viditelnosti. Chtěli uniknout drkotání zubů v promrzlém autobuse, místo toho ale vletěli přímo do sněhové bouře, na kterou mladý pilot nestačil.

Hity jako Peggy Sue nebo That'll Be the Day bouraly žebříčky a prodávaly se po milionech. Buddy Holly z nich však viděl jen zlomky. Kvůli nevýhodným smlouvám a manažerovi, který mu zadržoval peníze, neměl v lednu 1959 finance ani na nájem, natož pro svou těhotnou manželku Marii Elenu. Před nedávnem se vzali a po svatbě se přestěhovali z Texasu do New Yorku. Aby získal nějaké peníze, kývl na „Winter Dance Party“. Turné, které bylo od začátku logistickou noční můrou.

Aby přitáhli víc návštěvníků, vzal s sebou Holly kromě své kapely i dvě tehdejší hvězdy - Ritchieho Valense a „Big Boppera“. Za poslední měsíce prodali miliony alb, a tak se mělo jednat o hudební událost roku. Jenže rozpis koncertů nedával smysl. Muzikanti se trmáceli školním autobusem stovky kilometrů tam a zase zpátky, křižovali nesmyslně státy, aby se jeden den přesunuli o čtyři sta kilometrů jinam, a další den zas téměř zpátky. Během jednadvaceti dnů měli objet čtyřiadvacet měst severu USA. Navíc v nejhorším období - v lednu a únoru, kdy rtuť teploměru padala hluboko pod -30 °C.

Během cest je několikrát potkaly silné bouřkové sněhové vánice. Není proto divu, že v jednu chvíli topení ve starém autobuse selhalo. Teplota uvnitř klesla tak nízko, že bubeník z Hollyho kapely, Carl Bunch, skončil v nemocnici s vážnými omrzlinami nohou. Všichni byli nemocní, unavení, špinaví a frustrovaní. Když 2. února 1959 přijížděli do města Clear Lake, měli plné zuby cestování v promrzlé plechovce.

Buddy Holly se rozhodl, že pro sebe a svou kapelu pronajme malé (čtyřmístné) letadlo a do Moorheadu, příští zastávky, se přesune letecky. Chtěl se tam vyspat v čisté posteli, vyprat si prádlo a nechat za sebou ty nekonečné hodiny v mrazu. Původní plán byl jasný: Poletí Holly a jeho muzikanti. Jenže osud začal míchat kartami.

J.P. Richardson, známý jako „The Big Bopper“, byl obrovský chlap s velkým hlasem a ještě větší chřipkou. Měl horečku a děsil se další noci v mrazivém autobuse. Přišel za basistou Waylonem Jenningsem a poprosil ho, jestli si spolu nemohou vyměnit místa. Jennings souhlasil. Když se to dozvěděl Holly, smál se mu a prý s humorem popřál, aby jim „starej autobus zas zamrzl“. Jennings se nenechal a opáčil mu, že doufá, že jim „to starý letadlo spadne“.

V tu chvíli nemohl tušit, že ho věta bude pronásledovat další desítky let. Cítil se, jako by žil s dluhem, který nemůže splatit, a dlouho bojoval s pocitem viny, že přežil právě on.

Jako třetí měl letět Dion DiMucci. Podíval se na cenu letenky – 36 dolarů. V hlavě mu problesklo, že přesně tolik platí jeho rodiče měsíčně za nájem bytu. Řekl si, že takový luxus si nemůže dovolit. Místo něj nastoupil Ritchie Valens, který o sedadlo vyhrál zmíněným hodem mincí. Rozhodnutí, které tehdy působilo jako obyčejná šetrnost, se později ukázalo jako rozdíl mezi životem a smrtí.

Letadlo pilotoval jednadvacetiletý Roger Peterson. Byl mladý, unavený (pracoval 17 hodin v kuse) a co bylo nejhorší – neměl kvalifikaci pro let podle přístrojů v nulové viditelnosti. V té chvíli už ale nerozhodovala hudba ani náhoda, nýbrž počasí a limity člověka v kokpitu. Stroj Beechcraft Bonanza byl sice moderní, ale měl temnou pověst. Přezdívalo se mu „Doctor Killer“ (Zabiják doktorů), protože si ho často kupovali bohatí amatéři, kteří ho v krizových situacích nezvládli. Navíc měl tento konkrétní kus starší typ umělého horizontu, který ukazoval náklon opačně, než byl Peterson zvyklý.

Brzy po koncertu nastoupili hudebníci do půjčeného letadla. Vzlétli krátce po jedné hodině ranní do sněhové bouře. Majitel letecké společnosti sledoval, jak se koncové světlo letadla zvedá k obloze… a pak najednou klesá. Myslel si, že je to optický klam. Nebylo. Peterson pravděpodobně vletěl do mraků a ztratil orientaci. Mozek mu říkal, že stoupá, ale přístroje ukazovaly opak. Jenže nebyl vycvičen pro let podle přístrojů.

Letadlo v obrovské rychlosti (podle závěrečné zprávy přes 260 km/h), narazilo pravým křídlem do zamrzlého pole. Všichni byli na místě mrtví.

Letištní služba se marně snažila s pilotem několikrát navázat spojení. Až ráno za denního světla se majitel společnosti rozhodl letět po plánované trase a přibližně po hodině spatřil asi deset kilometrů od letiště místo neštěstí s troskami svého letadla.

Ztráta to byla nevyčíslitelná. Nešlo jen o tři zpěváky. Manželka Buddyho Hollyho Maria Elena se o smrti svého manžela dozvěděla z televizních zpráv. Stala se vdovou po pouhých šesti měsících manželství. A co víc, kvůli psychickému traumatu po několika dnech potratila.

Právě kvůli této tragédii se v USA změnila pravidla – od té doby úřady nesmějí zveřejnit jména obětí nehod dříve, než jsou vyrozuměni pozůstalí. Teprve v tu chvíli si svět uvědomil, že nepřišel jen o tři mladé muže, ale o budoucnost, která se už nestihla narodit.

Proč se ale v souvislosti s touto tragédií hovoří o tom, že "zemřela hudba"? Všichni tři byli ve svých letech již nadějnými muzikanty, kteří měli celou kariéru před sebou:

Termín „Den, kdy zemřela hudba“ nevymyslel novinář ve smutném roce 1959. Vryl se do paměti až v roce 1971, kdy písničkář Don McLean vydal svoji píseň American Pie, která se k této události vracela. Později ji nazpívala třeba i Madonna.

Vliv tří mladých mužů je cítit dodnes. Když Bob Dylan přebíral před necelými deseti lety Nobelovu cenu za literaturu, vzpomínal na Buddyho Hollyho. Viděl ho hrát v Duluthu jen tři dny před havárií. „Podíval se mi přímo do očí a předal mi něco, co nevím, jak popsat, ale měl jsem z toho husí kůži,“ řekl Dylan.

Vliv měl Holly i na Beatles, kteří v té době byli teenageři a zakládali teprve svoji první kapelu. Ještě jako The Quarrymen nahráli jeho píseň That'll Be The Day. Zajímavé je, že i název Beatles (volně přeloženo jako Brouci) má být poctou Hollyho kapele The Crickets (Cvrčci). Stejně tak celoživotní rivalové „brouků“ The Rolling Stones se ve Spojených státech stali populárními díky písni Not Fade Away, což byla opět předělávka hitu Buddyho Hollyho.

Pokud si pustíte playlist níže, pak vám možná přijde píseň La Bamba od Ritchieho Valense mírně odlišná od té, kterou můžeme slýchat v rádiích. Je to proto, že v osmdesátých letech vznikl film La Bamba, ve kterém zní stejnojmenná skladba od skupiny Los Lobos.

Píseň Chantilly Lace od Big Boppera pak nazpíval v sedmdesátých letech zakladatel „piano rocku“ slavný Jerry Lee Lewis. I jeho verze se stala také hitem. Zajímavé je, že oba muzikanti byli víceméně ze stejné „krevní skupiny“ - jsou považování za průkopníky rockabilly.

Když se dnes podíváte na místo nehody v Iowě, stojí tam velké ocelové brýle – typické obroučky, které nosil Buddy Holly. Lidé tam nosí mince a pokládají je na památník. Možná ani neví, že tím nevědomky uctívají vzpomínku Tommyho Allsupa, který si ten osudný stříbrný půldolar pamatoval do konce života. Mince totiž rozhodla, že hudba sice ten den utrpěla smrtelnou ránu, ale nikdy skutečně nezemřela.

Zdroj: Slavné dny, Wikipedia