Článek
V našich končinách je pro mnohé vrcholem čajové exotiky pár kapek mléka. Když si do horkého černého čaje přidáte med nebo vymačkáte citron, nikoho tím nešokujete. Ale zkuste do něj přidat máslo, pořádně ho osolit a důkladně promíchat. Většina Evropanů by takový hrnek nejspíš s odporem odsunula s tím, že jde o nepovedený gastronomický vtip. V Tibetu ale nejde o žádný omyl v receptu, a už vůbec ne o bizarní turistickou atrakci. Slaný máslový čaj tam po staletí patří k běžnému každodennímu životu.
Po ča: čaj, který Evropana zaskočí
Tradiční tibetský nápoj se nazývá po ča, což znamená „tibetský čaj“. Jeho základem je silný čaj, často slisovaný do tvrdých čajových cihel. Tady se nabízí fascinující historický paradox: na většině Tibetské náhorní plošiny se čaj tradičně nepěstoval. Po staletí šlo o cenný obchodní artikl, který se sem z čínských provincií S'-čchuan a Jün-nan složitě dopravoval přes hory po staré obchodní trase známé jako Čajová a koňská stezka (Tea Horse Road). Z exotického dovozového zboží se tak postupem času stala jedna z nejtypičtějších součástí tibetského života.
Příprava máslového čaje je poněkud odlišná od našeho běžného způsobu. Čaj se ve vodě vaří, dokud nevznikne velmi tmavý a trpký odvar. Ten se přelije do vysoké úzké nádoby, přidá se sůl a pořádná dávka másla. Následuje proces, který má blíž k práci v mlékárně než k běžné přípravě čaje. Směs se intenzivně tluče a šlehá, dokud se tuk dokonale nespojí s horkou tekutinou. Vznikne tak hustá a krémová emulze bez mastných ok na povrchu. Dnes si samozřejmě řada domácností práci usnadňuje elektrickým mixérem.
Jeden z tibetských názvů nápoje, ja srub ma, přitom doslova znamená „stloukaný čaj“ a odkazuje právě na tento způsob přípravy. Podobný význam má i bhútánské označení su ja.
Když se našinec napije poprvé, jeho mozek může chvíli zmateně protestovat. Oči čekají něco podobného čaji s mlékem, jenže na jazyku se objeví výrazná slanost, hutná textura a lehce mastný pocit. Chutí i konzistencí může nápoj připomínat spíš velmi vydatný vývar nebo řídkou krémovou polévku než čaj, jak ho známe u nás. Pro nepřipravené chuťové pohárky tak bývá první doušek skutečným kulturním šokem.
Tibetský mnich stlouká máslový čaj.
V Himálaji tahle kombinace dává smysl
Z pohledu Evropana usazeného ve vytopené místnosti se slaný čaj s tukem může zdát jako nesmysl. Ve výškách přes tři tisíce metrů, kde teploty padají hluboko pod bod mrazu a fouká ostrý ledový vítr, ale tahle podivná kombinace začíná dávat mnohem větší smysl.
Život a těžká fyzická práce v horském prostředí stojí tělo značné množství energie. A právě tady má máslo jednu nespornou výhodu – tuk je mimořádně koncentrovaným zdrojem kalorií. Do několika šálků čaje se tak během dne nenápadně vejde energie, kterou by jinak bylo nutné získat z dalšího jídla. Horký nápoj je navíc v mrazivém a suchém prostředí vítaným způsobem, jak průběžně přijímat tekutiny.
Svou úlohu má i sůl. Dodává nápoji jeho charakteristickou chuť a zároveň spolu s tekutinou a potravou přispívá k příjmu sodíku, který organismus potřebuje pro hospodaření s vodou. Právě hydratace přitom může být ve vysokých horách zrádná – chlad pocit žízně snadno potlačí, zatímco suchý vzduch a intenzivnější dýchání ztráty vody zvyšují.
Máslový čaj proto není jen nápojem na zahnání žízně. Je zároveň teplý, kaloricky vydatný a lze ho popíjet opakovaně během celého dne. Z našeho pohledu může připomínat podivný gastronomický experiment, v prostředí Tibetské náhorní plošiny je však jeho složení mnohem pochopitelnější.
Čaj jako součást každého dne i pohostinnosti
Tibetský máslový čaj není záležitostí jednoho hrnku k ranní snídani. Tento nápoj se popíjí opakovaně během celého dne a malé misky mohou jedna za druhou rychle přibývat. Čaj bývá stále po ruce – dříve v konvicích udržovaných v teple, dnes často i ve velkých termoskách.
Stejně důležitou roli jako v jídelníčku hraje po ča také v tibetské pohostinnosti. Přijdete-li na návštěvu do zdejší domácnosti, nabídka čaje patří k běžným projevům přijetí hosta. A právě tady na vás může čekat další překvapení. Misku totiž není radno vypít naráz a čekat, zda vám někdo nabídne další.
Host obvykle usrkne jen část a hostitel mu čaj znovu dolije až k okraji. Totéž se může opakovat po dalším doušku, takže před návštěvníkem jako by stále stála plná miska. Dolévání není snahou hosta umořit máslovým čajem, ale projevem pohostinnosti a péče.
Jak tedy z tohoto koloběhu ven, když už další doušek opravdu nechcete? Podle místní etikety lze čaj jednoduše ponechat nedotčený a dopít jej až těsně před odchodem. Host tím nabídku neodmítne, zachová zdvořilost a zároveň dá najevo, že návštěva končí. Z našeho pohledu možná trochu nezvyklý rituál, v Tibetu však plná miska před hostem znamená především to, že je vítán.
Jediný problém mohou mít ti, kterým vadí vystydlý čaj. Těm nezbývá než návštěvu příliš neprotahovat.
Jačí máslo a další zvláštnosti tibetského čaje
Když se mluví o tradičním tibetském čaji, téměř vždy se u toho skloňuje pojem „jačí máslo“. Z čistě jazykového hlediska je v tom ale malý háček. Tibetské slovo jak totiž původně označuje samce, a ten mléko pochopitelně nedává. Samice, od nichž mléko pro výrobu másla pochází, se v tibetštině označují jako dri. Výraz „jačí máslo“ se však v jiných jazycích běžně používá pro máslo vyrobené z mléka tohoto druhu bez ohledu na jazykovou zvláštnost.
Pozoruhodné jsou i vlastnosti samotného mléka. Rozhodně se nejedná o žádnou vodovou náhražku – obsahuje kolem 18 % sušiny a přibližně 7 % tuku, což z něj dělá mimořádně vydatnou surovinu, jejíž kvalita se dříve posuzovala právě podle množství získaného másla. Původní stloukání mohlo trvat jednu až čtyři hodiny a hotové máslo se následně uchovávalo v kožených vacích. Takto uskladněné vydrželo použitelné neuvěřitelných jeden až dva roky. Místní přitom využívali jak máslo čerstvé, tak i jeho specifickou kyselou variantu, která vznikala krátkým kvašením. Neobvyklé aroma takového másla mohlo být pro nepřipraveného turistu o to větším překvapením.
Máslo se tu ovšem nepoužívá jen do čaje. V tibetské kultuře má mnohem hlubší a širší využití. Tato univerzální surovina slouží jako palivo do posvátných chrámových lamp, používá se k péči o pokožku a vlasy, je součástí tradiční medicíny a mniši z něj dokonce vytvářejí monumentální, někdy i několik metrů vysoké barevné plastiky pro náboženské účely.
Je také dobré zmínit, že Tibet nemá na tento slaný nápoj monopol. Jde o součást mnohem širšího himálajského kulturního prostoru – setkáte se s ním i v Ladaku, kde se mu říká gur-gur chai, a nebo v již zmíněném sousedním Bhútánu. Dnes už navíc narazíte na nejrůznější varianty a původní suroviny nejsou všude samozřejmostí. Máslový čaj se může připravovat i z kravského másla a jednotlivé receptury se liší.
A čajem to navíc nemusí skončit. Jednou z nejtypičtějších tibetských potravin je campa (tsampa) – mouka z praženého ječmene. Ta se běžně míchá právě s máslovým čajem a rukama se z ní vytváří hutná kaše či těsto. Z nápoje, který připomíná podivně slanou polévku, se tak během chvíle může stát základ velmi vydatného jídla.
Jak domácí v Himaláji. Chová se pro vlnu, mléko, maso, ale i jako dopravní prostředek - unese až 150 kg. Sušený trus se využívá jako topivo i střešní krytina.
Dá se tibetský čaj připravit i doma?
Pokud ve vás povídání o himálajské tradici vzbudilo zvědavost, nemusíte hned shánět letenky do Asie. Zjednodušenou verzi po ča si totiž snadno uděláte i v běžné české kuchyni. Stačí uvařit opravdu silný černý čaj, ideálně sypaný nebo lisovaný, a nechat ho několik minut déle povařit. Horký odvar se pak přelije do mixéru, přidá se pořádný kousek kvalitního másla, špetka soli a vše se důkladně rozmixuje do hladké, lehce napěněné emulze.
Kdo by ale podle názvu čekal sladkou pohádkovou pochoutku ve stylu slavného máslového ležáku z Harryho Pottera, bude nejspíš zklamán. Místo kouzelnického „karamelu“ dostanete do ruky poctivý slaný a mastný zážitek. Výsledek se samozřejmě originálu z tibetských hor úplně nevyrovná. Chybět mu bude specifický charakter původních surovin i způsobu přípravy, ale pro základní představu o tom, jak může takový nápoj chutnat, to bohatě stačí.
To, co nám u kuchyňského stolu v teplém domově připadá jako bizarní gastronomický omyl, má v drsném prostředí velehor překvapivě praktickou logiku. Horký, vydatný nápoj poskytuje tekutiny i nemalé množství energie právě tam, kde jsou chlad, nadmořská výška a fyzická námaha každodenní součástí života.
