Článek
Československá republika byla samostatná pouhé dva měsíce, když její ministerský předseda Karel Kramář uděloval během chladného lednového odpoledne audience na Pražském hradě. Čas vymezený pro tuto činnost jako obvykle překročil, tentokrát asi o půl hodiny. Přesto na něho na chodbě čekal ještě sedmnáctiletý mladík. Ten se o audienci u doktora Kramáře marně pokoušel již poněkolikáté. Tentokrát byl asistentem usazen na chodbě s tím, že uvidí, zda mu ministerský předseda vyhoví. Karel Kramář však pospíchal na další jednání, proto vyšel z kanceláře oblečen. Než stačil dokončit větu, mladík na něho dvakrát vystřelil.
Kramář jako zázrakem z atentátu vyvázl bez zranění. První kulka jej sice trefila, ale přes pouzdro na cvikr a peněženku z tvrdé kůže v náprsní kapse zimního kabátu ztratila svoji sílu natolik, že zůstala v podšívce kabátu. Druhá střela pak z nekvalitní zbraně vůbec nevyšla, jelikož se v ní vzpříčila. Karla Kramáře okamžitě prohlédl lékař, ten ale na těle ministerského předsedy nalezl pouze malý hematom. Atentátník putoval z Pražského hradu i se svým společníkem, který mu opatřil zbraň, rovnou za mříže. Oba se prohlašovali za komunistické revolucionáře, kteří považovali Kramáře za překážku v rozvoji nové republiky a jejich revoluce. Atentátník byl odsouzen k osmi letům vězení, jeho pomocník pak na čtyři roky.
Trest smrti za vlastizradu a vyzvědačství
I vážený pan doktor Kramář měl zkušenost s vězením. Jako mladý studoval práva na několika univerzitách, nejen v Rakousko-Uhersku, ale i ve světě. Místo stálého zaměstnání v následné advokátní profesi se věnoval dalším studiím. Tentokrát ekonomickým a politickým. Postupně procestoval svět, zajímal se o společnost, hospodářství a navazoval styky s úspěšnými osobnostmi. Mezi ně patřil jeho profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Právě s ním pak svoji budoucnost nasměroval do politiky, jelikož se stali spoluzakladateli České strany lidové – realistické, později pak společně vstoupili k „mladočechům“.
Kramář se postupně stal poslancem Českého zemského sněmu i Říšské rady. Několik let zastával funkci prvního místopředsedy Poslanecké sněmovny Říšské rady, když se uvažovalo o jeho jmenování do funkce ve vídeňské vládě. Vypracoval se ve zkušeného řečníka a patřil mezi uznávané politiky. Nejprve prosazoval federalizaci Rakousko-Uherska, ve kterém by se spojily slovanské národy „pod ochranou císaře“. Krátce před vypuknutím první světové války však mírně obrátil, když považoval za jediného možného „ochránce“ slovanských národů ruského cara. V tomto směru jej nejspíš ovlivnila i jeho ruská manželka Naděžda Nikolajevna Abrikosovová.
Se začátkem první světové války usiloval o okamžité skončení bojů, a zároveň bojoval za nezávislost Českých zemí na Rakousko-Uhersku. Společně s Aloisem Rašínem se mu podařilo zorganizovat domácí odboj, byli členy Maffie. Rok a půl po začátku války si pro něho však přišli četníci a za dalšího půl roku se dočkal společně s Rašínem a dalšími odsouzení k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství. Pro Kramáře se jednalo o nečekaný pád. Musel si zvyknout na nové zacházení a zapomenout na svůj život v politickém a osobním zámožném přepychu. Vždyť v Praze si před válkou nechal vystavět přepychovou „Kramářovu“ vilu a se svoji ženou také ještě letní sídlo na Krymu.
Dvacátého listopadu roku 1916 nabyl pravomoci rozsudek, kvůli kterému přišel o svůj mandát v Říšské radě. Ta však během války dlouhou dobu nezasedala, takže oficiálně byl Kramář zbaven svého mandátu až při jejím opětovném svolání o půl roku později. Shoda náhod a okolností tomu chtěla, že den po pravomocném nabytí rozsudku zemřel v osmdesáti šesti letech císař František Josef I. Rozpadající se monarchie, která byla naplno ponořena ve válce, se ujal Karel I., což výrazně ovlivnilo Kramářův další osud.
Mírové snahy nového císaře nebyly úspěšné. Přesto chtěl vyjít vstříc domácímu dění, když přehodnotil politiku svého prastrýce a některé rozsudky. Právě díky němu byla svolána v roce 1917 Říšská rada, aby dokázal, že v monarchii stále „zůstala“ demokracie a spravedlnost. Také se angažoval ve změně původního trestu smrti Karla Kramáře a jeho společníků na dvacet let žaláře. Císař Karel však o šest měsíců později zašel ještě dále. Aby umožnil následné rozhovory mezi vládou ve Vídni a Prahou, vyhlásil jako gesto rozsáhlou amnestii pro přibližně sedm stovek Čechů. Mezi nimi byl i Karel Kramář.
Mučedník v zapomnění
Český hrdina byl oslavován již během původního procesu. Později získával na větší vážnosti, jelikož se ukázalo, že je ochotný za Čechy položit život. Po propuštění z vězení byl tedy obsazen znovu do některých národních funkcí a pokračoval ve svých aktivitách. V době vyhlášení svobodného Československa byl prohlášen za prvního ministerského předsedu. Ještě v roce 1919 v této pozici vedl delegaci na Pařížskou mírovou konferenci, kde se však dostával do stále větších sporů, nejen se svým ministrem Edvardem Benešem. Kramář například chtěl, aby evropské země pomohli svrhnout bolševickou revoluci v Rusku.
Další spory vedl i s Hradem. S Masarykem se rozcházel v zásadních otázkách směřování republiky (původně chtěl zachovat monarchii). Dostatečnou podporu neměl ani ve své straně, kterou oficiálně vedl, ale faktický vliv měli jiní spolustraníci. Po prohraných obecních volbách v létě roku 1919 padla i jeho vláda.
Po zbytek života zůstával Kramář poslancem Národního shromáždění, ale výraznějších funkcí již nedosáhl. V roce 1934 se stal ještě předsedou nově vzniklé nacionalistické strany Národní sjednocení, která se později stala součástí krajně pravicové Strany národní jednoty. To už však bez Karla Kramáře. Ten zemřel pět měsíců po své manželce, 26. května roku 1937.
Pokud mohl být někdy po velké válce považován za možného kandidáta i na prezidentskou funkci, tak velice rychle ztratil mezi Čechoslováky na oblibě, přesto se jeho pohřbu zúčastnily tisíce přihlížejících. Kramář i jeho žena však zemřeli jako stárnoucí a vyčerpaní manželé, a to nejen fyzicky, ale i finančně. Naděžda po bolševické revoluci v Rusku přišla o své přepychové letní sídlo na Krymu. Jako náhradu dala vystavět ve Vysokém nad Jizerou vilu Větrov. V ruském stylu ji stavěl ruský architekt, ale stárnoucí manžele megalomanský a nákladný projekt finančně vyčerpal.
Atentátník uznávaným překladatelem
Opačný osud čekal sedmnáctiletého „komunistického revolucionáře“, který na Kramáře spáchal atentát. Se svým společníkem nejprve trest přijali. Po setkání s každodenními reáliemi ve věznici chtěli se oba vrátit na svobodu. Jen díky podpoře svých rodičů (otec Ferdinand Šťastný byl prvorepublikovým senátorem) a vyslyšení jejich proseb u prezidenta Masaryka, dostal se Alois Šťastný po roce a půl z vězení na amnestii. Zajímavé bylo, že jeho pomocník Vladimír Gregor zůstal ve vězení ještě několik týdnů, než ho Masaryk také amnestoval.
Alois Šťastný pak odjel do Spojených států amerických, kde pracoval jako námořník a navštívil Střední Ameriku či Asii, dokonce se nechal později naverbovat do armády, ve které sloužil na Filipínách, také pracoval jako redaktor v československých krajanských novinách. Po několika letech se do Československa vrátil. Kvůli záznamu v trestním rejstříku nemohl sehnat práci, což jej trápilo a dohnalo k psychickým problémům. Žádal o výmaz, ale jeho žádosti bylo zamítnuto. Proto se pokusil o sebevraždu střelou do spánku, kterou však přežil a po které mu zůstala šesticentimetrová jizva na čele.
Po této situaci mu byl trest zahlazen a vymazán z trestního rejstříku. Dalších deset let pracoval na pražském magistrátu, později jako novinář. Známým se stal především díky své překladatelské činnosti. Z angličtiny přeložil populární díla, například Bílého tesáka od Jacka Londona. Zemřel v době normalizace ve věku sedmdesáti osmi let.
Zdroj: Wikipedia - Karel Kramář, Alois Šťastný; Historie českého zločinu
