Článek
Vyplývá to z odtajněných dokumentů, které se nacházejí v archivu amerického ministerstva zahraničních věcí. Záznam ze setkání ambasadora Laurence Steinhardta protiřečí tvrzení obdivovatelů Tisa, že Beneš se jednoznačně těšil na jeho popravu, nebo že přinejmenším nepohnul v jeho prospěch ani prstem.
Mezi písemnostmi v americkém archivu lze vyhledat i československou oficiální žádost o vydání Tisa. Těsně před skončením války utekl do zahraničí. Tisa zajistili Američané již v polovině června 1945. Následně byl zhruba tři měsíce zadržován v amerických internačních táborech.
Situace s vydáním samotného Josefa Tisa byla o něco složitější. Sice byl na seznamu válečných zločinců, ale současně se objevovaly informace, že se za jeho osobu přimlouvají určité osoby přímo u vlády Spojených států.
Diplomatickou nótu napsal československý velvyslanec ve Washingtonu Vladimír Hurban.
Adresoval ji šéfovi diplomacie USA Edwardu Stettiniusovi. Dopis je datován 18. června 1945. Hurban jménem své vlády požadoval vydání i dalších šesti zatčených pohlavářů slovenského státu (například někdejšího předsedy vlády Vojtěcha Tuku).
Jsou obviněni ze zločinů proti Československu. Během vládnutí zavedli a prosazovali nacistické principy a metody, perzekvovali nejen politické oponenty, ale všechny loajální občany. Poslali do Ruska, a později do Itálie, slovenské vojáky.
Připomněl i strašný osud Židů během slovenského státu. V závěru nóty poukázal na skutky v souvislosti s potlačením povstání. Se stejnou žádostí se československý ambasador v Londýně obrátil na britskou vládu.
Vladimír Hurban s prezidentem Edvardem Benešem u amerického prezidenta F. D. Roosevelta v květnu 1943.
Washington reagoval dopisem ze 2. července 1945. Podepsal ho Joseph Grew, po odchodu Stettiniuse z funkce dočasně pověřený šéf americké diplomacie. Informoval Hurbana, že žádost přeposlal nejvyššímu velení spojeneckých sil (v jeho čele stál v západní Evropě americký generál Dwight Eisenhower).
27. října 1945 byl Josef Tiso a někteří členové vlády vydáni do ČSR. Samotného Josefa Tisa vydali Američané ve smyslu ustanovení Svatojakubské deklarace. Tiso se nakonec postavil před Národní soud v Bratislavě 2. prosince 1946, proces trval více než čtyři měsíce.
Beneš usiloval ve vládě přesvědčit jednoho nebo dva ministry o změně zamýšleného hlasování, aby mohl rozšířit milost.
Velvyslanec Steinhardt se během rozhovoru s Benešem 3. dubna 1947 dozvěděl, že upřednostňuje udělení milosti, ale rozhodující bude postoj vlády. Prezident si ve vládě udělal průzkum, podle kterého upřednostňuje vykonání rozsudku většina jednoho hlasu.
Ambasador se v depeši určené americkému ministru zahraničních věcí zmínil i o souzeném exprezidentovi slovenského státu, který bude pravděpodobně odsouzen k smrti a Slovenská národní rada (SNR) zřejmě vládě doporučí milost. (Předsednictvo SNR však nakonec dalo ruce pryč od Tisa, nad kterým 15. dubna 1947 tribunál vynesl rozsudek smrti. Žádost o milost bez hlasování posunulo vládě do Prahy.)
Beneš poslal vládě před jejím hlasováním o Tisově osudu dopis, v němž předsedu Klementa Gottwalda seznámil, že je připraven z lidských důvodů milost udělit, pokud s tím ale bude vláda souhlasit.
Ti hlasovali 16. dubna 1947, čili už den po vynesení rozsudku smrti. Za milost bylo šest ministrů, proti jich bylo sedmnáct.
Poslední slovo měl v udělení milosti prezident, který podle ústavy mohl rozhodnout i proti doporučení vlády. Je však možné, že se Beneš pouze pokusil tímto dopisem zbavit přímé odpovědnosti za popravu Tisa (podobně jako předsednictvo SNR), protože musel vědět, že komunisté na exekuci budou trvat. Nechtěl totiž kvůli Tisovi vyvolat vládní krizi. Pro Beneše byl důležitý i postoj Vatikánu. Vatikánský chargé d'affaires Raphael Forni už dříve apeloval na Beneše, aby rozhodl lidsky, zároveň však výslovně prohlásil, že Vatikán nebude politicky intervenovat za osobu, která diskreditovala církev.Prezident milost neudělil.
Beneš řekl Steinhardtovi, že předpokládá, že budou krátkodobé demonstrace a problémy bez ohledu na to, zda by Tisa popravili, nebo ponechali naživu. Stoupenci odsouzeného by podle prezidenta obviňovali sociální demokraty, že se přičinili o jeho popravu, a na druhé straně by se duchovní a západní katolický svět zlobili, že o milost se zasloužili komunisté se sociálními demokraty. Beneš dodal, nehledě na to, zda se stane první nebo druhé (milost nebo její zamítnutí), je třeba jednat rychle. Toto se stalo skutečností, protože vláda o žádosti o milost rozhodla expresně rychle.
Tiso byl popraven brzy ráno 18. dubna 1947 na dvoře Justičního paláce v Bratislavě. Steinhardt poté informoval nadřízené ve Washingtonu, že vykonání rozsudku nad Tisem se na Slovensku obešlo bez pořádání demonstrací, nálada byla klidná.
V archivu amerického ministerstva zahraničních věcí se nachází ještě jeden dokument související s Tisem.
Jde o odpověď na dopis člena Sněmovny reprezentantů Michaela Feighana, který poslal 16. dubna 1947, tedy v době mezi datem verdiktu a popravou.
Feighan zastupoval v dolní komoře Kongresu USA voliče z amerického státu Ohio. Je pravděpodobné, že jednal na popud slovenských přistěhovalců a jejich potomků. V Ohiu jich žilo mnoho, určitě se mezi nimi nacházelo nemálo katolických stoupenců Tisa a Feighan měl logickou snahu zajímat se o nezanedbatelnou část voličů se slovenskými kořeny.
Reakce ministra určená Feighanovi má datum 7. května 1947 (tehdy byl šéfem diplomacie již George Marshall). Ministr mu připomněl, že Tiso a další pohlaváři slovenského státu byli vydáni do Československa na žádost tamní vlády. Resort diplomacie postupoval v součinnosti s velením spojeneckých sil.
Upozornil, že i když jakýkoli nátlak mohl být vyvíjen na Tisa ze strany Hitlera, faktem zůstává, že byl prezident a v listopadu 1940 se přidal ke spojenecké ose Berlín-Řím-Tokio.
Anketa
Prameny:
Zbyněk Zeman: Edvard Benerš, Nakladatelství Mladá fronta 2009, ISBN: 8020420622ISBN10
Marián Tkáč: TISO. Posledních 12 hodin, Nakladatelství Torden s.r.o. 2022, ISBN: 9788082231079
Mariana Čengel Solčanská: Proces s mrtvým, Nakladatelství Ikar 2021, ISBN: 9788055181271
