Vánoce za totáče: kyselé okurky od babičky v salátu, méně dárků, více času

Vůně mandarinek, malinovka ve skleněných lahvích, kapři okupující vanu celé dny a čokoládové pamlsky, které dětem rozdával svatý Mikuláš, alias Dědeček Mráz – takové jsou vánoční vzpomínky mnoha Čechů. Staré kroniky (pokud k nim přistoupíme kriticky), výstřižky z novin a fotografie nám pomáhají osvěžit si paměť.

Už na přelomu 40. a 50. let můžeme pozorovat velmi silné tendence pozměnit způsoby oslav vánočních svátků. Dát jim trochu jiný obsah, odstranit všechny možné prvky spojené s náboženstvím a církví, a zdůraznit naopak prvky, které Vánoce posouvaly směrem k oslavám Nového roku v Sovětském svazu, kde byly Vánoce zcela potlačeny, respektive zůstaly jen jako čistě církevní svátek, jejž sekulární část společnosti neslavila.

Jedním z prostředků, kterými se režim snažil změnit podstatu Vánoc byl Děda Mráz. Tento dobrý stařík, který pocházel ze Sovětského svazu, měl nahradit tradičního Ježíška a spolu s ním přispět k potlačení náboženských vlivů.

Děda Mráz rozdával dárky na školních oslavách nebo firemních akcích pro děti, ale doma mnoho rodičů pokračovalo ve zvyku rozbalovat dárky pod stromečkem, které „přinesl Ježíšek“. Tento paradox odrážel rozdíl mezi oficiální linií státu a tím, co se dělo za zavřenými dveřmi domácností.

Charakteristickým znakem Československa (nejen během předvánočního shonu) bylo hodiny stát ve frontách a nakupovat zboží zpod pultu. Vánoční dárky se sháněly s velkým předstihem, protože těsně před svátky už byly regály hračkářství prázdné. Hračky byly často jednoduché – dřevěné panenky, natahovací autíčka na klíč nebo pletené oblečení, které babičky s láskou připravovaly. Velkou radost měly děti také z knížek nebo deskovek. Dary byly sice skromnější, ale o to více se jich vážilo.

Prameny z 50. let uvádějí, že byl obrovský zájem o technické hračky, jako byly modely autíček a letadel. Později byla velice oblíbená jízdní kola a například v 80. letech to byla stolní hra Dostihy a sázky.

Při prohlížení starých filmových týdeníků vidíme mimo jiné vesnické obchody. Pojízdné obchody byly v dobách socialismu v Československu nezbytnou službou pro zásobování obyvatel odlehlých oblastí, zejména malých vesnic a osad. Tyto mobilní prodejny, které mohly mít podobu velkých aut, autobusů či dodávek, nabízely široký sortiment zboží – od potravin, přes domácí potřeby až po textil a knihy.

Nákup z těchto vozidel měl specifická pravidla, například určité zboží jako chléb nebo mléko bylo třeba předem objednat. Od konce 50. let 20. století až do 80. let provozovaly tyto pojízdné prodejny Československý svaz spotřebních družstev pod značkou Jednota, přičemž jejich počet dosahoval až 650 po celém Československu.

Teoreticky by si tam lidé mohli koupit až 20 000 různých produktů, takže svátky měly být jako z pohádky. Dalo se tam koupit jak jídlo, tak dárky.

Podle nich nebylo v obchodech ničeho nedostatek. Záběry ukazují množství, která by dělala čest i dnešním obchodům. V 70. a 80. letech se domácnosti předháněly v tom, kolik druhů cukroví upečou. Běžně to bylo deset nebo dvanáct druhů. V 50. letech to taková sláva nebyla, většina domácností zvládla dva tři druhy a byla ráda.

V každém videu vidět obrovské fronty. I když se v některých říká, že je všechno v pořádku a nemusí se dlouho čekat. Na rozdíl od toho, co ukazují oficiální videa, si lidé museli často, aby se na stůl dostalo několik tradičních jídel, kupovat věci zpod pultu nebo trávit celé dny čekáním ve frontách. A i tehdy si někdy přinesli to, co bylo k dostání, a ne to, co bylo na jejich seznamu.

Vánoční nákupní šílenství začalo již v listopadu. Nebylo to kvůli všudypřítomné reklamě, ale spíše kvůli tomu, že lodě přepravující citrusové plody vyplouvaly ze zemí jako Kuba a Španělsko. Všichni netrpělivě očekávali pomeranče, které v jiných obdobích roku nebyly k dispozici. Noviny oznamovaly aktuální dodávky jako skutečnou událost. Později mohla starostlivá vláda netrpělivě očekávané zboží naskladnit a projevit tak zájem o své občany.

Jedním z nejvýraznějších symbolů Vánoc byl a pořád je vánoční stromek. V socialistickém Československu nebylo vůbec jednoduché sehnat pěkný smrk nebo jedli. Ti šťastnější stáli hodiny v dlouhých řadách před prodejnami nebo trhem, zatímco jiní si museli pomoci sami – pila v ruce a výprava do lesa byli běžným řešením.

Vánoční stromek se stal vzácností, která vyvolávala improvizaci a vynalézavost. Někdy bylo jen pár větviček naaranžovaných ve váze nebo ozdobený umělý stromek, který rodina opatrovala celá léta.

Vánoční jehličnany se samozřejmě nemusely v lese nelegálně kácet. Daly se koupit za poctivě vydělané peníze, stejně jako dnes.

Mít ho v aktuálních trendy barvách je hitem posledních let. Tehdy ho lidé zdobili pouze tím, co bylo v obchodech – barevné ozdoby ve tvaru koulí a šišek, svítící houby ve formě řetězu do zásuvky, které se kupovaly v NDR. Nedílnou součástí pak byly čokoládové figurky, které dostávali členové Revolučního odborového hnutí (ROH) zdarma.

A kreativní byly i děti, které vyráběly papírové řetězy. Trendy byli malí ptáčkové na skřipci, kteří se na stromcích skvěle vyjímali. A kreativní byly i některé maminky. Pamatuju si, když dávala mamka na stromek bílou vatu jako sníh. Po rozbalení dárků přišlo na řadu malé magické čarování. Překrajovala se jablíčka, lilo olovo, pouštěly lodičky z ořechových skořápek.

Mnoho lidí má doma pořád vánoční ozdoby na stromeček z komunistické éry. Andělské vlasy, ozdoby s výrazným prolisem nebo ty napodobující muchomůrky, lampičky ve tvaru hub, svíčky a lucerny se dají stále zakoupit online. Na zeleném stromečku je často doprovázely cukrovinky, které by se dnes jen stěží daly považovat za pochoutku.

Kapr, ačkoli byl módní, nebyl široce dostupný. Dalo by se říci, že stejně jako mnoho jiných ingrediencí štědrovečerní večeře byl zpočátku vzácným zbožím. Vskutku bizarní situace nastávaly, když se pořádaly loterie na pracovištích, kde výhrou byl… kapr. Někdy byla jedna ryba rozdělena na několik kusů, aby byla výhra spravedlivější.

Existovaly vynalézavé podniky, které objednávaly velké množství kapra mnohem dříve. Pokud by to nevyšlo, nastoupila by treska. Dovážela se ze SSSR, ale citovat slavné rčení o ní je nevhodné. Stačí říct, že podle mnohých nechutnala nejlépe.

Ačkoliv kapří pokrmy byly v české kuchyni známé mnohem dříve, kapr se stal hvězdou štědrovečerního stolu za Československé socialistické republiky. Částečně z prostého důvodu, že je levný a snadno se chová.

Nostalgicky vzpomínají na komunistickou éru. Když si ale vzpomeneme, kolik toho tehdy chybělo a kolik času trvalo sehnat základní životní potřeby, dnešní předvánoční shon se už nezdá tak skličující.

Vánoce za socialismu neměly vnější lesk, jaký známe dnes. Co bylo lepší? Radost i z maličkostí, z blízkosti rodiny a přátel. Společné pečení dortů, zdobení domácností a zpívání koled dotvářelo atmosféru pospolitosti. Přestože režim tlačil na potlačení některých zvyků, tradiční štědrovečerní jídlo, kapr s bramborovým salátem, přežilo všechny nástrahy doby.

A co na to říkáte Vy?

Prameny:

seznamzpravy.cz

plus.rozhlas.cz

www.seznamzpravy.cz/clanek/vanoce

VAVŘINOVÁ, Valburga. Malá encyklopedie Vánoc. 3. vyd. Praha: Libri, 2002. ISBN 80-7277-133-7.

WINTER, Zikmund. Ze starodávných radnic. Svazek 11. Praha: Otto, [asi 1917]. (Sebrané spisy Zikmunda Wintra). Dostupné online. – kapitola Štědrý den v radnici staroměstské.

ZEMAN, Jiří. Hoj ty štědrý večere, aneb jak se slavily Vánoce ve Staré Praze. 2. vyd. Třebíč: Akcent, 2011. – kapitola Vánoce.