Článek
Ze školky už jsem měla určitou průpravu
Syn je chytrý, zvídavý, temperamentní a neposedný. Má vlastní názor, na všechno otázku a energie tolik, že by mohl zásobovat menší obec. Nebojí se poradit ani paní učitelkám a s naprostou samozřejmostí se pouští do vášnivých diskusí, ve kterých se snaží všechny přesvědčit o své pravdě. Dokáže si tvrdohlavě a s neuvěřitelnou vytrvalostí stát za tím, že červená není červená, ale třeba modrá, a pokud mu předložíte důkazy o opaku, pravděpodobně vám vysvětlí, proč jsou nesprávné.
Argumentační schopnosti má na svůj věk obdivuhodné. Schopnost uznat porážku zatím intenzivně trénujeme.
Na první třídní schůzky ve škole jsem tedy přicházela s jistým očekáváním.
Paní učitelka začala povídáním o tom, jak je spokojená. Všechny děti chodí do školy připravené, hezky spolupracují a ani k jejich chování nemá žádné zásadní výhrady.
„Jsou to prostě děti. Někdy jsou hlučnější, občas pobíhají, tak je napomenu a ony poslechnou. Já jsem spokojená, k nikomu konkrétně nic nemám.“
V tu chvíli jsem trochu ztuhla.
K nikomu konkrétně? Ani ke mně?
Seděla jsem, poslouchala a netrpělivě čekala, kdy se jejím pohledem střetnu s nevyhnutelným osudem - „Vy tady potom ještě chvilku počkejte.“
Nic.
Paní učitelka pokračovala dál. Probírala výuku, domácí úkoly, pomůcky a další organizační záležitosti.
Já mezitím stále čekala na svou chvíli.
Na ten okamžik, kdy ostatní rodiče odejdou a já zůstanu sedět jako poslední. Připravená vyslechnout si, co všechno moje dítě během několika týdnů školní docházky stihlo.
Jenže schůzky skončily.
Nikdo mě nezastavil. Nikdo si mě neodvedl stranou. Žádné důvěrné „Mohla byste ještě na slovíčko?“.
Odcházela jsem téměř podezřívavě.
Současně s obrovskou radostí.
Možná totiž moje dítě nepotřebovalo být méně temperamentní. Možná jen potřebovalo prostředí, ve kterém jeho energie, zvídavost a touha učit se dostaly ten správný prostor.
Když jednička překvapí víc než třídní schůzky
Tím moje překvapení z první třídy zdaleka neskončilo. Ještě větší šok mi totiž připravil někdo, od koho bych to čekala nejméně. Já sama. Respektive moje názory na známkování.
Ještě před nástupem syna do školy jsem byla poměrně přesvědčenou zastánkyní slovního hodnocení.
Přišlo mi logické, že dítě nelze zredukovat na číslo. Že známka sama o sobě nevypovídá o jeho schopnostech, snaze ani pokroku. Že mnohem důležitější je vědět, co dítě zvládá, v čem se zlepšuje a kde potřebuje podpořit.
Vlastně si to myslím pořád.
Jenže potom přišla první třída. S ní jedničky.
Najednou jsem doma měla dítě, které se těší na další úkol, chce mít všechno správně, samo si kontroluje, co se naučilo, a s naprostým nadšením mi oznamuje každou novou jedničku.
Zpočátku jsem na to hleděla s jistou nedůvěrou.
To je opravdu moje dítě? To stejné, se kterým jsem ještě nedávno vedla několikakolová vyjednávání o uklizení hraček?
A teď se dobrovolně učí?
Za jedničku?
Začala jsem přemýšlet, jestli jsem posledních šest let nedělala nějakou zásadní výchovnou chybu. Možná jsem měla místo opakovaného „ukliď si pokoj“ jednoduše vytáhnout červenou propisku.
Právě tady jsem začala přehodnocovat svůj názor na známkování
Ne proto, že bych najednou považovala slovní hodnocení za špatné. Ale proto, že jsem na vlastním dítěti viděla, jak silně ho může motivovat jednoduché a srozumitelné ocenění.
Jednička pro něj zatím není měřítkem vlastní hodnoty. Je potvrzením, že něco dokázal. Že jeho snaha přinesla výsledek.
Samozřejmě si uvědomuji, že jsme teprve na začátku. V první třídě, kde zatím převažují jedničky a školní realita má ještě poměrně přívětivou podobu.
Až jednou přijde první horší známka, možná budu psát úplně jiný článek.
Třeba s názvem - Jak jsem se stala zastánkyní slovního hodnocení. Podruhé.
Ale právě to je na rodičovství zajímavé. Člověk může mít načtené knihy, vytvořené názory a poměrně jasnou představu o tom, co je pro děti nejlepší.
Potom přijde vlastní dítě a během několika týdnů mu do toho vnese úplně jinou perspektivu.
Dnes si myslím, že není potřeba stavět známky a slovní hodnocení proti sobě. Obojí může mít své místo, pokud dítě dostává zpětnou vazbu, která ho motivuje, pomáhá mu porozumět vlastním pokrokům a zároveň mu dovoluje dělat chyby.
Protože důležitější než samotná jednička je podle mě to, co se odehrává před ní.
Ta chuť něco pochopit. Zkusit to znovu. Přijít věcem na kloub.
Přesně to jsem si přála, když jsem syna posílala do školy.
Nakonec jsem dostala hodnocení i já
Z prvních třídních schůzek jsem odcházela s pocitem, že škola může být pro mého syna přesně tím prostředím, které potřeboval.
Jeho temperament nezmizel. Zvídavost také ne. Pořád má spoustu otázek, vlastní názor a energie na rozdávání. Jen se k tomu přidala radost z učení.
Uvědomila jsem si také, jak moc záleží na učiteli, který dokáže přijmout děti takové, jaké jsou. Který chápe, že šestileté dítě občas pobíhá, povídá si, potřebuje připomenout pravidla a že to všechno k jeho věku a přirozené dětské živosti patří.
Na třídní schůzky jsem přišla připravená vyslechnout si výhrady a možná svého syna trochu obhajovat. Odcházela jsem s radostí, úlevou a zjištěním, že někdy máme větší obavy z toho, co očekáváme, než z toho, co se skutečně stane.
Také s vědomím, že škola zatím neučí jen mého syna. Něco nového se v ní učím i já. Třeba přehodnocovat vlastní názory.
Pokud bych měla své první rodičovské třídní schůzky oznámkovat?
Dávám jedničku.
