Mají školy právo sahat dětem na odpoledne? Pravda o domácích úkolech

V posledních letech se téma domácích úkolů z čistě pedagogické otázky přesunulo do právní a politické roviny. V médiích se objevily výroky typu „povinné domácí úkoly jsou protizákonné“, často spojené s otevřenou výzvou „Společně za dobrovolné domácí úkoly ve školách“ a peticí namířenou na ministra školství, ústředního školního inspektora a školského ombudsmana.

V rozhovorech pro DVTV či Reportér zaznívá od iniciátorek a některých pedagogických odbornic formulace, že školy „nemají právo vyžadovat domácí úkoly“ a že „povinné domácí úkoly jsou protizákonné“. Opírají se především o argumenty z oblasti práv dítěte (právo na odpočinek a volný čas), o fakt, že pojem domácí úkol se ve školském zákoně výslovně neobjevuje, a o riziko nerovnosti – děti z rodin s nižší podporou doma jsou v horší pozici než jejich spolužáci.

Na druhé straně stojí ministerstvo školství, Česká školní inspekce a většina škol, které úkoly zadávají dál a opírají se o zcela jiný výklad téhož právního rámce. Místo jednoduchého „smí/nesmí“ je tu tedy reálný spor dvou interpretací, nikoli hotový rozsudek.

Základní norma je školský zákon č. 561/2004 Sb. Ten sice slovo „domácí úkol“ skutečně nikde neobsahuje, ale v § 22 vymezuje povinnosti žáků. Žák je povinen „řádně docházet do školy nebo školského zařízení a řádně se vzdělávat“, dále „dodržovat školní a vnitřní řád“ a „plnit pokyny pedagogických pracovníků“ vydané v souladu se zákonem a školním řádem.

Na první pohled je vidět, že zákon neomezuje vzdělávání jen na čas, kdy je dítě fyzicky přítomné v lavici. Klíčový je pojem „řádně se vzdělávat“ a vazba na školní řád. Škola právě do školního řádu typicky zapíše, že součástí vzdělávání je i domácí příprava, že žáci mají povinnost nosit pomůcky, dokončovat rozpracované úkoly a že v odůvodněném rozsahu mohou dostávat domácí cvičení.

Podzákonná vyhláška o základním vzdělávání pak říká, že pravidla hodnocení žáků jsou součástí školního řádu a že hodnocení musí vycházet z dosažení výstupů vzdělávacího programu a být pedagogicky zdůvodněné a doložitelné. Jestli se mezi podklady pro hodnocení objeví i domácí práce, je tedy věc školy – za předpokladu, že to odpovídá školnímu vzdělávacímu programu a je to ve školním řádu transparentně popsáno.

Je tu ještě jeden důležitý detail: při porušení povinností stanovených školním řádem lze podle § 17 vyhlášky č. 48/2005 Sb. uložit žákovi napomenutí třídního učitele, důtku třídního učitele nebo důtku ředitele školy. Pokud se tedy v řádu výslovně píše, že domácí příprava je povinná, a žák ji opakovaně bez omluvy neplní, může škola použít výchovná opatření – tedy i něco, co rodiče v praxi vnímají jako „poznámku za úkol“.

Z pohledu platného práva tedy nelze tvrdit, že kompetence učitele „končí u zvonění“ a že domácí úkol je automaticky mimo jeho mandát. Naopak: právo žáků a rodičů je vymezeno zákonem, zatímco konkrétní pravidla domácí přípravy jsou v rukou školy a jejího řádu.

Do rozjitřené debaty vstoupilo 4. května 2023 ministerstvo školství oficiálním stanoviskem k zadávání domácích úkolů. V něm ministerstvo výslovně říká: „Škola je oprávněna zadávat žákům domácí úkoly a smí vyžadovat jejich vypracování.“ Odvozuje to právě z povinnosti žáka „řádně se vzdělávat“ a domácí přípravu označuje za neoddělitelnou součást vzdělávání.

Zároveň ale stanovisko i následné mediální výstupy ministerstva významně krotily představu, že lze na hektarech sešitů postavit známky a tresty. Analýza CERGE-EI, na kterou se ministerstvo odvolává, ukázala, že zatížení českých žáků domácími úkoly je v mezinárodním srovnání velmi nízké; autoři doslova píší, že je „v mezinárodním srovnání velmi nízké“, a uvádějí průměr 13 minut na hodinu výuky u čtvrtých tříd.

Publicistická shrnutí ministerského stanoviska, například na serveru Heroine, zdůrazňují dvě věci. Zaprvé, že učitelé musí respektovat věk, vyspělost a fyziologické potřeby žáků a nesmějí děti přetěžovat. Zadruhé, že pokud si škola do řádu napíše, že domácí úkoly bude hodnotit, může to dělat – ale ministerstvo „důrazně doporučuje zvolit jiné způsoby než známky“, už kvůli rozdílným podmínkám v rodinách. Zcela nepřípustné je pak podle MŠMT dávat pětku za nedonesený domácí úkol, protože nelze známkovat něco, co učitel vůbec neviděl.

Ministerstvo tedy říká současně dvě věci: ano, škola může úkoly zadávat, vyžadovat i nějak hodnotit, ale nemá z nich dělat hlavní klasifikační nástroj a má zohlednit realitu života rodin.

Česká školní inspekce už v roce 2018 v interním bulletinu rozebírala domácí přípravu jako legitimní součást vzdělávání a upozorňovala, že úkoly mají být smysluplné, přiměřené a jejich pravidla jasně upravená ve školním řádu; v praxi dnes řada škol na toto stanovisko přímo odkazuje v dodatcích ke svým řádům.

Zajímavý je i novější pohled soudů. Nejvyšší správní soud v jednom z rozsudků z roku 2024 poznamenal, že „zpracování domácích úkolů nemá z hlediska efektivity výuky stejnou hodnotu jako účast na výuce ve škole“, především kvůli absenci okamžité zpětné vazby. Neříká tím, že domácí úkoly jsou nezákonné; pouze relativizuje jejich didaktický přínos ve srovnání s přímou výukou. V jiných rozhodnutích se naopak běžně objevuje formulace „povinné domácí úkoly“ jako součást popisu studijní zátěže, aniž by to soud jakkoli problematizoval.

Žádný český soud dosud neprohlásil domácí úkoly jako takové za nezákonné. Spor se vede o to, jestli povinně zadávaný domácí úkol může být vymahatelný stejně striktně jako docházka, a jaké sankce jsou přiměřené. V tom má ministerstvo jasno: přiměřená, ale nikoli exemplární kázeňská opatření ano, pětky za „zapomenutý úkol“ ne.

Oponentní názor nevznikl ve vzduchoprázdnu. Otevřená výzva „Společně za dobrovolné domácí úkoly“ i řada textů na EDUzínu a v dalších médiích popisují případy rodin, kde se „život celé rodiny zúžil na domácí úkoly“ a kde se povinné úkoly stávají zdrojem konfliktů, stresu a někdy i formální diskriminace dětí, které doma nemají podporu nebo potřebné zázemí.

Právní argumentace těchto iniciativ stojí na několika pilířích. Za prvé, na Úmluvě o právech dítěte, která zaručuje právo dítěte na odpočinek, volný čas a hru. Za druhé, na tom, že český školský zákon neříká o domácích úkolech nic konkrétního, a tudíž nelze nad rámec vyučování ukládat povinnosti, které zasahují do rodinného života – pokud k tomu není výslovná zákonná opora. A za třetí, na principu rovného přístupu ke vzdělávání: pokud někdo nemá klidné místo na učení nebo podporu rodičů, povinný domácí úkol ho diskriminuje.

Je ovšem fér říct nahlas: jde o právní názor, nikoli o aktuální výsledek soudního řízení, které by takovou interpretaci potvrdilo. Ministerstvo školství naopak opakovaně sděluje – například prostřednictvím ředitele odboru Michala Černého v reportáži CNN Prima – že školy mohou úkoly zadávat jako povinné a „pokud to uvedou ve školním řádu, tak je smějí i hodnotit“, a teprve připravované metodiky mají zdůrazňovat, že by úkoly měly být spíše dobrovolné a smysluplné, po vzoru škol, které už s tímto přístupem pracují.

Výsledkem není černobílé „nesmí“ nebo „musí“, ale velmi konkrétní dilema: jak nastavit domácí přípravu tak, aby nenarušovala práva dětí a rodin, zároveň ale zůstala legitimní součástí vzdělávání.

Pohled do školních řádů napříč Českem ukazuje, že domácí příprava je definovaná velmi různě. Některé školy mají podrobné „koncepce domácí přípravy“, kde píší, že povinné domácí úkoly nemají být časově náročné, ideálně kolem 10–15 minut denně, písemné úkoly se neklasifikují, ale opakované neplnění se považuje za porušování školního řádu a může vést k výchovným opatřením.

Jinde úkoly už oficiálně označují za dobrovolné, ale očekává se, že většina žáků je bude využívat k procvičení, někdy formou týdenních plánů nebo projektových zadání. Praxe se liší i podle stupně: na prvním stupni jsou časté krátké denní úkoly, na druhém stupni a na středních školách spíše delší přípravy na testy, čtenářské deníky, seminární práce.

Z hlediska práva je důležité, že školy stále častěji přímou vazbu úkol = známka oslabují a místo toho hodnotí průběžnou práci žáka komplexněji. To je také směr, který ministerstvo ve svém stanovisku podporuje.

Mezinárodní výzkumy, na které se debata odvolává, nejsou zdaleka jednoznačné. Meta-analýzy experimentálních studií publikovaných po roce 2000 ukazují, že žáci, kteří nějaké domácí úkoly dělají, mají v průměru lepší výsledky než ti, kteří nedělají žádné – zvláště v matematických výpočtech a řešení úloh. Efekt ale není lineární: „čím více, tím lépe“ neplatí, a zvlášť u mladších dětí rychle nastupuje únava a ztráta motivace.

Studie zaměřené na primární školy v severských zemích zdůrazňují, že vyšší objem domácích úkolů může být dokonce kontraproduktivní: děti si rozvíjejí strategie „jak toho udělat co nejméně“, zažívají fyzickou a emoční únavu a ztrácejí zájem o školu.

OECD opakovaně upozorňuje, že v zemích, kde žáci tráví hodně času individuálním studiem a domácími úkoly, nejsou výsledky nutně lepší – naopak se zdá, že rozhoduje kvalita výuky a přiměřený rozsah celkové studijní zátěže, nikoli maximalizace „domácích hodin“.

Výzkumná data tedy podporují něco, co se v pedagogických kruzích říká už dlouho: krátké, smysluplné a dobře vysvětlené úkoly mohou být přínosné, zejména na druhém stupni a výš. Masivní „dávky“ mechanického procvičování u malých dětí jsou spíš problém než výhoda.

Když se podíváme na státy, které bývají dávány za vzor, zůstaneme rychle nohama na zemi. Žádná z velkých evropských zemí domácí úkoly plošně nezakázala, spíše je reguluje nebo mění jejich podobu.

V severských zemích je obraz různorodý. Finsko, často adorované za „bezúkolový“ mýtus, ve skutečnosti domácí úkoly má – jen v mnohem menším rozsahu. Podle dat PISA patří finští patnáctiletí mezi žáky s nejnižším průměrným časem stráveným nad domácími úkoly, zhruba 0,8 hodiny denně, a jiné analýzy zdůrazňují, že v nižších ročnících jde spíš o drobná čtenářská či matematická cvičení.

Ve Švédsku domácí úkoly existují prakticky ve všech školách, ale nejsou výslovně regulovány v národním kurikulu. Výzkumy mezi učiteli i rodiči ukazují, že se s nimi pracuje velmi pragmaticky – tam, kde učitelé věří v jejich efekt, je dávají, ale není to „zákon přírody“ a řada škol experimentuje s omezením nebo jinou formou domácí práce.

V Norsku vzbudil pozornost článek v časopise Studia Paedagogica, který upozornil, že domácí úkoly na prvním stupni mohou ohrožovat kvalitu dětství a že jejich přínos pro výsledky učení je sporný. Tamní debata proto míří spíš k omezení úkolů u nejmladších než k jejich úplnému zákazu.

V Německu jsou Hausaufgaben detailně upraveny školskými zákony jednotlivých spolkových zemí. Některé přímo definují jejich účel (procvičení, vertiefung, samostatnost) a stanovují maximální časové dotace podle ročníku, často s výslovným zákazem úkolů na víkendy a prázdniny. Němečtí právníci přitom velmi jasně říkají, že rodiče nemohou učitelům „zakázat“ zadávat domácí úkoly, protože ty jsou součástí školských předpisů a vnitřních pravidel školy.

Rakousko pracuje s pojmem Hausübungen, které jsou výslovně zakotvené ve školském zákoně (SchUG) a navazující vyhlášce o hodnocení. Odborové a profesní materiály je popisují jako běžnou součást výuky, ovšem s důrazem na přiměřenost a jasná pravidla.

Francie má ve školních kruzích téměř legendární „zákaz domácích úkolů“ v základních školách, který sahá do roku 1956. V praxi jej ale velká část učitelů ignoruje a děti běžně dostávají cvičení domů, což v minulosti opakovaně vedlo k rodičovským bojkotům i politickým prohlášením – například k návrhu prezidenta Hollanda z roku 2012 zákaz znovu prosadit v rámci širší školské reformy.

Španělsko patří podle OECD k zemím s nejvyšší domácí zátěží žáků, což vedlo k silné kritice a kampaním „No a los deberes escolares“. Zajímavý je nejnovější krok madridské regionální vlády, která sice neomezuje úkoly jako takové, ale od roku 2025 zakazuje v primárním vzdělávání zadávat domácí úkoly, které vyžadují práci s obrazovkou – tedy počítač, tablet či mobil.

V Itálii se téma „compiti a casa“ stalo tak zásadním, že vznikl široce diskutovaný „Decalogo Regola Compiti“, který mimo jiné říká, že úkoly dělané doma se nemají známkovat, protože učitel nemůže vědět, kdo je skutečně zpracoval, a že úkoly musí být „sostenibili“, tedy udržitelné a časově přiměřené. Ministerstvo školství v roce 2025 vydalo dopis školám, který se snaží přetížené děti chránit, aniž by úkoly plošně rušil.

Společným jmenovatelem těchto zemí je tedy ne zákaz, ale regulace: důraz na přiměřenost, rovné podmínky a jasná pravidla, plus tendence chránit nejmladší žáky před přehnanou zátěží.

Z pohledu českého práva dnes platí několik relativně pevných bodů. Školy mohou domácí úkoly zadávat a mohou od žáků požadovat jejich vypracování, pokud to mají rozumně a transparentně zakotveno ve školním řádu. Domácí příprava je chápána jako součást povinnosti „řádně se vzdělávat“, nikoli jako dobrovolný bonus mimo dosah školy.

Na druhé straně neplatí, že domácí úkoly jsou univerzální nástroj na známky a kázeň. Ministerstvo doporučuje úkoly spíše využívat k formativní zpětné vazbě než k tvrdé klasifikaci, výslovně odmítá pětky za zapomenutý úkol a upozorňuje na nerovnost podmínek v rodinách. Právo navíc dává školám i rodičům možnost argumentovat proti nepřiměřenému zatížení – ať už prostřednictvím školské rady, inspekce, nebo v krajním případě soudů.

Výrok z podcastu, že „učitel nesmí dávat úkoly a nemůže je hodnotit ani za ně dávat poznámky“, je tedy v rozporu s tím, jak dnes vypadá česká legislativa, stanoviska MŠMT i mezinárodní kontext. Smysluplná debata se patrně nevede o to, jestli domácí úkoly existovat smějí, ale o to, kolik jich má být, v jaké podobě, pro koho a jak moc se mají promítat do známek. A tam už právo nechává značný prostor pro pedagogiku, zdravý rozum a – bohužel i bohudík – pro kulturu konkrétní školy.