Článek
„Každé dítě je originál,“ připomínají autoři knihy Odemykání dětského potenciálu Jan Mühlfeit a Kateřina Krůtová. Jenže systém, do kterého tyto originály posíláme, s nimi často zachází tak, jako by šlo o zboží na páse.
Z praxe i rozhovorů s rodiči se opakuje podobný motiv: dítě, které se ještě na prvním stupni s vervou hlásilo o dění ve škole, kreslilo projekty „nad rámec“ a vymýšlelo vlastní řešení, začne kolem druhého stupně říkat: „Já vlastně nevím, v čem jsem dobrý“. Není to lenost ani pubertální truc. Je to přirozený důsledek prostředí, které mnohem víc sleduje chyby a odchylky od normy než jedinečné vzorce talentu. Příznačné je, když učitel na výbornou v jazycích reaguje slovy: „Ale matika tě stáhne, bez ní to nepůjde“. Postupně tak přestáváme vidět dítě jako jedinečnou osobnost a začínáme v něm vnímat spíše soubor nedostatků k nápravě, než potenciál, který potřebuje rozvíjet.
Psycholožka Carol Dwecková ve své teorii růstového myšlení, známé jako growth mindset, opakovaně ukazuje, že děti vedené k výkonu kvůli známkám snáze přebírají tzv. fixní nastavení („fixed mindset“): mají pocit, že schopnosti jsou dané a neměnné, chybu berou jako důkaz vlastní neschopnosti a vyhýbají se výzvám, ve kterých by mohly selhat. Naopak tam, kde se zdůrazňuje pokrok, úsilí a strategie učení, se děti učí vnímat schopnosti jako něco, co lze rozvíjet.
Známky jako brzda autonomie a růstu
Motivační rámec klasického známkování zpochybňuje i teorie sebeurčení, tzv. Self-Determination Theory, kterou vypracovali psychologové Edward Deci a Richard Ryan. Podle jejich výzkumů roste vnitřní motivace tehdy, když má člověk zajištěny tři psychické potřeby: autonomii, kompetenci a vztahovost. Systémy postavené především na vnějších odměnách a trestech – typicky známky – tyto potřeby oslabují. Výzkumy shrnuje i tato studie zde.
Když se vrátíme do české reality, obrázek není povzbudivý. Česká školní inspekce ve svých zprávách dlouhodobě upozorňuje, že na školách převažuje sumativní hodnocení – tedy známkování testů – a že formativní hodnocení je využíváno málo. Inspekce doslova uvádí, že „převažující sumativní hodnocení nevytváří předpoklady pro zvýšení motivace žáků k učení.“
Navíc známka zdaleka není tak objektivní, jak působí. Psychologie popisuje tzv. halo efekt – zkreslení, kdy celkový dojem z člověka ovlivňuje dílčí hodnocení výkonu. Empirické studie v pedagogické psychologii opakovaně ukazují, že halo efekt v hodnocení žáků hraje významnou roli, jak shrnuje i souhrnný přehled citovaný v Journal of Educational Psychology.
Školní stres má i biologické dopady. Studie publikovaná v časopise Child Psychiatry & Human Development sledovala hladiny kortizolu u prvňáků. Děti, které se ve škole cítily méně kompetentní, měly dlouhodobě vyšší hladiny stresového hormonu. Výkonové prostředí se tak promítá i do fyziologie těla.
Klíč k silným stránkám
Bývalý prezident Microsoftu pro Evropu (profil zde), dnes kouč a lektor, postavil spolu s Kateřinou Krůtovou koncept Odemykání dětského potenciálu na opačné logice, než jakou používá škola. Základním nástrojem jejich práce jsou talentové testy Gallup – u dětí typicky CliftonStrengths nebo StrengthsExplorer. Ty stojí na desítkách let výzkumu toho, jak lidé myslí, rozhodují se a pracují. Tím se dostáváme k praktické roli rodičů. Programy Odemykání dětského potenciálu učí rodiče číst dítě jinou optikou než skrze vysvědčení. V duchu knihy Rodina jako tým jde o to, aby rodina fungovala jako soustava, kde každý má vlastní silné stránky.
Pokud se vrátíme do každodenní reality rodin, přirozeně vyvstává otázka: co může udělat rodič, když školní prostředí stále stojí především na známkách, průměru a opravování slabin? Odpověď není jednoduchá, ale rozhodně není bezmocná. Rodiče mají v rukou víc, než se může zdát, protože – na rozdíl od školy – vidí své dítě v kontextu života, ne výpisu z žákovské.
Prvním krokem je začít si všímat okamžiků, kdy dítě samo od sebe ožije. Ne při úkolu, který musí splnit, ale při činnosti, kterou si volí spontánně. Právě tam se nejčastěji objevují tzv. přirozené talenty, jak o nich mluví Gallupova metodika: způsoby uvažování nebo jednání, které člověku jdou s minimálním odporem a přinášejí mu radost. Rodič může dítě vést k tomu, aby si těchto momentů všímalo také ono samo – jemně, beze slov jako „toto je tvůj talent“. Cílem není stavět na piedestal jeden obor, ale citlivě zrcadlit, kde dítě projevuje energii, zvědavost a vytrvalost.
Síla volby slov a vět
Druhým pilířem je změna jazyka, kterým doma mluvíme o výkonu. Děti si velmi rychle osvojují slovník dospělých a překládají si ho do vlastního hodnotového rámce. Pokud slyší jen: „Dostal jsi jedničku, paráda,“ naučí se radovat z výsledku. Pokud slyší: „Dneska ses nevzdal, i když to bylo těžké,“ začnou rozumět tomu, že úsilí má hodnotu samo o sobě. Psychologové tomu říkají „jazyk růstu“ – jazyk, který posiluje vnitřní motivaci místo té vnější.
Třetím rozměrem, často přehlíženým, je schopnost vytvářet doma prostředí, kde je bezpečné chybovat. Dítě, které ví, že chyba není selhání, ale začátek procesu, bude daleko odolnější vůči školním tlakům. Domácí klima může – podle výzkumů Deciho a Ryana – částečně kompenzovat i rigidní nastavení školy. Dítěti stačí vědět, že má „zázemí autonomie“ někde mimo školní třídu.
A konečně, rodiče mohou být průvodci – nikoli projektoví manažeři, kteří plánují, co má dítě ovládat v osmnácti. Úlohou rodiče není vyskládat kariérní žebřík, ale udržovat prostor, kde dítě zkouší, testuje, naráží a zase se zvedá. Často to znamená méně řídit a více naslouchat: ne „co chceš dělat, až budeš velký“, ale „co tě dnes opravdu bavilo a proč“.
V součtu vzniká překvapivě mocný model: i v systému, který preferuje průměr a srovnávání, může rodina budovat opačnou logiku – logiku, která dítěti připomíná, že jeho schopnosti nejsou jednou provždy dané a že jeho silné stránky nejsou drobné odchylky od normy, ale základ, na kterém může stavět celý život.
