Článek
Epizoda, která v původním eposu představuje nejkrvavější masakr celé cesty domů z Tróje, kompletní zkázu flotily a sežrání námořníků lidožravými obry, se na plátně proměnila v efektní bitevní sekvenci s obrněnými válečníky. Kanibalismus, který Homér popisuje s až mrazivou konkrétností, z filmu prakticky zmizel. A nejen z filmu. Co se vám vybaví, když se řekne Odysseus, Kirké? Scylla? Penelope? Vsadím se, že žádní Laistrygonové. Tak vidíte.
Homérovi Laistrygonové: ryby na udici, maso k večeři
Desátý zpěv Odysseie líčí příjezd do Telepylu, města Laistrygonů, takto: Uzavřený přístav mezi strmými útesy, jediný úzký vjezd. Odysseovi kapitáni zavedou jedenáct lodí dovnitř. Sám Odysseus, a tohle je klíčový detail, nechá svou loď zakotvenou venku, u okraje zátoky.
Průzkumníci vyslaní na břeh potkají Antifatovu dceru, ta je zavede ke králi. A pak to přijde rychle. Homérův text nepotřebuje budovat napětí: Antifatés jednoho z mužů okamžitě chytí a „připraví si z něj večeři“. Zbylí dva prchají, ale je pozdě. Z útesů se vyřítí obři, kteří rozhodně nejsou lidmi; Homér je výslovně označuje jako bytosti nelidské velikosti, Antifatova žena je „velká jako hora“. Balvany létají dolů na lodě uvězněné v přístavu. Námořníky Laistrygonové napichují jako ryby a odnášejí domů k jídlu.
Z dvanácti lodí přežije jediná. Ta Odysseova, která zůstala venku.
Proč o nich nikdo nemluví
Kyklóp Polyfémos má lest se jménem „Nikdo“. Sirény mají zpěv, kterému nelze odolat. Skylla a Charybda mají průliv, v němž se nikdy nedá úplně vyhrát. Každá slavná epizoda Odysseie nese ikonický motiv, obraz, který se vrývá do paměti.
Laistrygonové nemají nic takového. Jejich epizoda je krátká, brutální a bez dialogu. Přijde rychle, skončí rychle. Žádný rébus, žádná lest, žádný morální konflikt. Jen čistá logistická katastrofa. Jak upozorňuje Mental Floss, patří k nejméně připomínaným monstrům celého eposu, a to navzdory tomu, že způsobí zdaleka největší ztráty. U Polyféma zemře hrstka mužů v jeskyni. U Laistrygonů padne prakticky celá výprava. Přesto si na ně většina lidí prostě na první dobrou nevzpomene.
Nolanovi obři: brnění místo zubů
Nolan Homérovy obrty úplně přepsal. Ve filmu Laistrygonové vystupují jako nadrozměrní, těžce obrnění válečníci. Nejsou tu výslovně pojmenováni, ale to nevadí. Každý přece ví, že? Odyyseovi muži mají tu smůlu, že v lese potkají dítě velikosti dospělého muže, jehož křik přivolá další útočníky. Vizuálně jde o impozantní sekvenci.
Co chybí, je kanibalismus. Filmoví obři posádku masakrují, ale nepožírají. Z hororového jatkářského výjevu se stává bitevní přepad. Navíc podle Nolana měl Odyseus na msít ěuž jenom tři lodě (zbylé dvě navíc podstatně menší). Ani tady proto setkání s Laistrygony nevypadá až tak katastroficky, jak by mělo.
Proč Nolan tuhle změnu udělal, přímo nevysvětlil, alespoň ne konkrétně pro Laistrygony. Podle mě jde o kombinaci dvou faktorů. Za prvé, film komprimuje dvanáctitisícový epos do zhruba tří hodin a systematicky prořezává, slučuje i přepisuje celé bloky látky; Guardian mapuje desítky změn od vynechaných Fajáků po přepsaný závěr. Za druhé, kanibalismus už ve filmu „patří“ Kyklópovi. Opakovat stejný motiv u dalších obrů by působilo redundantně. Obrněná estetika Laistrygony vizuálně odlišuje a posouvá je od hororu k vojenské hrozbě.
Brnění, které neexistovalo
Zbroj filmových Laistrygonů pnavíc ůsobí anachronicky – víceméně jako jako středověká plátová výstroj, ne jako cokoli z doby bronzové. Ale nmusí to být tak mimo, jak to na první pohled vypadá.
Egejský svět doby bronzové kovovou ochranu těla znal. Slavná denderská zbroj z 15. století př. n. l., vystavená v muzeu v Naupliu, je kompletní bronzový kyrys s chrániči ramen. Pozdější řecká panoplie zahrnovala helmu, holeně a kyrys. Ale plně uzavřené plátové komplety, které pokrývají celé tělo, jsou opravdu záležitostí evropského středověku; jejich vrchol spadá do 13. až 15. století našeho letopočtu, tedy o dva tisíce let později.
Nolan sám svůj výtvarný přístup obhajoval formulací o „nejlepším odhadu“ dávné minulosti, ne jako archeologický přepis. U Laistrygonů to funguje jako vizuální zkratka: brnění signalizuje organizovanou vojenskou sílu, ne primitivní divokost. Je to vědomá volba, ne omyl.
Kde hledat skutečné Laistrygony
Homér dává Telepylu spíš mytické souřadnice: uzavřený přístav a podivně dlouhé dny, což starší výklady spojovaly i s dalekým severem. Pozdější antická tradice je ale překvapivě konkrétní. Thúkydidés ve své Peloponéské válce uvádí Kyklópy a Laistrygony jako nejstarší obyvatele části Sicílie. Hesiodovský fragment je spojuje s oblastí Etny, pozdější tradice je klade jižně od sopky, poblíž Leontin.
Sicilská lokalizace má svou logiku: ostrov s aktivní sopkou, dramatickými útesy a uzavřenými zátokami nabízí krajinu, která odpovídá Homérovu popisu. Ale jako u většiny homérské geografie platí, že jde o tradici, ne o prokázaný fakt.
Kdo si chce přečíst původní pasáž v češtině, najde Vaňorného překlad na Wikizdrojích. Stačí otevřít desátý zpěv a hledat moment, kdy se přístav změní v past.
Zdroj: Autorský text
https://cs.wikisource.org/wiki/Odysseia
https://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Thuc.+6&lang=original
https://www.theguardian.com/film/2026/jul/20/the-odyssey-what-christopher-nolan-changed-invented-left-out
https://www.mentalfloss.com/literature/books/mythological-creatures-odyssey-explained
https://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Aabo%3Atlg%2C0012%2C002%3A10
