Článek
Připravit pohoštění na rodinnou oslavu byl vždycky kumšt. Pohlídat se musela celá řada věcí. Já vždycky nejraději dělala dvojctihodné koláče. To znamenalo, že jste mohli (samozřejmě nepozorovaně) ulízat tolik náplní, kolik jste chtěli. A navíc je dodnes považuju za absolutně luxusní záležitost.
Vývar musí být silný jako býk
A dělávali jsme také vývar. Pěkně s domácími nudlemi a knedlíčky. A když už jsem dostatečně poporostla, dostala jsem ho na starost. Pěkně všechno oškrábat, vhodit do hrnce, pomalu táhnout. „Ty kosti nezapomeň přelít dvěma lžícemi octa!“ Přidala radu babi a odspěchala zase za jinou povinností.
Mně to tenkrát přišlo jako úplný nesmysl. Vždyť vývar přece nesmí zkysnout, to už by byl špatný a zkažený. Co teda s tím octem? Ale byla jsem poslušné děvče, tak jsem to provedla podle pokynů. „Vývar musí být silný jako býk,“ říkávala k tomu babička. Pro ni to byl základ kuchyně. Zpracovala do něj všechno. A přitom zbylo i na domácí prasátko. Dodnes nevím, jak to dělala.
Ten vývar se ti tedy povedl, Anežko
Jak asi tušíte, Anežka byla moje babička. A na vývar dostala od hostů samou chválu. Tak silný – člověka zrovna kopne. A ty domácí nudle – no nádhera. Takový ani v restauraci za rohem neuvaří. Babička se sice nějak zapomněla pochlubit, že už vlastně z vývaru (krom cezení) neudělala ani kapku, ale mě to nevadilo. Za úspěch stejně vděčil především jejímu vymazlenému receptu.
A jak je to s tím octem?
Babi mi později ve chvilce klidu vysvětlila, že ocet ty kosti pěkně rozloží a do vývaru se dostane víc chuti. Mnohem víc. A protože se pěkně táhl přes noc na zadní plotýnce, vůbec byste to na něm chuťově nepoznali. Ten ocet se buď vyvařil, nebo ho prostě přebila ta chuť těch kostí. Dodnes nevím, jak to přesně funguje, ale používám to taky.
Zkrátka a dobře – není nad rady od babičky.