Článek
Paralympijský sport bývá symbolem odvahy, respektu a férovosti. Má to prostě být příležitost pro všechny – tedy i pro ty, kteří nedostali při narození rozdány tak dobré karty jako většina ostatních. Že by se někdo pokusil podvádět i tady, se zdá takřka nemyslitelné. A přesto to tak bylo a nešlo o žádné selhání jednotlivce, ale o systémovou lež, která otřásla celým paralympijským hnutím.
Španělé turnajem doslova prolétli
Vše začalo u zbrusu nového španělského paralympijského týmu, který se kvalifikoval na olympiádu v Sydney 2000, a to pro zápasy v basketbalu.
Hned v úvodním utkání ovšem slavili parádní úspěch – smetli totiž svého portugalského soupeře rozdílem třiceti bodů. Oslavovala se perfektní příprava celého týmu i báječný trenér. Jen ti skutečně zasvěcení tušili, že je něco jinak.
Během jednoho z time-outů zazněl z lavičky pokyn, o kterém se svět neměl dozvědět: „Trochu sundejte nohu z plynu, nebo poznají, že jste zdraví.“ A nejspíš by se o něm opravdu nikdo nedozvěděl, kdyby už tehdy španělský tým neměl ve svém středu špiona, kterému teprve teď začínalo pořádně docházet, k čemu že se to vlastně upsal.
Trochu sundejte nohu z plynu, nebo poznají, že jste zdraví.
Novinář mezi handicapovanými
Jmenoval se Carlos Ribagorda. Bylo mu pětadvacet a basketbalu se věnoval spíše amatérsky. A také to byl externí spolupracovník magazínu Capital. Ovšem zatímco o tom prvním jeho spoluhráči věděli, o tom druhém pochopitelně ne. Do týmu se dostal bez nejmenších potíží, ačkoliv žádné mentální postižení neměl (pro účast se přitom oficiálně hledali hráči s IQ pod 75). Jak později popsal, většina mužstva byla zcela zdravá a žádné testy prakticky neproběhly. Jediné, co mu kdy kdo testoval, byla jeho krev. Není divu, že ucítil sólokapra a se svým vydavatelem se domluvil, že vše zdokumentuje zevnitř a po návratu zveřejní.
Zlatý podvod se rozjel naplno
Sám však tehdy rozhodně netušil, jak velké jeho odhalení nakonec bude. Španělé totiž doslova ovládli skupinu, v semifinále porazili Polsko a ve finále převálcovali favorizované Rusko parádním výsledkem 87:63. I soupeři si šeptali, že něco nehraje. Někteří hráči by se podle trenérů jiných týmů neztratili ani v profesionálních ligách. Tak co, sakra, dělají tady? Ve skutečnosti byla motivace většiny zúčastněných vcelku jasná. Mohl za ni Španělský olympijský výbor, který slíbil za zlato prémii 200 tisíc dolarů. Z her se měl stát parádní výlet za exotikou s penězi jako vítaným bonusem. No kdo by řekl na takovou nabídku ne? Ve skutečnosti měli z 12 hráčů basketbalového týmu nějaké postižení jen dva, dalších 10 své nízké IQ jen předstíralo (samozřejmě s posvěcením nejvyšších míst).
Brýle, klobouky a rychlý útěk
Aby se vše opravdu dokonale utajilo, přišla před návratem domů ze zodpovědných míst další podivná instrukce: sluneční brýle, klobouky a žádné holení. Cíl byl jasný – nebýt poznán. A možná by to i vyšlo, kdyby…
Z her se měl stát parádní výlet za exotikou s penězi jako vítaným bonusem.
Kdyby nezasáhl právě Ribagorda, který poslal svou medaili do sídla Mezinárodního olympijského výboru v Lausanne a zveřejnil reportáž, která šokovala zemi.
Vyšetřování trvalo 13 let a ukázalo, že za vším ležel Fernando Martín Vicente, tehdejší místopředseda Španělského paralympijského výboru. Jeho motivace byla hned dvojí. Zaprvé mu šlo samozřejmě o prestiž – také o peníze. Úspěšný paralympijský tým samozřejmě přitáhl hodně sponzorů. A navíc on sám byl otcem postiženého syna. Ten si prý medaili hodně přál, ale sám se her účastnit nemohl – a tak mu tatínek její získání zprostředkoval alespoň takhle. Podle některých šlo z jeho strany o prachsprostý cynismus, podle jiných o důkaz otcovské lásky – byť opravdu stěží omluvitelný.
Ale buď jak buď, tenhle muž s obrovským majetkem byl nakonec odsouzen za podvod, odstoupil z funkcí a veřejně se omluvil. Medaile byly vráceny a nikdo podle všeho nedošel k úhoně. Jenže tím to bohužel nekončilo. Reputace paralympijského sportu totiž utrpěla opravdu těžkou ránu, ze které se vzpamatovávala řadu let.
Stopka na dvanáct let
Skandál mimo jiné odhalil, že kontrola mentálního postižení byla téměř nulová – a to nejen ve Španělsku. Výsledkem byl radikální krok, který nikdo nečekal. Disciplíny pro mentálně postižené totiž z olympijských her úplně zmizely – a to na dlouhých 12 let. Vrátily se až v Londýně 2012, tentokrát s přísnými pravidly. Sportovci musí splnit limity IQ, doložit vznik postižení před 18. rokem a prokázat také své omezené adaptační schopnosti. Snad už to tentokrát bude stačit.
Zdroje info: Autorský text
