Článek
Studie publikovaná v časopise Frontiers in Medicine v září 2022 vzala tři předkolumbovské jihoamerické mumie uložené v německém Marburgu a švýcarském Delémontu a podrobila je celotělovému CT s rozlišením, jaké dřívější generace vědců neměly k dispozici. Výsledek: u dvou ze tří mumií tým identifikoval jednoznačné stopy smrtícího mezilidského násilí, zlomeniny bez jakéhokoli hojení, bodnou ránu zasahující aortu, rozbitou lebku s kostními úlomky vtlačenými dovnitř. Třetí mumie, žena, nese pouze posmrtné poškození. Slovo „brutálně“ tu není nadsázka. Je to součet forenzních nálezů, které výzkumy prostě nedokázaly odhalit.
Muž z Marburgu: úder do tváře a nůž zezadu
Marburgská mumie ležela v Museum Anatomicum na Philipps-Universität od účetního roku 1892/93, kdy ji pro sbírkové účely daroval fyziolog Rudolph Eduard Külz. Ve starém sbírkovém záznamu byla vedena jako žena. Současný výzkum pohlaví opravil na muže.
CT skener pořídil 1 825 řezů o tloušťce 0,6 milimetru. Z nich vyplynul příběh posledních sekund života: těžký úder tupou zbraní do pravé horní části obličeje způsobil čerstvou zlomeninu jařmové kosti a dislokaci levého čelistního kloubu. Současně nebo téměř vzápětí přišla hluboká bodná rána zezadu: kožní defekt o délce asi 3,5 centimetru podél osmého žebra, průběh rány skrz pravou plíci až k sestupné aortě, kde CT zachytilo radiodenzní rezidua odpovídající zaschlé krvi. Autoři z toho vyvozují hemopneumotorax a laceraci aorty. Ztráta vědomí přišla během sekund, smrt krátce poté.
Mumie kultury Chinchorro
Kromě vražedných stop CT odhalilo i starší hojivé změny v plicích, které autoři připisují tuberkulóze. Muž tedy žil s chronickou nemocí, a zemřel rukou jednoho, možná dvou útočníků. Radiokarbonové datování určilo, že žil někdy v rozmezí let 996–1147 n. l. a jeho pohřební výbava odpovídá rybářské komunitě kultury Arica v dnešním severním Chile.
Muž z Delémontu: rozbitá lebka a zlomený vaz
Druhý muž leží v Musée jurassien d'art et d'histoire v Delémontu. Datace: 902–994 n. l. Provenience je méně jistá, odvozená hlavně z přidružené keramiky, nikoli z písemného akvizičního záznamu. Ve sbírce musel být nejpozději před rokem 1866.
CT s 1 432 řezy ukázalo rozsáhlou perforaci levé spánkové oblasti o rozměrech přibližně 5 × 7,5 centimetru. Uvnitř lebeční dutiny ležely kostní úlomky, vtlačené dovnitř silou úderu. K tomu tři zlomeniny levého jařmového oblouku. A finální nález: luxace krčních obratlů C3/C4 s obliterací páteřního kanálu, přičemž okolní měkké tkáně zůstaly zachované a neporušené. Právě ta zachovaná tkáň kolem luxace je klíčová, vylučuje, že by k poškození došlo při vykopávkách nebo převozu. Muž za života trpěl kalcifikující arteriosklerózou. Smrt ale přišla zvenčí.
Třetí mumie, žena datovaná do let 1224–1282 n. l., rovněž z Delémontu, nevykazuje žádné intravitální ani perimortální násilí. Pouze posmrtné alterace, tafonomické změny a pseudopatologie, které tým pečlivě odlišil od stop násilí.
Proč to nikdo neviděl dřív? Poděkujme moderní technice
Odpověď je technická i institucionální. Marburgská mumie nebyla od příchodu do sbírky vědecky zkoumána. Starší rentgen zachytí zlomeninu, ale neukáže směr rány skrz měkkou tkáň, polohu krevních reziduí ani trojrozměrný vztah kostních úlomků k okolním strukturám. Vedoucí studie Andreas G. Nerlich to říká přímo: bez 3D rekonstrukcí by diagnostické znaky zůstaly neviditelné. A chirurgické otevření mumie by bylo destruktivní, zničilo by právě ty měkké tkáně, které nesou nejdůležitější důkazy.
Moderní multidetektorové CT s řezy o tloušťce 0,6 až 1,5 milimetru a stovkami až tisíci snímků na jedno tělo proměnilo anonymní exponáty ve forenzně čitelné lidské příběhy. Tým složený z antropologů, radiologů, forenzních lékařů a patologů pak skládal identitu, původ, věk, typ zranění i mechanismus smrti z nepřímých stop, bez jediného řezu skalpelem.
Ale za forenzním příběhem stojí ještě druhá rovina: jak se jihoamerické mumie ocitly v evropských vitrínách. Marburgský muž byl v roce 1892 nejspíš legálně prodán spolu s výbavou. U delémontských mumií chybí písemný záznam o získání. Dobové praktiky konce 19. století běžně vedly k tomu, že se z hrobů odvážely mumie a prodejné předměty, zatímco jiný materiál byl zahazován. Nic podrobnějšího se o životech těchto lidí už nikdy nedozvíme, spousta dílků skládačky totiž chybí. Naštěstí dnes se už u vykopávek postupuje mnohem citlivěji.
Ještě nemáte dost mumií? Tak ještě jedna zajímavost navrch
Zdroj: Autorský text
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/31943137/
https://www.uni-marburg.de/en/fb16/igphmmr/institute/medical-anatomical-collection
https://icom.museum/en/resources/standards-guidelines/code-of-ethics/
https://www.frontiersin.org/journals/medicine/articles/10.3389/fmed.2022.962793/full (tady najdete i fotografie zkoumaných mumií)
