Článek
A jen tak mimochodem také v Praze a Liberci. Řeč je o rostlině, která dokáže zaujmout i lidi, jež se jinak o botaniku příliš nezajímají.
Předem se musím omluvit, že tentokrát nemám vlastní fotky. Házím to sem jako takový restík. Na vlastní oči jsem ji kvést viděla. To právě ve Fatě Morganě v botanické zahradě v Troji v Praze. Jenže to byla moje první návštěva a fotila jsem kde co, jen ne to, co jsem měla. Bylo mi tehdy divné, že na jednom místě tlačí nějak moc lidí, ale nějak mě nenapadlo, čím jsou ty modré hrozny květů, co nám visely vysoko nad hlavami, až tak vzácné. Takže mám jedno mázlé rychlofoto a jinak nic. Ale plánuju návrat, nebojte. Jen to musí správně načasovat.
Už prorostla až k cestě, nepřehlédnete ji
Naším dnešním botanickým favoritem je Strongylodon macrobotrys, liána z čeledi bobovitých (Fabaceae), známá spíše pod poetickými názvy nefritová nebo také smaragdová liána (osobně se mi asi líbí víc ta první varianta). Ty nevznikly náhodou – barva jejího květenství je natolik nezvyklá, že připomíná drahokam. Dnes už ji nepřehlédnete – za těch pár let, kdy sem míříme, totiž ve Fatě prorostla víceméně skoro nad hlavy diváků a udělat její detailní snímky není problém. Jen sem musíte dorazit v tom správném období, konkrétně na přelomu května a června, kdy obvykle vykvétá.
Zajímavostí je, že její zajímavá barva není způsobena „jen“ běžnými rostlinnými barvivy, ale specifickou kombinací pigmentů a lomem světla v pletivech květu, což je v rostlinné říši poměrně vzácný jev a možná proto vypadá tak úchvatně.
Její květy ale nejsou výjimečné jen barvou, ale i tvarem. Jsou člunkovité (mnohým lidem tak připomínají spíš zobáky papoušků nebo malé zahnuté drápy) a vyrůstají na dlouhých stopkách. Navíc jemně voní – nikoli však tak, aby lákaly hmyz. Cílí totiž na docela jiné živočichy.
Kráska původem z filipínských pralesů
Ve volné přírodě byste na ni narazili především na filipínských ostrovech Luzon, Catanduanes a Mindoro. Roste v tropických deštných lesích, kde se pne po stromech a může dosahovat délky až 18 metrů. A samotná květenství mohou měřit i přes jeden metr. Všimnete si jich docela jistě – visí totiž dolů v dlouhých hroznech jako nějaké exotické lustry.
Silnou stránkou této liány je také její přizpůsobivost, velmi dobře se jí totiž daří i v uměle připravených podmínkách, naštěstí, protože v přírodě jí dost ubývá. Vyžaduje sice vysokou vlhkost, stabilní teplotu a dostatek prostoru, ale při správné péči se dokáže odměnit skutečně neuvěřitelným kvetením, které trvá několik týdnů a do skleníků tak dokáže nalákat doslova davy lidí.
Barva, tvar i vůně mají jasný účel
A jak je to vlastně s tím opylováním? Na rozdíl od většiny okrasných rostlin nefritovou liánu neopylují včely ani motýli, ale netopýři a kaloni. Pokud se vám její květy zdají hodně robustní, pak máte pravdu. Jsou totiž stavěné tak, aby unesly jejich váhu. Letouni se na ně při krmení doslova zavěsí, vsunou hlavu dovnitř a při tom přenesou pyl na další květy. Chytré, že? A proč ta neonově zelenomodrá barva? Inu proto, že nejlépe vynikne při soumraku, kdy se tito noční opylovači s oblibou vydávají za potravou.
Ve Fatě se sice s kaloni nepotkáte, ale i tak hrají botanické zahrady a specializované skleníky v její záchraně klíčovou roli. Každé úspěšné kvetení a množení v kultuře tak není jen pastvou pro oči, ale i malým příspěvkem k ochraně této výjimečné rostliny.
Takže až jednou budete bloumat Fatou Morganou a narazíte na liánu s květy barvy smaragdu, vězte, že se díváte na jednu z nejpodivuhodnějších botanických rarit světa – rostlinu, která vznikla přesně na míru tropické noci, netopýrům a tak trochu i lidskému úžasu.
P. S. Pokud se vám nechce čekat do června, pořiďte si publikaci Květy Faty. Nejenom že nefritová liána zdobí její obálku, ale také se tu dočtete spoustu zajímavých věcí. To vám zaručuju.
Zdroje info: Autorský text
Květy Faty, Romana Rybková, Eva Smržová a Klára Lorencová, 2018 , Botanická zahrada hlavního města Prahy
