Článek
„On z toho pódia nikdy nesleze,“ zaznělo v davu na koncertu Hudby na vinicích, která mi příjemným způsobem ozvláštnila loňské léto. A kdo ví, možná jde o slova prorocká – tak upřímně byla tehdy pronesena. Jenže málokdo ví, že Tomáš Klus se původně zpěvákem vůbec stát neměl. Málokdo to ví, ale do osmnácti let patřil mezi velké talenty moderního pětiboje a dostal se až do armádního klubu Dukla Praha.
V roce 2002 dokonce získal zlatou medaili na dorosteneckém mistrovství Evropy v soutěži družstev. A kde se to všechno zlomilo? Dost možná v dětství, kdy zjistil, jak křehký může život být. Krátce za sebou totiž přišel o dvě milované osoby.
Jedna moje archivní „klusovská,“ teď už má tenhle fešák o tucet let navíc
První rána přišla v osmi letech
Když bylo Tomáši Klusovi osm let, přišel o mladší sestřičku. Nebyl jí ani rok a podlehla vzácné formě leukémie. Pro malého kluka to byla obrovská rána, kterou si v sobě nosil dlouhá léta a i dnes si na vše občas vzpomene. Sám později přiznal, že si její smrt dokonce vyčítal. Dětská hlava si totiž umí vyrobit pocit viny i tam, kde žádná logika neexistuje.
„Bylo to rychlé. Narodila se s hodně vzácnou krevní nemocí,“ svěřil se v rozhovorech. Dnes prý myslí, že to byla leukémie – ale v rodině se o tom nikdy příliš nebavili. A dodal, že dlouho bojoval s pocitem, že si smrt sestry jakoby přivolal. „Byla malinká a plakala. Já tehdy chodil na ranní tréninky a vždycky si říkal, že bych raději žádnou ségru neměl. Že furt řve a já se nemůžu vyspat.“ Dnes samozřejmě ví, že to není pravda, ale jako osmiletý mohl k podobnému poznání přijít jen těžko.
Navíc se mu v dospělosti tenhle zážitek připomněl z docela nečekaného úhlu, jak sám později přiznal: „Měl jsem koncert ve Fakultní nemocnici Brno, kde jsem potkal lékaře, který se o sestru staral, a ten mi řekl, že kdyby se narodila o dva roky později, že by to přežila. Že už je na to lék.“
Osud mu vzal i tatínka
Dnes si prý na sestřičku nejčastěji vzpomene při pohledu na své tři děti. A také na svého tatínka, který by byl určitě dobrým dědečkem. Ale bohužel ani to mu osud nedopřál. Jeho otec byl totiž vášnivý horolezec a hory pro něj znamenaly únik od stresu a podnikatelských starostí. Jednoho dne ale z výstupu už domů nedorazil. Tehdy bylo Tomášovi deset let. Sotva se stihl vyrovnat se smrtí sestry a už se mu svět zase rozpadl na kusy. Chvíli to ale trvalo. Otec totiž nikomu neřekl, kam jede, a rodina měla za to, že je na služební cestě.
„Rozhodl se vyšlapat na obrovský štít a nevyšlo to,“ shrnuje to s odstupem let lakonicky. Kupodivu se prý se smrtí otce nakonec srovnal lépe než se smrtí sestřičky: „Nikdy jsem neměl trauma z toho, že táta odešel. Samozřejmě jsem byl smutný, ale neměl jsem výčitky. Takové věci se prostě stávají a lidi potkávají i horší osudy.
Jsou děti, které přišly o oba rodiče nebo všechny sourozence a zůstaly samy. Jako dítě jsem byl schopný se na to takhle podívat,“ líčil. Smutek v něm však přesto zůstal a čas od času vytryskne i dnes, což moc dobře ví všichni, kdo se alespoň jednou pořádně zaposlouchali i do jeho písní.
Zdroje info:
