Článek
Byla by ale škoda házet tuhle bradavičnatou krasavici pouze do kategorie „fuj, Azore, nech to bejt“. Jde totiž o mimořádně užitečného obyvatele zahrad, luk i lesů (i když v nich se vyskytuje spíše při okrajích). Dorůstá délky až 15 centimetrů, je robustní, zavalitá a pokud byste ji chtěli pozvat na sprinterské klání, odmítla by. Pohybuje se pomalou, rozvážnou chůzí, případně krátkými poskoky, jako by nikam nespěchala. A vlastně ani nemusí. Na rozdíl od jiných zvířat si totiž na obživu vydělá svou trpělivostí.
Neúnavný požírač škůdců, co si nevybírá
Ropucha je vyhlášená svou žravostí. Co se hýbe a vejde se jí do tlamy, to má prostě a jednoduše smůlu. Nepohrdne skoro ničím. Chutnají jí slimáci, larvy hmyzu, brouci, housenky i pavouci. Zahrádkáři by si jí měli obzvláště cenit, protože si často smlsne i na různých obávaných škůdcích. A to vpravdě po otesánkovsku. Jedna dospělá ropucha totiž zvládne za noc spořádat desítky bezobratlých. Pokud ji tedy potkáte na své zahradě, nevyhánějte ji. Tam, kde by jinak nastoupily modré granule a chemie, totiž zvládne udělat opravdu hodně práce. Za kořistí se ale příliš nehoní. Často jen čeká, až jí vhodné sousto napochoduje skoro až do tlamy.
Kdo si na ropuchu troufne? Moc nepřátel nemá
Ani ropucha ale není žádný nedotknutelný král našich luhů a hájů. Nevypadá sice jako potrava příliš vábné sousto, ale i tak si na ní mohou pochutnat různé šelmy, ježci, draví ptáci (například káně lesní) a také hadi, typicky třeba užovka obojková. Ropucha se proti nim brání hlavně kožními žlázami, z nichž dokáže bleskově vyloučit jedovatý sekret. Ten sice většinu predátorů odradí, ale rozhodně to není stoprocentní ochrana.
Skrytý nepřítel jménem myiáza
Proti jednomu nepříteli jí ale tahle ochrana nepomůže vůbec. Jednou z nejzákeřnějších hrozeb pro ni totiž nepředstavuje žádný velký predátor, ale naopak docela drobný parazit. Ropuchy mohou být, pokud mají opravdu smůlu, napadeny mouchou bzučivkou Lucilia bufonivora, která způsobuje onemocnění zvané myiáza.
A není to hezký pohled. Samice této mouchy kladou bělavá vajíčka se svým potomstvem na zadní okraj hlavy nebo přední část hřbetu ropuchy. Larvy se pak dostanou do jejích nozder, které na čas úplně ucpou. A odtud nakonec přelezou až do hlavy a postupně vyžírají tkáně. Že jde o smrtelný problém, asi není třeba zdůrazňovat. Zpočátku jí larvy způsobují „jen“ značné nepohodlí (a náhodného pozorovatele mohou bílé „chumáče“ v ropušiných nozdrách značně vyděsit), později už to bývá horší. Na uhynulých ropuchách navíc prakticky nebývá zvenčí nic patrné, takže pro většinu kolemjdoucích bývá jejich smrt záhadou. Jen ten, kdo by se díval pozorně, by zjistil, že se z hlavy nebohého obojživelníka narodily drobné lesklé mouchy.
Kdyby u toho byl Georges-Louis Leclerc, známý také jako hrabě de Buffon, určitě by jim pomyslně nastrouhal mrkvičku a řekl, že to mají za to. A za co? Inu za to, že mu Carl Linné, jeho spolupracovník ve světě přírodovědy, udělal tak trochu naschvál a ropuchy (Bufo) pojmenoval po něm. Ale to už by byl docela jiný příběh.
Zdroje info:
