Článek
Bylo jí dvaačtyřicet. Její překlad vyšel o deset let později a dodnes platí za základní francouzskou verzi textu, který změnil fyziku.
Privilegium, které nestačilo
Gabrielle Émilie Le Tonnelier de Breteuil se narodila 17. prosince 1706 v Paříži do rodiny vysokého královského úředníka. Otec jí zajistil soukromé učitele latiny, matematiky a přírodní filozofie, luxus, který si většina mužů nemohla dovolit, natož ženy. V osmnácti se provdala za markýze du Châtelet, získala titul, společenské postavení a tři děti. A pak udělala něco, co se od markýzy nečekalo: začala studovat fyziku.
Aristokracie jí otevřela dveře ke knihám, kontaktům a penězům. Zámek Cirey v Champagni proměnila spolu s Voltairem v soukromé vědecké zázemí s knihovnou a experimentálním vybavením. Jenže dveře do institucí zůstávaly zavřené. Pařížská Akademie věd nepřijímala ženy. Kavárny, kde se vedla intelektuální debata, byly mužským prostorem; du Châtelet se do nich podle dobových svědectví dostávala v mužském převleku. Část svých textů publikovala anonymně. Jediná evropská akademie, která ji přijala za členku, byla ta boloňská, a to až v roce 1746.
Víc než „Voltairova společnice“
Její jméno se po staletí objevovalo hlavně ve spojení s Voltairem. Francouzská národní knihovna sama přiznává, že du Châtelet „zůstala v paměti“ především díky této vazbě. Voltaire o ní po její smrti psal v mužském rodě jako o „velkém muži“ („un grand homme"), což paradoxně svědčí o respektu, který k ní choval. Ale jeho sláva její odkaz spolehlivě zastínila.
Přitom její vlastní vědecká práce stojí samostatně. V roce 1737 se přihlásila do soutěže Akademie věd o podstatě ohně. Cenu získal Euler, ale její Dissertation sur la nature et la propagation du feu byla označena za jednu z nejlepších prací a Akademie ji nechala vytisknout. Du Châtelet v ní rozlišovala teplo a světlo jako odlišné jevy, popisovala případy „světla bez tepla“ i „tepla bez světla“. Občas se to interpretuje jako objev infračerveného záření, ale přesnější je říct, že předjímala oddělitelnost obou jevů, nikoli že identifikovala infračervené paprsky v pozdějším smyslu Williama Herschela.
Émilie du Châtelet
Spor o energii a odvaha myslet jinak
Její Institutions de physique z roku 1740 byly původně zamýšleny jako učebnice pro syna. Výsledek ale daleko přesáhl didaktický záměr. Du Châtelet v nich udělala krok, který byl ve Francii téměř kacířský: spojila Newtonovu fyziku s leibnizovskou metafyzikou a otevřeně se postavila na stranu konceptu vis viva, „živé síly“.
Šlo o jeden z nejostřejších vědeckých sporů 18. století. Newtonovci měřili sílu pohybu jako součin hmotnosti a rychlosti. Leibnizovci tvrdili, že záleží na druhé mocnině rychlosti. Du Châtelet se opřela o experimenty Willema 's Gravesandeho s padajícími koulemi do hlíny a argumentovala pro leibnizovskou stranu. Neměla pravdu v tom smyslu, že by „opravila Newtona“, oba koncepty popisují různé veličiny. Ale její obhajoba vis viva směřovala k tomu, co dnes známe jako kinetickou energii. Nebála se jít proti karteziánské ortodoxii, která ve Francii dominovala, a zároveň odmítla slepě následovat kteroukoli jednu autoritu.
V komentáři k Mandevillově Bajce o včelách pak napsala něco, co zní jako manifest: ženy jsou z věd vytlačovány předsudkem a špatným vzděláním, nikoli nedostatkem schopností. Měly by mít právo proti tomu protestovat.
Překlad, který přežil svou autorku o staletí
Její největší dílo, francouzský překlad a komentář Newtonových Principia Mathematica, vznikalo v posledních letech jejího života. Pracovala s třetím latinským vydáním z roku 1726 a nešlo o doslovný převod. Podle dobové předmluvy editora přesouvala a přeformulovávala pasáže tak, aby byl smysl jasnější; editor dokonce tvrdil, že Newton je v její verzi srozumitelnější než v originále. Druhá část knihy obsahovala vlastní algebraický komentář k problémům nebeské mechaniky.
Na přesnosti dohlížel matematik Alexis Clairaut jako vědecký korektor. Část textu byla vytištěna už kolem let 1746–1747, distribuce se plánovala na rok 1756. Zdržely ji chybějící rytiny a pravděpodobně i Clairautovo vytížení. Tiskařské privilegium držel Michel Lambert. Voltaire napsal historickou předmluvu, v níž mluvil o „dvojí službě“ budoucím generacím, překladu a výkladu. Definitivní vydání vyšlo až v roce 1759, deset let po smrti autorky.
Krátce před smrtí du Châtelet odeslala své rukopisy do Královské knihovny. Věděla, že těhotenství ve dvaačtyřiceti je rizikové (navíc bylo už čtvrté, dobře tedy věděla, co může čekat). Pracovala s minimem spánku, aby stihla dokončit svůj komentář. Stihla ho. Ale podle všech svědectví jen tak tak – porod dcerky ji totiž stál život (děťátko zemřelo o necelé dva roky později).
Jméno, které se vrací
Přesný moment, kdy se historici začali systematicky vracet k jejímu vědeckému přínosu místo opakování anekdot o Voltairovi, naše rešerše jednoznačně neurčila. Nejpozději od přelomu tisíciletí je ale rehabilitace zjevná: samostatné heslo ve Stanford Encyclopedia of Philosophy, digitální edice primárních textů v projektu History of Women Philosophers, výukové materiály Amerického institutu fyziky zaměřené na její vlastní fyziku a matematiku.
V Paříži dnes funguje Institut Émilie du Châtelet zaměřený na výzkum genderu a podporu doktorandek. Univerzita v Lotrinsku pořádá akci pro středoškolačky směřující k technice a vědě, která nese její jméno. Důvod je prostý: příliš málo dívek volí vědecké obory, a příběh markýzy, která si vědu vydobyla navzdory systému, který ji nechtěl pustit dovnitř, funguje líp než jakýkoli slogan.
Zdroje foto:
