Článek
Nešlo přitom o stonky do koláče, ale o sušený kořen asijských druhů, léčivou drogu, kvůli které Rusko vybudovalo přísně střežený státní monopol a zákonem stanovilo trest smrti pro každého, kdo by s ní obchodoval na vlastní pěst.
Kořen dražší než šafrán
Aby bylo jasno, o jaké rebarboře je řeč: historickou komoditou nebyla zahradní odrůda s tlustými červenými stonky, ale kořen druhů Rheum palmatum a Rheum officinale, rostoucích v horských oblastech Číny a Tibetu. Sušený, nařezaný a pečlivě tříděný kořen putoval karavanními stezkami přes Střední Asii do Ruska a odtud dál do Evropy, kde po něm sahali lékaři, lékárníci i panovnické dvory.
Cena odpovídala pověsti. Podle záznamu z roku 1542 se ve Francii prodával za desetinásobek ceny skořice a čtyřnásobek ceny šafránu. V anglickém ceníku z roku 1657 stál rebarborový kořen víc než opium. Evropská medicína ho předepisovala jako projímadlo, žaludeční lék i univerzální „čistič těla“, a poptávka daleko převyšovala nabídku.
Ruský monopol a zákon z roku 1735
Rusko si svou pozici prostředníka mezi čínským zdrojem a evropským trhem uvědomovalo velmi dobře. Státní monopol na obchod s reveňovým kořenem vznikl už roku 1687 za vlády regentky Sofie. Po krátkém uvolnění ho car znovu upevnil po roce 1731 a v roce 1735 přišlo zpřísnění: soukromý obchod s rebarborou byl zakázán pod hrozbou trestu smrti.
Jak to fungovalo v praxi? Ve městě Kjachta na rusko-čínské hranici seděli státní inspektoři, kteří kontrolovali každý jednotlivý kus kořene. Nekvalitní kusy se pálily. Zbytek nesoucí pečeť „korunní rebarbora“ putoval do Petrohradu a odtud na západ za astronomické ceny. Stát tak držel pod kontrolou nejen objem, ale i kvalitu, což z ruské rebarbory dělalo nejdražší a nejžádanější variantu na trhu.
Zda byl trest smrti za nelegální obchod skutečně vykonán, se z dostupných pramenů potvrdit nepodařilo. Zákon měl zřejmě především odstrašující funkci, a po roce 1741, kdy carevna Alžběta Petrovna zavedla zhruba dvacetileté moratorium na trest smrti, by jeho vykonání narazilo na další právní překážku. Volný obchod s rebarborou se nakonec obnovil až roku 1782 za Kateřiny Veliké.
Proč Evropa nedokázala pěstovat vlastní
Logická otázka zní: proč si Evropané prostě nezačali rebarboru pěstovat sami? Pokoušeli se o to opakovaně. Výsledky ale zklamaly. Podle Encyclopaedia Britannica z roku 1911 obsahoval čínský kořen 58 % extraktu účinných látek, zatímco anglický jen 21 % a evropsky pěstovaný Rheum officinale pouhých 17 %. Evropská náhražka byla levnější, ale výrazně slabší, a lékaři i pacienti to poznali.
Teprve v 19. století, kdy se rozpadla výjimečnost ruské „korunní rebarbory“ a otevřely se nové obchodní cesty, začala cena klesat. Současně se v Anglii a Holandsku rozšířily kulinární odrůdy pěstované pro řapíky, ne pro kořen. Rebarbora přestala být lékem a začala být dezertem. Přesto ještě kolem let 1900–1930 se v Anglii prodávaly rebarborové tablety jako běžný lék na zažívání; přechod z lékárny do kuchyně trval déle, než by se zdálo.
Česká stopa a dnešní využití
Do českých zemí se rebarborový kořen dovážel jako léčivo přinejmenším od počátku 16. století; web BOTANY.cz uvádí, že v Čechách byla rebarbora známá nejméně kolem roku 1517. Jako zahradní plodina pro jedlé řapíky se u nás rozšířila až mnohem později, hlavně v domácích zahradách.
A kořen? Ten v Česku žije dodnes, i když v tichosti:
- Registrovaný léčivý přípravek – Žlučníková čajová směs od Megafytu obsahuje 225 mg reveňového kořene na sáček a je schválena pro mírné trávicí obtíže a nechutenství.
- Sušená droga v bylinářstvích – e-shopy nabízejí reveňový kořen v baleních od 100 g.
- Kosmetika – prášek z Rheum officinale se prodává jako přírodní barvivo na vlasy.
V tradiční čínské medicíně zůstává rebarbora, tam známá jako Ta-chuang, oficiální součástí čínské, korejské i japonské farmakopeje dodnes.
Co z rebarbory jíst a co rozhodně ne
Jedno pravidlo platí od carského Ruska až po českou zahrádku: listy jsou jedovaté. Obsahují kyselinu šťavelovou a pravděpodobně i anthrachinonové glykosidy. Bezpečně jedlé jsou výhradně řapíky, tedy stonky, které se po sklizni zbavují listových čepelí.
Prakticky to znamená: listy hned odříznout, řapíky omýt, tepelná úprava snižuje oxalátovou zátěž, vodu z vaření nevyužívat dál. Lidé se sklonem k ledvinovým kamenům by měli být střídmí. A listy? Ty můžete bez obav hodit na kompost, po rozložení jsou podle zahradnických doporučení bezpečné.
Rostlina, za jejíž kořen kdysi hrozil provaz, dnes v českých zahradách klidně roste vedle jahodníku. Změnila se její role, ne její chemie. Jen už o ni nikdo nevede války.
