Článek
Pokud ano, pojďte si na chviličku počíst, jak se říká. Ono totiž nemusí být všechno zdaleka tak černobílé, jak to na první pohled vypadá. A za oněch 40 obětí v baru Le Constellation v lyžařském středisku Crans-Montana rozhodně nemohou jen nezodpovědní uživatelé techniky. Ani si za to ony oběti tak úplně nemohou samy. Velkou vinu totiž neseme i my jako společnost.
Kdyby tolik nekoukali do těch mobilů
Požár ve švýcarském klubu vyvolal na sociálních sítích vlnu pobouření. A to hned dvakrát. Část lidí nemohla pochopit, jak se něco tak příšerného mohlo stát v tak bezpečné zemi, jako je právě Švýcarsko, kde si snad předpisy ukládají na noc lidi i pod polštář.
A řadu dalších lidí šokovalo i to, že část přítomných teenagerů místo okamžitého útěku vytáhla mobilní telefony, natáčela hořící strop a někteří dokonce během toho i dál tančili. Rychlé soudy byly nasnadě: „generace otupělá mobily“ a „ztráta pudu sebezáchovy“ patřily k těm nejčastějším. Jenže tak jednoduché to není. A hlavně – takové rádoby vševědné zkratky nás prostě nikam neposunou.
Ve skutečnosti nejde o nový fenomén ani o selhání jedné generace. Spíš o několik jevů, které se najednou a zcela nečekaně spojily na jednom místě. Jde o střet lidské psychiky s extrémní situací. Dnes totiž technologie velmi výrazným způsobem mění způsob, jakým realitu čteme. A není to v lidské historii poprvé ani naposledy. Koneckonců sítě jsou plné pranků, při nichž se jejich aktéři převléknou třeba za mimozemšťana nebo vlkodlaka a straší náhodné kolemjdoucí. Fikce se na chvíli mění v realitu – a to častěji, než bychom předpokládali.
Ovšem v onom švýcarském baru proběhl proces přesně opačný – realita se kvůli několika faktorům změnila ve fikci. Předpokládanou, samozřejmě. A jak k tomu došlo?
Ono to tak nemá být?
Nejdříve si musíme uvědomit, kde se celá událost stala. A koneckonců – prostředí nočního klubu ke zkreslenému vnímání reality přímo vybízí: tma, hlasitá hudba, světelné a kouřové efekty tu bývají k vidění poměrně běžně. Takže náš mozek má přirozenou tendenci v takovém prostředí nejprve hledat neškodné vysvětlení. Řekneme si prostě, že je to „součást show“. Jde o jev známý jako normalcy bias (kognitivní zkreslení), tedy popírání hrozby, a lidé ho mají zakořeněný velmi hluboko. Alkohol ho navíc ještě zesiluje.
A přidá-li se tzv. social proof, tedy orientace podle toho, jak se chovají ostatní okolo nás („když ostatní zůstávají klidní, asi to není tak vážné“), vzniká smrtící kombinace. A u mladých lidí bývá ještě silnější než obvykle. U nich totiž hraje roli i strach ze ztrapnění a bohužel mnohdy také vyšší ochota riskovat.
Já že mám udělat ten první krok?
Dalším klíčovým faktorem je takzvaný pre-evacuation time – čas mezi zaznamenáním hrozby a skutečným rozhodnutím odejít. Nejde o setiny vteřiny, jak si nejspíš myslíte. Většina lidí se přitom rozhlíží, vyptává se personálu a kamarádů, hledá své osobní věci… zkrátka dělá všechno proto, aby oni nebyli těmi prvními, kdo se vrhne k východu. Protože co kdyby se nic nedělo. To by potom bylo trapné, že jo.
A existují také lidé, kteří se v té chvíli doslova „zaseknou“ – nastoupí u nich tzv. zamrznutí, což je bohužel zcela automatická obranná reakce těla. A mnohdy se prostě z tohoto stavu nedokážou dostat včas. Slyšeli jste někdy o tom, že někoho ochromily strach a hrůza? Tak to je přesně ono.
Nikdy nezapomenu na školitele, který nás připravoval na první evakuační výcvik ve škole. „Já vám tady nešaškuju proto, abyste věděli, kde máte nouzové východy. Ale proto, abyste je sakra začali hledat hned, jak vám to řeknu!“ Jak moc to bylo výstižné, jsem pochopila až nedávno – viz odkaz na článek v boxíku. Byli jsme jen kousek od potenciálního nebezpečí a přesto jsme to nějak nebyli schopni pobrat.
Až já to ukážu kamarádům…
A pak jsou tu samozřejmě ještě mobily. Ne jako příčina zdánlivě nepochopitelného chování, ale jako jeho zesilovač. Jde o fenomén mobile witnessing, který proměňuje lidi ve svědky a reportéry toho, co se děje před nimi. Skrz objektiv tak celou situaci čtou jako „něco, co se dokumentuje“, a ne jako okamžité ohrožení. Mozek se prostě přepne do pozorovatelského režimu. A ne, není to proto, že by lidé v posledních desetiletích nějakým záhadným způsobem přišli o pud sebezáchovy, ale proto, že v prvních vteřinách katastrofy ještě bojují sami se sebou o to, jak realitu vůbec pochopit a vyhodnotit.
Vyděsila jsem vás? To je dobře, protože i když si myslíte, že by to vaše děti nebo vnuci přece neudělali, protože tak by se nikdo s racionálním uvažováním nechoval, nespoléhejte na to. Diskuze k téhle tragédii by tak určitě neměla sloužit k ponižování obětí ani k mezigeneračním výpadům.
Záběry z mobilních telefonů jsou v prvních cca 30 vteřinách
Naopak. Pojmy jako pre-evacuation time nebo zamrznutí by v ní měly zaujmout své pevné místo. A to nejlépe s vysvětlením a názornými příklady. Realistická osvěta a otevřená debata bez moralizování totiž mohou příště zachránit životy, ovšem moralizování o dnešní přetechnizované době a lidech bez pudu sebezáchovy nikoli. Protože v krizové chvíli nejsme „zblblí“. Jsme prostě lidé. A na to bychom neměli zapomínat.
Zdroje info: Autorský text
