Článek
Dva roky před nehodou ztělesnila motýlka Farfallu v baletu Le Papillon, který pro ni vytvořila legendární Marie Taglioni. Motýlek z titulní role se stal krutou metaforou jejího konce. Ale mezi okamžikem, kdy vzplanula, a okamžikem, kdy zemřela, uplynulo 248 dní plných bolesti, naděje i vzdoru. A právě ta délka umírání dělá z Emmina příběhu jeden z nejtěžších v dějinách baletu.
Nemanželské dítě, které okouzlilo Paříž
Emma přišla na svět v roce 1842 jako nemanželská dcera. Start do života neměla snadný, ale talent a píle ji vynesly na jeviště pařížské Opery už v šestnácti. Debutovala roku 1858 a okamžitě upoutala pozornost. Dobová recenze v L'Illustration z roku 1860 konstatovala, že od Marie Taglioni žádná tanečnice nepřipomínala éterickou estetiku romantického baletu tolik jako právě Emma.
Taglioni si ji vzala pod křídla. Pro svou žačku choreografovala balet Le Papillon, uvedený 26. listopadu 1860, v němž Emma tančila titulní roli motýlka Farfally. Kritik Paul Smith o ní v Revue et gazette musicale de Paris napsal: „Klouže po zemi, vodě, květinách. Nedotýká se země! Létá jako pírko, padá jako sněhová vločka.“ Emmě tehdy do fatálního střetu s ohněm zbývaly necelé dva roky.
Jeviště osvětlené plamenem
Romantický balet poloviny 19. století stavěl na iluzi lehkosti. Bílé tylové sukně, vzdušné pohyby, nadpozemské bytosti. Jenže ta iluze byla doslova osvětlena otevřeným ohněm. Plynové lampy, zavedené do divadel ve dvacátých letech století, dávaly jasnější světlo než svíčky, ale zároveň představovaly stálé požární riziko. Plameny hořely podél rampy, v kulisách, nad jevištěm. A kolem nich se točily tanečnice v kostýmech z vysoce hořlavého tylu.
Emma nebyla první obětí. Devatenácté století znalo celou řadu „hořících baletek": anglická tanečnice Clara Websterová zemřela po vzplanutí při představení, sestry Galeovy uhořely v zákulisí. Existovala i nehořlavá úprava kostýmů, chemické ošetření látky. Jenže takto upravený tyl žloutl a tuhnul. Přestával vypadat vzdušně. A tanečnice ho odmítaly. Včetně Emmy. A pak přišel onen 15. listopad.
Toho dne zkoušela Emma titulní roli Fenelly v opeře La Muette de Portici. Nešlo o představení před publikem, jen o zkoušku. Její tylová sukně zachytila plamen jedné z plynových lamp. Emma se rozběhla přes jeviště. Třikrát přeběhla sem a tam, plně v plamenech, než se zhroutila na podlahu. Tanečník na ni hodil mokrou deku, jedinou protipožární ochranu, jakou divadla tehdy měla. Deky byly rozmístěny podél jeviště i v zákulisí, pozůstatek dřívějších tragédií.
Zkoušku sledovala Marie Taglioni. Podle pozdějších pramenů popadla kelímek s divadelním líčidlem a začala Emmě vtírat hutný krém do popálených ran. Chtěla jí pomoci, myslela to dobře. Jenže si neuvědomila, že do kelímku s make-upem sahají úplně všichni. Místo pomoci tak Emě do ran doslova vetřela infekci.
Emma utrpěla rozsáhlé, ale ne hluboké popáleniny – ovšem o to bolestivější. Křičela tehdy tak, že si překřičela hlas. Do konce života už jen šeptala. Na prsou a v obličeji zůstala jako zázrakem bez popálenin, ale zbytek těla byl jednou velkou otevřenou ránou. A přesto si prý ještě stydlivě tiskla doutnající zbytky kostýmu k tělu.
Osm měsíců mezi nadějí a smrtí
Lékaři zvládli první ošetření na jedničku, pokud se to tedy tak dá říci. Emma přežila akutní fázi a začala dlouhou, měsíce trvající léčbu. Dobové zdroje popisují opakované bolestivé krize, lokální ošetřování ran a postupné kolísání mezi zlepšením a zhoršením. Tehdejší medicína bohužel ještě neznala antibiotika, takže neměla účinné nástroje proti rozsáhlé infekci.
Emma přesto doufala. Když ji někdo navštívil, šeptala vzdorovitě, že se vrátí. A tak, jako předtím. O žádných hnusných nehořlavých šatech nechtěla ani slyšet. Návštěvy ale zpravidla končily rychle. Emmino tělo totiž zachvátila rozsáhlá septikémie. Rány hnisaly a návštěvníci odcházeli s navoněným kapesníčkem u nosu.
Infekční komplikace tehdejší medicína zastavit nedokázala. Emma Livry zemřela v krutých mukách 26. července 1863, ve věku dvaceti let. Je pochována na hřbitově Montmartre v Paříži.
Zbytky Emmina kostýmu, kusy juponu, přiléhavého maillotu a korzetu, jsou dodnes uloženy v Bibliothèque-musée de l'Opéra při Palais Garnier. Leží v dřevěné schránce ve tvaru hrobky. Nejsou běžně vystaveny; k nahlédnutí jsou jen po předchozí domluvě.
Emmina smrt nepřinesla jednu konkrétní reformu ani jeden zákon. Patří ale do řetězce tragédií, které postupně tlačily na změnu. Skutečný zlom přišel až s elektrifikací divadel po roce 1879, kdy Edisonova žárovka začala vytlačovat plynové plameny. Pařížská Opéra zavedla elektrické osvětlení do roka. Po požáru Opéra-Comique v roce 1887, při kterém zahynulo přes sto lidí, otevřela nová budova už výhradně s elektřinou.
Zdroj:
https://catalogue.bnf.fr/ark:/12148/cb46971339d
https://fr.wikisource.org/wiki/Le_Papillon_%28Taglioni%2C_Saint-Georges%2C_Offenbach%29
https://dl.ub.uni-freiburg.de/diglit/lillustration1860/0255/ocr
https://en.wikipedia.org/wiki/Emma_Livry
